Nedávno jsem dostal od jednoho navigátora jeho poznámky a vyprávění z dob, kdy Československé aerolinie byly jednou z nejprestižnějších leteckých společností. Navigátor se jmenuje Václav Antoš a je to člověk, kterého si velice vážím. Již jsem o něm jednou psal. Byl to vynikající navigátor, člověk se smyslem pro humor a velký samorost. Ženské o něm ještě říkají, že to byl moc pěknej chlap; co byl - on stále ještě je. Dnes mu je přes osmdesát, ale jeho kousky z dob Tupolevů a Iljušinů se po letišti tradují jako legendy. Nechci, ani nemohu bez jeho svolení přepisovat jeho paměti, ale dovolil bych si alespoň úvod. Václave, promiň, ale mně se strašně líbí a jistě se bude líbit i Tvým kolegům, ať již vysloužilým rytířům vzdušného boje, či současným, kteří nyní bojují na život a na smrt s lidskou závistí a blbostí politických šíbrů. Stejně tak mohu i Tvé motto použít ke svým vyprávěnkám:

„Toto povídání není vůbec o létání. Je o hercích, kteří hráli na té největší nebeské scéně. Hrála se dramata i komedie. Odešli neznámí. Jejich jména se v křížovkách nevyskytují.“

Přečetl jsem si to několikrát a musím přiznat, že jakási vláha se dostala do mého oka. Ona to již přestává být sranda, když člověk po čtyřiceti létech práce na letadlech vidí, jak nejstarší letecká společnost a druhdy i nejmodernější v Evropě umírá pro tupost, zpupnost a chamtivost lidí, kteří si říkají manažeři. Všichni držíme palce, aby to těžce dobitá firma přežila. A tak asi většina z nás, co si brousíme nohy po ruzyňském betonu, si přeje, aby parta podivných lidí, kteří přišli odkudsi a zase kamsi odtáhnou a s letectvím nemají a nikdy neměli nic společného a říkají si „top manageři“, nedokázala „naši“ aerolinku položit na lopatky! My totiž máme „svá“ letadla opravdu rádi.

Považoval jsem za nutné napsat takový úvod, protože se mě situace ČSA bytostně dotýká. Za dob vlády jedné strany jsme si dělali srandu z vojenské junty, která přišla „zachránit“ v osmdesátých létech podnik. „Čardášový princ“, letový náměstek, vyváděl tak neuvěřitelné věci, že se dokázal znemožnit poměrně dost brzo. Jeho pilotní „umění“ a láska k alkoholu ho dost brzo diskvalifikovaly. Kdyby vydržel do příchodu super-manažerů, jistě by dostal nějakou význačnou funkci! A tak nám nezbývá než užasle koukat s otevřenou pusou na ekvilibristické kousky lidí, kteří o leteckém byznysu nevědí vůbec nic, ale mají o to větší sebevědomí a bohužel také rozhodovací pravomoci.

Nedávno jsem byl na „doletné“ letců - důchodců. Bylo to fajn zase potkat lidi, které jsem strašně dlouho neviděl. Když jsem viděl Zdeňka Besedu, leteckého akrobata, v šedesátých letech vítěze Lockheed Trophy, měl jsem dojem, že jsem ho naposledy viděl minulý týden. „Ne, ne, Honzo, to je bezmála dvacet pět let! Je mi osmdesát čtyři a v šedesáti jsem šel do důchodu. Pamatuji si, jak jsi tam běhal dělal fotky! Ale to jsi byl černovlasej a jaksi štíhlejší. Jo, jo, dvacet pět let.“ „Zdeňku, jak to děláš, že vypadáš furt stejně?“ „No, žiju střídmě, jako každý důchodce. Ale kdybys věděl o nějaký bábě, tak kolem šedesáti, ne, to je moc mladá, tak šedesát pět a chtěla by mě, tak sem s ní. Ale musí umět vařit. Alespoň kafe, já jsem nenáročnej. Ty si nadával, že ti Tlusťoch vždycky přitáhnul nějakou čtyřicítku, že je to stará škatule. Pro mě je to mladice, puberťanda!“ „No, dneska je čtyřicítka pro mne také mladice, záleží na úhlu pohledu.“

Připadalo mi legrační, jak se bývalé posádky dvaašedesátek, někdejší elita podniku, stále separovaly od ostatních „dědků“. Myslel jsem, že na stará kolena (většinou postižená artrosou) jejich pocit výjimečnosti vyprchá, ale chyba lávky. Akorát captain „Pytlík“ tam běhal s foťákem jak za mlada, pouze s tím rozdílem, že se také digitalizoval. A nerozlišoval, kdo na čem létal.

Všeobecně se tam úžasně lhalo, jako vždy, když se sejde několik lidí od létání. A tak jsem si vyslechl úžasnou historku o krásném letadle Iljušin IL 18. Měl jsem to éro rád. Dělalo sice strašný kravál, ale byl to elegantní stroj. A krásně se fotil! Ke konci svého života létaly osmnáctky většinou na tuzemských linkách. Několikrát je také nasadili na linku Praha - Hanoj. Tam se posádka střídala, tuším, v Bombaji, ale chudáci Vietnamci strávili v letadle kolem patnácti hodin, a tak je museli v Hanoji snad vykládat vidlemi. Ale tento příběh se stal na lince Praha-Bratislava-Košice. V Košicích odešel motor číslo jedna. Prostě kleknul. Posádka volala Prahu, jestli mohou přeletět mašinu na tři motory do Prahy bez lidí. Byla tam výtečná posádka, a tak to nebyl problém. Větší problém by byl přivézt motor kamionem a na letišti v Košicích ho měnit. Kapitán si svolal posádku a povídá: „Kluci, posílají sem další mašinu a tuhle přeletíme na tři motory. Miloši, odstartujeme na dva, mašina je prázdná a máme minimum paliva. A až ti řeknu, tak nahodíš tu čtyřku, jo? Jinak by nás při startovním režimu táhlo na stranu. Já to ještě řeknu klukům na zemi, aby se neplašili, že jdeme jenom na dva a třetí že nahodíme až potom. To pude jako prd!“ No jak řekl, tak i udělali: nahodili dvojku a trojku motor a mašina odbrzdila a pomalu vyjela ze stojánky. Přijeli na čáru startu, kapitán dostal povolení a dal tam plný knedlík a letadlo se rozjelo. Samozřejmě, že zrychlovalo pomaleji než na čtyři motory, ale kapitán věděl, co dělá. Najednou nějaká síla začala vytahovat mašinu z dráhy. Kapitán se podíval na přístroje a zděšeně koukal na to, že čtyřka motor jde na startovní výkon. Lampy na krajích dráhy minuly podvozek o pár centimetrů. „Miloši, co jsem ti říkal, seš snad blbej, nebo co? Když máš slabé nervy, tak nelítej, ty vole!“ „Hele, já na nic nesahal, fakt ne!“ „Jo a tu čtyřku nahodila asi panenka Maria, nebo kdo?“ „Ne, fakt jsem na nic nesahal, to se muselo nahodit samo, nebo co.“

Foto Dušan Kuchta, planes.cz

Motor se u letadla nikdy nenahodí sám, to dá rozum! U písťáků to bylo někdy o fous. U dvoustovek občas blbnul startér, a tak se to nahazovalo za vrtuli. Když jsem to musel dělat, tak u dvoulistých vrtulí to nebyl problém, ale u třílistých tam ten další list byl sakra rychle! Motor se za vrtuli protočil, pak se zavolalo: „Kontakt!“ pilot zapnul zapalování a mechanik chytil za list vrtule a prudce s ním trhnul. Motor naskočil. Pamatuji si, jak jednou v Praze jeden kolega něco dělal na „dvoustovce“ na motoru a stál u trupu mezi vrtulí a náběžnou hranou křídla. Kolega seděl v kabině a nevím už proč sáhnul na startér. Vrtule se jenom pootočila, možná že to byl jenom pokus o hloupý žert, nevím, jedno vím jistě, ti dva spolu dlouho nepromluvili! Takhle jednou honili mechanici jednoho moravského aeroklubu Brigadýra po letišti. Jeden potřeboval před letem protočit ručně motor, což se u pístových motorů musí, aby se olej, který díky gravitaci steče do válců, dostal zpět do mazacího okruhu a nenastal tak hydraulický ráz, který dokáže hravě ohnout ojnici. Zapalování samozřejmě musí být při této operaci vypnuté. No a tehdy nebylo! Mechanik chytil za vrtuli, no mechanik, víte, jak je to v aeroklubech, mechanik a pilot jedno jsou, a jenom stačil uskočit. Motor naskočil a brigoš se rozjel, špalky pod kola dávají jenom malověrní. Protože v něm nikdo neseděl, tak milý mechouš stačil ještě zařvat na kolegy a nastala na letišti korida: mechanici honili rozdováděného Brigadýra po letišti. Naštěstí ho chytli, a tak z toho nebyl malér, pouze žertovná historka.

Foto Vladislav Saladyga, planes.cz

Na výše zmíněné doletné důchodců jsem slyšel ještě jednu pěknou historku. Na Ruzyni, ale i po celé republice se pohyboval pilot B. Protože je stále živ, i když dlouho žije mimo území tohoto státu, nebudu ho jmenovat. Byl hodný a velmi zvláštní. Říkalo se mu „pilot bez bázně a hany“. Byl to dobrý pilot, ale chorobně šetrný. Již za dob Agroletu měli piloti velmi slušné platy. Ale on strašně šetřil, prostě klasický kolenovrt. Nosil s sebou do práce tvrdý chleba, ne že by někde krmil králíky, ale byla ho škoda vyhodit, tak pro sebe. Práškoval tehdy s Brigadýrem. Létali z jednoho pole dva, tuším, že sypali vápencem lesy. A tak pozdější kapitán Tupoleva TU 134 vyprávěl, jak B. čekal s nahozeným Brigadýrem, až mu naplní kotel vápencem. Když mu mechanik zabouchal na kabinu, že má naplněno a zdviženým palcem mu ukázal, že má volno, přidal plyn a vyjel. Jenomže se neotočil doprava na dráhu, ale začal se zcela nepochopitelně točit do leva, kde stál valník s vápencem. Když začala vrtule krájet valník, rychle stáhnul plyn a šlápl na brzdy. Vypnul motor a vylez celý zelený z kabiny letadla. Naštěstí nikdo u valníku nestál, akorát jeden občan snědé pleti vyběhl zpoza valníku pryč a kalhoty si přidržoval rukou: „Jebem takú robotu keď sa človek ani vychčáť nemóže! Ty kokot, veď si mi ho malem vrtulou zobral, to by ti Aranka dala!“ „Co si dělal ty vole? To si ten valník přehlídl, nebo co?“ Pilot bez bázně a hany držel v ruce krajíc natvrdlého chleba a na něm měl čtyři kolečka turistického salámu. „No mě spadlo jedno kolečko na zem a tak jsem se pro něj jenom sehnul!“ No, musel sáhnout hlouběji do peněženky, aby mechanikům zaplatil opravu. Tehdy se ÚCL na takové „lapálie“ nevolal.

Tak toto veselé vyprávění jsem sepsal pro své kolegy a naše orly, aby se nám lépe přemýšlelo o černých zítřcích, které nám manažeři (nemohu napsat naši, protože s námi nemají nic společného) přichystali.

***
Poznámka redakce: Obě dvě knížky s výběrem Čechovin (Droga zvaná letadla a Nazdar orlové) stejně jako autorovy vzpomínky Z druhého kopce si můžete objednat na stránkách Planes.cz.

***

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora