Zvuk „čtrnáctky“ si asi pamatují opravdu jenom „staré páky“ od letectva. Zasvištění startéru a pak zakuckání motoru, kdy měl snahu se utrhnout z motorového lože, modrý kouř z výfuku a pak následoval krásný bublavý zvuk, nejprve nepravidelný a pak lehce swingový burácivý hluboký tón. Na Aviích 14 ještě létali někteří veteráni z války, samozřejmě z východní fronty. Mezi nejpozoruhodnější „experty“ patřil bezesporu kapitán J. Slovák, který, když měl „naváto pod kulichem“, čili několik vtipných kalíšků v sobě, tvrdil, že válka skončila moc brzo, že mohl mít i anglické nebo americké vyznamenání. Válku začal jako letec Slovenského štátu, bojoval na východní frontě, kde měl několik sestřelů, za které dostal německé i slovenské vyznamenání. „Keď som poznal, že je vojna v riti, ušiel som aj s mezkom k Rusom, aj tam som bojoval a aj som zostrelil zopár skopčákov, mojich doterajšich priatělov. No, doba si žiadala činov!“ Když tento kapitán přistál, mechanici se předháněli, kdo si vezme jako první závadovou, čili knihu závad, protože to bylo vždycky zajímavé a poutavé čtení. Já jsem nabyl dojmu, že tento kapitán psal do závadovky vždy, když ho políbila múza…

Jednou napsal po letu Praha- Bratislava- Košice- Bratislava- Praha následující větu: motor vola jako kúrí a buchá! Kapitán J. Kapotáž motoru byla skutečně umazaná od oleje, když se vyndal olejový filtr, byl samá tříska. „Pane kapitáne a kdy to začalo?“ „No, to bolo po startu z Prahy!“ „Cože, po startu z Prahy? Vždyť ten motor je nejspíš zadřený, co teploty válců a tlak oleje?“ „Čo to táratě, aké oné, toto na lavočke ozaj nebolo,“(ale bylo) řekl a odešel a víc se nebavil. V motorárně jsme motor rozebrali, na přední hvězdě byla prasklá mateční ojnice a ostatní ojnice se namotaly i s písty do karteru a vytvořily tam jakýsi elektronový patvar, se kterým točila zadní hvězda. Frontový letec s takto zdevastovaným motorem klidně letěl, akorát motor vola jako kúril a buchal!

Jinak to ovšem ukazovalo, jaký skvělý motor byl Švecov AŠ 82T, co si všechno nechal líbit. Tento čtrnáctiválec byl skutečně skvělý motor, který se Rusům povedl. Práce na něm byla ale hrozná, jako na všech hvězdicových motorech, k ničemu se tam nemohlo, všude byla ostrá žebra vzduchem chlazených válců, která byla vždy připravena sedřít klouby rukou do krve, mezi válci byly deflektory, které rozváděly vzduch k chlazení, rampy s kabely se zapalováním, prostě prostor totálně napěchovaný věcmi. Přesto mechanici dokázali vyměnit třeba jenom jeden válec, což je výkon, před kterým i dnes smekám!

Foto Míla Daniel

Jednou jsem rozebíral motor a zaboha jsem nemohl povolit velkou matku, kterou procházel vrtulový hřídel a která držela labyrintové ucpávky reduktoru. Byl na to takový veliký klíč, který jeden mechanik držel na matce hadrem a druhý ocelovým sochorem bouchal do konce klíče, až matku povolil. Normálně stačily dva, tři údery a matka se povolila. Mně to ale nešlo. Poprosil jsem o pomoc Jardu L., řečeného Motyka, který měl strašnou sílu, jestli by mě nepomohl. „Uhni, Ringo, drž klíč a dávej bacha!“ No, dával jsem bacha. Klíč už byl celý rozpláclý, ale matka se ani nehnula. „No, to snad není možný, to snad musel někdo zavařit,“ kroutil hlavou Jarda, „zajdeme za starým K., co se s tím dá dělat!“

Pan K. byl taková sušinka, nesmírně vitální a v motorárně platil za experta. Jeho oblíbeným sloganem bylo: „V letectví neznám nejde, v letectví neznám slovo nejde, tady ťuknu, tady ťuknu a už se to točí!“ Faktem je, že byl velice šikovný a na rozdíl od jiných starých zkušených dělníků v motorárně i velice ochotný pomoci. „No, to mi neříkejte, že něco nejde, to slovo v letectví neznám, tak kde to máte?“ Jarda ho klidně mohl nést na jedné ruce, ale pan K. před námi cupital k motoru: „Kterej to je, no?“ A už se drápal na montážní stojan. Vzal sochor, který stěží unes a vlastně ho pustil vlastní vahou na klíč, který před tím Jarda úplně roztepal šílenými ránami. Sochor dopad na klíč a klíč se i s matkou otočil! „No, co jsem říkal, v letectví neznám slovo nejde!“ Koukali jsme na to s vykulenýma očima, prostě jsme už nedali tu poslední ránu!

Na generálkách AŠ 82 dělal jistý kovaný straník B. Ten měl o sobě představu, že je komunistický superman, a vůbec se s námi neprověřenými a v opovržení drženými nebavil. Jeho vrcholným číslem bylo dotahování spony, která spojovala klikové hřídele obou hvězd motoru. Šroub byl velký tisícihran, který se dotahoval momentovým klíčem, respektive se měl dotahovat momentovým klíčem. V motorárně se používal speciální „momentový klíč“, který jsme nazvali „kovaný dělník B. na dvoumetrové tyči“. Tento pán nasadil na šroub klíč, na něj nasadil dvoumetrovou trubku, postavil se na ponk, chytil se za trubku a s výkřikem „moment!“ skočil dolů. Inu, strana mu dala důvěru…

Stojánka 4A v roce 1974

Bezvadné letadlo, na kterém jsem dělal, byl L 410 Turbolet. U Slov airu jsme měli jenom letadla s motory PT6A, které tehdy (v polovině sedmdesátých let) byly novinka a byly a dodnes jsou skvělé. Letadlo bylo nové a potřebovalo ještě vychytat nějaké mouchy. Unikátní byly například záchody. Záchod měl pod mísou velký gumový pytel, který sloužil jako nádrž na fekálie. Co ale s pytlem, když byl plný? Odsát se to nedalo a kam s dvaceti litry fekálií? Naprosto neřešitelný problém. K tomu LET ještě vyrobil dvoukolák, kde na jedné straně byl oddíl na plný pytel a na druhé straně byl zásobník na nové, ale to vůbec neřešilo problém kam s ním. A tak, než tehdejší šéf pražské stanice Venca R. nařídil všechny záchody vyndat, jsme nenápadně lili fekálie na louky kolem stojánky 4A, protože opravdu nebylo jiného řešení. Dodnes je v těch místech tráva nápadně vyšší než jinde na letišti.

Jednou ráno sedla mašina z Mariánek a rolovala jenom na jeden motor. Zatočila na stojánku, motor se vypnul. Ptám se kapitána, proč roloval jenom na jeden motor, jestli není něco v nepořádku. „Co by bylo, šetříme, ne?“ Když mi řekl, na kolik mám letadlo naplnit, vylezl jsem na křídlo a otevřel nádrž. Koukal jsem do nádrže a viděl jenom loužičky paliva na dně gumové nádrže, tak mě polilo horko: “Ty vole, tys to zapomněl naplnit, tys přiletěl úplně suchej!“ Kapitán T. kopal do nějakého kamínku a koukal soustředěně do země a culil se: „No, nebyl čas, znáš to, dyž vona byla taková pěkná, baculatá, hele a ani jsem to nemusel chcípat, motor chcíp sám!“ Druhý pilot, dnes kapitán Airbusu 310, mě potom večer v hospodě prosil: „Hele, že to na nás neřekneš?“ „Dyť ste se mohli zabít, vy pitomci, co kdybyste museli opakovat?“ „No, to by holt nešlo….“

Na čtyřistadesítkách se užilo spousta legrace. Byla tam bezvadná parta vynikajících pilotů, většinou bývalých práškařů a aerotaxikářů, kteří měli létání, jak se říká, v malíčku (nebo také, dámy prominou, v zadku).

L410 v barvách ČSA před neúspěšným pokusem je nahradit Jakem 40

Létala tam spousta vynikajících leteckých akrobatů, Jirka Tlustý, Beseda, Laco Trebatický, kteří jsou dnes už důchodci, a další, kteří jsou na dálkových A 310. Dnes již bohužel mrtvý Milan R. vymyslel, když létal jako druhý pilot, strašlivou hru, zvanou „prdhejbal“, která vznikla tak, že si ráno v Lučenci koupili letci čerstvý chléb, ještě teplý, a mléko a cestou na letiště ho snědli a zapili. Samozřejmě se musela dostavit jistá plynatost, která se cestou do Prahy bodovala. Jednou to Milan trochu přehnal a dostavily se „tlaky“. Milan si v létě v kokpitu sundával uniformu a létal v trenýrkách, kterým se říkalo „dynamovky“, čili slušivé sedmiosminové „trencle“ s lampasem, o kterých tvrdil, že jsou hlavním zdrojem jeho sexappealu. Břicho bolelo a Milánek se kroutil a kroutil, až to nevydržel, rozrazil dveře od kokpitu a proběh kolem vyděšených cestujících oděn pouze ve výše řečených „trenclích“ dozadu na záchod, kde se zbavil tlaku. Když se vracel zpět do pilotní kabiny, aby neztratil glanc, ptal se všech cestujících, jak se jim líbí let. Zejména dámská část osazenstva si libovala. V Praze před šokovanými cestujícími vylezl z pilotní kabiny zase elegantní pilot v uniformě.

Milánko byl vůbec expert. Jednou si nechal udělat novou zubní protézu, která mu špatně seděla .Spadla mu většinou, když musel něco důležitého říct. Jednou jsem letěl s fajn posádkou někam na Slovensko a v jiné mašině letěl Milánko. Letový dispečer se ho na něco ptal, ale Milanovi vypadly zuby a tak místo odpovědi jsme slyšeli v éteru jakési zachrčení. Dispečer žádal, aby přepnul stanici, že mu asi nefunguje. Do toho Dušan K., kapitán, se kterým jsem letěl, řekl bez přihlášení: :„Stanica je dobrá, len zuby mu vypadly z huby!“ Chvíli bylo ticho a pak se Milan opatrně do éteru ozval: „Ďuro? Juro? Tóno? Do p…, kto to bol?“ Dispečer, který jen těžko dokázal potlačit smích, zařval „ticho na frekvenci!“ a my jsme se váleli smíchy ještě večer.

Zmíněný Dušan K. byl vůbec dobrák. Po jednom přistáni v Praze mě povídá: „Honza, sundaj si brýle!“ Bylo mi samozřejmě divné proč si mám sundat brýle, ale sundal jsem si je. On mě natáh strašlivou facku. Naštvalo mě to neskutečně, proč mě kapitán fackuje? „Vieš, za čo to bolo?“ „No, to tedy nevím,“ řekl jsem a vztek se mnou lomcoval. „Ty somár (tady použil o mnoho silnější výraz), veď si nechal na pitotkách zaslepky!“ Polilo mě horko, na L 410 jsou na pitotkách i snímače statického tlaku, takže mu nemohlo nic fungovat, výškoměr, zatáčkoměr, rychloměr, no prostě nic! Když odlepil mašinu zjistil, že mu skutečně nic nejde, ale viděl ve vyleštěných kloboucích vrtulí Hartzel, že se na pitotkách plácají praporky, takže mu bylo jasné, která bije a kdyby přistál zpátky v Praze, měl bych z toho strašný průšvih, ostatně on také, a tak letěl bez prístrojů až do Bratislavy, kde hned po přistání vyběhl z mašiny a záslepky sundal. „Vieš, ja přístroje nepotrebujem, ja lietam riťou, lebo u nas boli mechanici vetšinou tak ožratí, že som sa to naučil!“ Musím říci, že facka v počátcích mé kariéry mě velmi vyučila a od té doby jsem si vždycky dával pozor. Na druhou stranu nás to velmi sblížilo a mrzí mě, že tento pan pilot, později kapitán na Airbusech, musel kvůli zlé nemoci zanechat svého milovaného létání…

Na závěr něco trochu smutného. Když jsem Čechoviny 6, které jsem věnoval panu Mílovi Peškovi, mistrovi ze startu, který se mnou před léty uklízel onen přeražený sloup, chtěl poslat a sháněl jsem se po jeho adrese, zjistil jsem, že tento skvělý člověk před třemi roky zemřel. Tak alespoň takhle, na dálku, pane Peška, nevím, co vám tehdy v indickém klášteře mniši předpověděli, ale doufám, že to bylo jenom samé dobré…

L410 OK-ADT pronásledovaný Iljušinem 18 Interflugu

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora