Vánoce na letišti. Každé vánoce se v novinách celkem pravidelně píše o hasičích nebo o záchranářích. Za komunistů se ještě psalo o policajtech, kteří musí být na Štědrý den v práci, občas se také psalo o lékařích, kteří zajišťují službu v nemocnicích. Než nám Viktorek Kožený prodal naši námořní flotilu, kterou dostal od státu „za hubičku“, psalo se také o námořních kapitánech, kteří v době vánoc brázdili oceány. Nepamatuji se, že by někdo někdy psal o leteckých dispečerech, o mechanicích a posádkách letadel, kteří pracují vánoce nevánoce.

Když jsem dělal v cizím žoldu, bylo to jednoduché. Poslední linkou byla BA 856 odpoledne a večerní Londýn byl zrušený, takže jsem se mohl v osm hodin večer sebrat a jet domů. Bohužel, dnes je to jiné. Na Štědrý den v noci se létá jak ve všední den přes den. Ne každý slaví vánoce.

O to větší šok to byl, když jsem se vrátil zpět k aeroliniím. Protože jsem byl vlastně nováček (v 56 létech), sloužil jsem na Štědrý den noční. Před Štědrým dnem nás upozornil vedoucí, že žádné vysedávání u jídla a koukání na televizi nebude. Ostatně, anténní svod nám nechal odpojit už předtím. „Nemyslete si, že budete tady na Štědrej den chlastat, žrát a čumět na televizi, stejně máte odpojenou anténu! Budete makat, až se z vás bude kouřit! Zařídil jsem vám na noc výměnu motoru. Měl se měnit až za týden, ale zařídil jsem, že to posunuli na Štědrej den! Tak veselé svátky!“ Pamatuji si, že mu nikdo nabízenou ruku nepodal. S tím motorem to byla pravda, bohužel. Volali jsme na dispečink a tam nám skutečně potvrdili, že V. nechal přesunout výměnu motoru! Na tom člověku by si udělal disertační práci každý psychiatr, tak zvláštní je to případ.

Kluci přes den motor sundali z letadla a přitáhli nový ze skladu. Skladnice končily službu v šest večer a noční nikdo nedržel, protože původně nebylo nic naplánováno. Přišli jsme na noční celí schlíplí. Byli jsme ve směně čtyři, ostatní měli dovolenou, plus kluci z hangáru, no, nebylo nás mnoho. V hangáru stál motor na transportním podvozku před Boeingem. Jen jednu malou chybu to mělo, u motoru chyběly hadice, těsnění a další materiál, bez kterého nejde motor namontovat! To nikdo nevyfasoval, protože rozkaz zněl jasně: vyfasovat nový motor, o dalším nebyla řeč. A tak nás skladnice zachránily před nejhorším Štědrým dnem!

Foto Tomáš Galla (planes.cz)

Nálada se začala rapidně zlepšovat! Najednou mi zazvonil mobil. Volal mi můj kamarád, bývalý kapitán Boeingu sedm šest sedm: „Nazdar Honzo, co děláš? Jo, ty jsi v práci. My dneska večer jdeme naším městečkem a zpíváme koledy, tak jsme si s kamarády vzpomněli na našeho bývalého mechanika, ten by si koledu také zasloužil. Tak jakou chceš?“ Když jsem pochopil o co jde, měl jsem slzy v očích a nemohl si na žádnou vzpomenout. Pak jsem řekl „Silent night (tichá noc)!“ A tak mi sbor města Egham zazpíval do telefonu Tichou noc. Byl jsem z toho tak naměkko, že jsem musel jít ven na plochu letiště, aby to nikdo neviděl. Byl to neuvěřitelný dárek! Ten rok asi nejlepší!

Konec dojetí! Každé vánoce jsou také svátkem obžerství a to mě přivádí k věci, které se říká stravování. Zažil jsem na letišti různé kantýny, od dnešní předražené hrůzy až po neuvěřitelné saláty paní Widmannové. Paní Uršula dělala takové saláty, že jsem lepší opravdu nikdy nejedl. Je jedno jestli se jednalo o vlašák nebo o rybí, vždy to bylo skvělé. To byly saláty tak dobré, že si je zaměstnanci kupovali domů! A sekaná! Chtěl bych vidět ty hory sekané, kterou jsem snědl za svou éru na Ruzyni. I když sekaná z kantýny by mohla mít konkurenci v sekačce z dřeváku, který už dávno nestojí.

Dřevák bylo velmi zvláštní stravovací zařízení. Stál před původní halou Nového letiště. Byl to původně stavební dřevěný dům, který tam zbyl po výstavbě Nového letiště. Z přední poloviny byly udělány potraviny, kterým kraloval bývalý právník JUDr. Pavlát. Předtím vedl prodejnu na Starém letišti. Familiárně se mu říkalo „šidílek“. Z dnešního hlediska cen, za které prodává jídlo všemocné Letiště Praha, to byl Mirek Dušín! K šidílkovi jsme chodili nakupovat svačiny, vlašák a sekačku. Jeho obchodování vypadalo následovně: „Brácho je toho za osum kaček!“ „Ale já mám jenom bůra!“ „Tak sem dej bůra a je to!“ Nikdo nikdy nic nepřevažoval. Jak mohl dělat inventuru, to netuším. Měl jednu specialitu. V éře dřeváku tam chodily nakupovat při průletu letušky Aeroflotu. Vždy dvě a měly s sebou igelitky. Šidílek nechal obsluhovat prodavačku a na Rusky zavolal: „Kanfěty (bonbóny), da?“ Rusky radostně přitakaly a podaly mu igelitky. On přinesl odněkud ze skladu ohromné skleněné zásobníky s cucavými tvrdými bonbóny. Byla to taková sorta, kterou nikdo z nás nekupoval od padesátých let. Kde je bral, ví pánbůh. Nasypal plnou igelitku bonbóny, dal ji na váhu, ručička se ani nestačila zastavit a už hlásil: „Hele dej mi stovku!“ Stokorunu žmoulala ruská stevardka celou dobu v ruce. Vzala si plnou igelitku cucavých bonbonů a byla šťastná.

Šidílek byl také majitelem „líčka“ na starém letišti, které v barvách ČSA bylo restaurací. Bohužel, polosoukromé hospodářství dlouho nevydrželo, a tak je musel prodat aerolince, respektive letištním hasičům, kteří se na něm učili hasit.

Když vidím v televizi mladého šidílka, který je nějakým funkcionářem Pražské židovské obce, kladu si otázku, zda byla či nebyla sekaná košer, když to jeho syn tak daleko dotáhnul!

Než byla postavena budova nové kantýny, která před několika lety ustoupila výstavbě letiště, chodili jsme do dřevěné boudy, která stála v místech dnešního terminálu 2. Tam se nevařilo, tam jídlo vozili ze starého letiště. Jídlo vozil dědek se Škodou 1203. To auto neuvěřitelně smrdělo, jak tam dědek vyléval polévky a omáčky, které byly v netěsnících termosech. On ani ten dědek příliš peněz za mýdlo neutratil. O jeho řidičském umění se vyprávějí legendy! Mnohokrát se stalo, že jsme čekali na svačinovou polévku v devět hodin, ale místo polévky nám bylo řečeno, že dědek se s dvanáctsettrojkou zvrhnul mezi starým a novým letištěm a jestli chceme, že si můžeme polévku zdarma nabrat tam!

Když byla dostavěna nová kantýna, vařilo se tam. Jídlo bylo skvělé a levné. Jednou jsem tam byl se svým anglickým šéfem. Báby u okénka, kam se dávaly tácy, byly cholerické, když si někdo dovolil nechat papírový ubrousek na tácu, ten se musel vyhodit do koše. Bill nechal na tácu ubrousek a baba na něj okamžitě začala ječet: „Co ten papír? „Hé?“ Baba zesílila: „Ten papír!“ „Hé?“ Když už hrozilo, že baba přijde o hlas, Bill vzal nechápavě nerezový příbor a hodil ho do koše! Baba vyjela po břiše z okýnka ven a vrhla se po příboru se slovy: „Bože to je nějakej debil!“ Bill viditelně potěšený svým výkonem odcházel z kantýny. „Tys jí dal, ta bude mít zkažený den!“ „Ale bylo to dobrý, ne?“

Foto Daniel Zetík (planes.cz)

Dnes už z toho nic neexistuje a jsme bohužel vydáni na milost a nemilost Letišti Praha, kde si v předražené kantýně můžeme koupit jídlo nevalné chuti a kde kraluje UHO (univerzální hnědá omáčka). Kantýna pro zaměstnance zavírá ve tři hodiny, takže se potom můžeme jít pást, protože nemáme čas trávit hodinu, než projdeme všemi filtry do restaurace v prvním patře. Toto nepříliš letecké rozjímání jsem věnoval podniku Letiště Praha a jeho monopolnímu postavení… Již jsem psal, že to je typický relikt starých dob. Na letišti vládnou zcela neomezeně a ani ČSA, ani další společnosti nejsou s to s tím něco udělat.

Nedávno jsem četl prohlášení tiskové mluvčí, že snížili ceny v restauracích na letišti. Praha tedy již nebude nejdražším podnikem tohoto druhu v Evropě. No, zní to hezky, ale jenom zní. Proč? Jednoduše proto, že to není pravda. Všude na světě jsou letištní restaurace o něco dražší než ty ve městě, to uznám. Ale klidně si mohu dát na Heathrow oběd a nezruinuje mě to, zatímco v Praze ano. Třetinka piva za 85 Kč a nevábná hnědá omáčka s třemi kousky masa (o které tvrdí, že to je vídeňský guláš) za 120 Kč vzdáleně připomínají drahotu. O nealkoholických nápojích ani nemluvím. Zaměstnanci Letiště Praha mají slevu, proto ty nečekaně nízké ceny. Ale to asi mluvčí netuší, protože jinak by to prohlášení nemohla říct. A má-li toto být rozloučení cizince s Českou republikou, mám dojem, že je jeho poslední.

Jste zaměstnanec ČSA a chcete na letišti parkovat? Zaplaťte si parkovací kartu za 520 Kč měsíčně a můžete vjet do parkoviště, kde si auto bezpečně odřete, pokud zrovna nemáte fabii nebo jiné malé auto. Je jedno, jestli parkujete jeden den v měsíci nebo třicet, cena je stejná. V době počítačů je prý totiž nemožné, aby člověk platil jenom za čas, který skutečně v prostorách Letiště Praha jeho auto stráví…. Když jsem pracoval v Anglii, na žádném letišti jsem neplatil za parkování. Na zaměstnanecké parkoviště mě vpustila ID karta a bylo, o víc jsem se nestaral. Také nikde na světě se majitelé parkoviště nedomnívali, že standardním vozem je Fiat 500 a nepřizpůsobili k tomu rozměry parkoviště.

O podniku Letiště Praha by se toho dalo napsat jistě ještě velmi mnoho a nebylo by to ani zábavné, ani povzbuzující. Tak raději skončím v naději, že se privatizací snad dočkáme lepších časů!

************************************

Kupte si knihu
Jana Čecha - DROGA ZVANÁ LETADLA,
příběhy z leteckého prostředí známé z publikování pod názvem "Čechoviny"

Čtyřicet tři příběhů na 240 stranách s bohatým obrazovým doprovodem
vás doslova i obrazně odpoutá od pozemských starostí
a prožijete neuvěřitelné chvíle "mezi nebem a zemí"!

U všech dobrých knihkupců a na www.planes.cz za 290,- Kč!
Vydává Nakladatelství Jalna

Objednat můžete zde.
************************************

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora