Vrátil jsem se z dovolené v Anglii, kde jsem byl u svého bývalého šéfa Billa Morleye. Je už v důchodu a na důchod si koupil v Dorsetu krásný domek. Kousek od něj bydlí další mechanik - důchodce Ken. Protože mám také před důchodem, představil jsem si, jak bych se na důchod odstěhoval třeba do jižních Čech, když ne přímo do Dorsetu. Ale u nás je práce mechaniků tak špatně placená, že to nepadá v úvahu. Ostatně, stejně jako jiná zodpovědná práce v naší zemi. Budu-li dělat manažera, mohu beztrestně rozházet miliardy a nic se mi nestane, ale když upadne letadlu kolo, budu mít strašný malér. Chybné manažerské rozhodnutí není u nás trestné. To jenom na úvod.

S kamarády jsme spřádali plány, co by tak bylo dobré navštívit. Měli jsme půjčené auto, a tak jsem dostal od Billa autoatlas a začali jsme plánovat. „Sherborn je krásné staré město, to se vám bude líbit. Je tam pěkné náměstí, tam se určitě jeďte podívat.“ Když jsem na mapě viděl, že město leží jen několik kilometrů od Yeoviltonu, základny Fleet Air Arm, kde je také velké letecké muzeum, řekl jsem, že to je dobrý nápad. Faktem je, že jsem tam byl naposledy vloni, ale co když tam mají něco nového? Zuzana jistě zatlačí slzu dojetí, že tam bude podruhé.

Městečko Sherborn je skutečně velice pěkné a staré. Jak se má partnerka divila, když jsme jeli domů a najednou, světe div se, jsme stáli před muzeem námořního letectva! Bohužel, část muzea je v přestavbě, což se nikterak neodrazilo na výši vstupného. Ale nejhezčí část, imitace paluby letadlové lodi, zůstala zachována. Na letadlovou loď vás přepraví Westland Wessex. Vlezete do vrtulníku a motor se začne rozbíhat. Přesně, jak ve vrtulníku, začne všechno vibrovat. A také je tam neskutečný kravál. Pak se otevřou dveře na druhé straně vrtulníku a vy vystoupíte na palubě letadlové lodi. Samozřejmě, že je kašírovaná, ale vypadá skoro jako skutečná. Na setmělé přistávací palubě se vše připravuje na přistání Buccaneera. Kolem je slyšet kravál letadel a na plátně, vlastně za zádí lodě, je vidět jak bombardér sedá. K tomu jde konverzace s dispečerem: „Jsi vysoko, nesedej, opakuj!“ a Buccaneer udělá průlet nad palubou. Neskutečný kravál od Speyů na plný knedlík trhá uši, Buccaneer opíše okruh a znovu nasazuje na přistání. „Dobrý, seš v ose, sestup dobrej, sedej, paluba volná!“ Buccaneer sedá na palubu.

Je to tak věrné, že jsem viděl paní, jak před přistávajícím letadlem uskočila. Když dosedne na palubu, rozsvítí se bodový světlomet a osvítí skutečného Buccaneera, jako by se zrovna zastavil. Na startovní palubě je Phantom na katapultu s vytaženou nohou a člověk slyší konverzaci mezi řídícím a pilotem. Figuríny v životní velikosti se pohybují, Phantom zapíná plnou forsáž, lano katapultu se napíná a Phantom mizí ve vzduchu… Je to skvělý zážitek, iluze je téměř dokonalá. V nástavbě jsou všechny provozy lodi jako skutečné. Trochu je smutné, že klasickou letadlovou loď už britské námořnictvo nemá, ani slavnou Ark Royal se nepodařilo zachránit.

Další výstavní hala je také smutné podívání. Je tam první prototyp Concorde (G-BSST), který tam přiletěl. Trup je plný měřících aparatur. Zuzana se mě zeptala, proč to z něj nevyndali, když skončil svou službu: „To se přeci ještě dá použít, ne?“ Letadlo, které létalo od 16.4.69 do 26.07.76, nalétalo jenom 836 hodin. Za dobu jeho zkoušek, tj. za téměř sedm let, přišla nová generace počítačů a ty, co jsou na palubě, beznadějně zastaraly.

Spolu s Concorde jsou tady prototypy, které sloužily k prověření částí tohoto nádherného letadla: BAC 221 (Fairey Delta 2), Handley Page HP.115, upravený Hunter a další. Je to přehlídka krásných letadel, která posunula vývoj aerodynamiky vysokých rychlostí o kus dál, a pak vše bylo skončeno, zapomenuto. Britský letecký průmysl díky nesmyslným zásahům socialistů již jenom živoří, ostatně stejně se jim to povedlo s průmyslem automobilovým a s motocykly.

Muzeum Fleet Air Arm je krásné. Když člověk vyjde ven na plochu letecké základny a vidí, co zbylo z námořního letectva, dříve chlouby Británie, je mu z toho smutno: Harrier stojí u brány základny a na základně samé jsou jenom vrtulníky. Připomnělo mi to článek v Letectví o našem letectvu, že sice má ve výzbroji střely AMRAAM, ale jsou tak drahé, že cvičné střelby jsou prakticky za hranicí rozpočtu naší armády!

Po návratu z muzea jsme seděli večer s kamarády v hospodě. „Jak se ti líbilo v muzeu?“ „Bylo to tam skvělé!“ „Tys tam byl prvně?“ „Depa, naposledy jsme tam byli vloni, on je magor!“ „A už jsi byl někdy na základně Kemble? Tam je to krásný! Tam se vám bude líbit.“ To řekl Ken, když byla Zuzana na záchodě, takže to neslyšela. No a kam jsme jeli druhý den? Správně, do Kemble. Když jsme po dvou hodinách jízdy přijeli k letišti, kde stála před hangárem Bristol Britannia a já zajásal, Zuzana se rozplakala a začala trucovat: „Já mám už těch blbejch letadel dost. V práci v nich sedím celý den a teď tady zase běháš kolem nějakého praštěného letadla!“ „To je, Zuzanko, Británka, nádherný éro a podívej, jak dobře vypadá!“

To jsem ještě neznal historii tohoto kusu. Byl vyroben jako Bristol Britannia 253C Mk.1 pro Royal Air Force, výrobní číslo 13508. Letadlo bylo dodáno v roce 1960 a registrováno jako XM496. Vyřazeno bylo v roce 1975 a odstaveno v Kemble. Načež bylo odprodáno civilním společnostem. Shodou okolností byla posledním vlastníkem společnost Aerocaribbean (CU-T120), která ho vlastnila od roku 1984. Byla to poslední Británka, která se objevila v Praze. Ta, o které jsem již psal, jak z ní teklo palivo a v jakém byla strašném stavu. Její technický stav byl toho druhu, že po letu z Prahy do Lutonu ji britské úřady nechtěly pustit dál.

Po závadě na jednom z motorů 21.03.1990 při letu z Peru do Havany zůstala uzemněna a tím skončila historie tohoto typu na Kubě. V srpnu 1993 byla prodána společnosti Transair Cargo a po zprovoznění přelétnuta v září pod registrací 9Q-CJH přes Sander, Dublin, Filton, Ostende a Káhiru do Kinshasy. Tam sloužila pro přepravu nákladů. S propukající občanskou válkou měla být uklizena v dubnu 1997 do Lanserie (Jihoafrická republika). Kvůli rozbitému motoru musela na své útočiště přelétnout jen se třemi funkčními motory 4. května 1997. Společnost Transair Cargo ji pak věnovala organizaci Britannia Aircraft Preservation Trust. Následná výměna motoru a opětovné zprovoznění k 21.9. předcházely poslednímu letu (pod registrací EL-WXA) do Evropy. 12. října se přes Doualu a Palma de Mallorku vydala do Kemble, kde se 14. října letový osud Britannie naplnil.

Zuzanka s námi nemluvila ani poté, co jsem jí oznámil, že za chvíli přiletí Vulcan mého kamaráda: „Já ti kašlu na nějakého vulkána, já už nechci letadla ani vidět!“ Mezitím se Bill domluvil s jednou šarmantní dámou, že až udělá Vulcan průlet, můžeme přijít do hangáru společnosti Delta Jets, že tam mají zajímavá letadla a že nám je ukáže. Za půl hodiny za námi přišla, že jí volal kapitán Vulcana, že mají závadu a že zůstávají v Brize Nortonu. Tak jsme se vydali do nového hangáru společnosti Delta Jets. Před hangárem stála malebná skupinka letadel Hawker Hunter. Jednomístné i dvoumístné. Tam na nás čekala Dawn Cubin, ona dáma, štíhlá, hnědooká a sympatická paní. Vzala nás dovnitř.

 

Co vám budu povídat, krása! Uvnitř hangáru stály Huntery jako nové, stejně tak i noční dvoumístná verze Gloster Meteor.. Kromě toho tam ještě jsou Gnat Traineer a BAC Strikemaster. Dawn nás provázela hangárem a upozornila mě, že si mohu fotit co chci, ale abych nelezl do letadel, že vystřelovací sedačky jsou nabité. Řekl jsem jí, že jsem letecký mechanik a že mám tudíž před letadly, která neznám, respekt. Bill, můj bývalý šéf u BA, ji ujistil, že se dnes jistě nebudu vystřelovat. „Víte, ono ani tak nejde o díru ve stropě hangáru, ale cartridge pro Huntera stojí 12 000 liber a to je spousta peněz!“ Její manžel, šéfpilot společnosti, nás ujistil, že jestliže máme zbytečných 3000 liber, tak nás i sveze. Ať jsem koukal do peněženky, jak jsem koukal, takové peníze jsem tam nenašel. „Viděl jste před hangárem červeného Huntera? To je letadlo Nevilla Dukea, rekordní Hunter.“ Já jsem na to opáčil, že ten rekordní je v muzeu v Tangemere a že má jiný, špičatější čumák. Ledy byly prolomeny a od této chvíle jsme si mohli dělat v hangáru, co jsme chtěli.

Měl jsem na paměti, že Zuzana je v letištní restauraci a trucuje, takže když jsem si vše nafotil, rozloučili jsme se a já s mírnými výčitkami svědomí šel za dívkou svého srdce. Naštěstí se jí nálada vylepšila a byla ještě ochotná zajet na vzdálenější konec letiště, kde stálo Jumbo společnosti MK Airlines s britskou registrací G-MKGA. Co tam letadlo, původně registrované tuším v Ghaně dělalo, to ví bůh.

Na druhém konci letiště stály dva Airbusy A 310 Air India. Jeden vypadal jako rozebraný do šrotu a druhý jako v opravě (VT-EHQ). Mimoto tam byl i Boeing 767 (S7-EXL) Air Seychelles, který měl ještě americkou registraci N767HS. Chudák sedm šest sedma vypadá, že má již své dny sečteny. Kromě toho stojí ještě na šroťáku B737-400 British Airways a B737-500 VP-BBN společnosti SkyExpress, což je tuším společnost ruská.

Když jsme se vrátili domů a večer při víně jsem líčil naší kamarádce Diz, jak to Zuzana obrečela, Diz mi vysvětlila: „Prosím tě, vždyť si ani nestačila nadělat hlavu, a tak se nediv, ženská, když je na šroťáku a nemá udělanou hlavu, se vždycky rozpláče, protože takový trapas málokterá rozdýchá!“ A bylo jasno!

******************

ČECHOVINY KNIŽNĚ: Vyšla druhá kniha povídek Jana Čecha!

Záběry ze křtu i z autorského čtení na YouTube.com/Neviditelnypes

**************

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora