Iljušin IL 18 byl pěkný aeroplán. Jednoduchý jako všechna ruská letadla, a kromě počátečních provozních potíží, které stály poměrně mnoho lidských životů, byl i spolehlivý. Asi je to trochu protimluv, ale poté, co Rusové vyřešili prohořívání spalovacích komor u motorů, letadlo se stalo spolehlivým koněm.

První dvě osmnáctky ve flotě ČSA NAA a NAB měly přední vstupní dveře hned za pilotní kabinou. Další byly IL 18V a IL 18D a ty měly dveře posunuty za přední salón a schody musely najet těsně kolem klobouků vrtulí. Jednou najížděl známý a proslulý schodař Ženda k NAA, ale protože již měl jiskru, nevšimnul si, že se jedná o „starou“ osmnáctku a najel podél vrtulí. V předních dveřích stála stevardka a čekala na schody. Marně. Schodař se rozhodl, že dal schody správně a odešel. Že dveře jsou od schodů dobrých pět metrů, ho nebolelo. Když mu volali telefonem, ať to předělá, jenom řekl: „Maj bejt tam, kam sem dal schody, esli jim tu díru dali jinam, je to jejich věc!“ Nakonec ho patrně chuť na dalšího lahváče přesvědčila, že by to mohl předělat.

OK-NAB, foto Míla Daniel, planes.cz

O tomto svérázném schodaři jsem již několikrát psal. Dovolil bych si připomenout ještě jeden jeho husarský kousek. V sedmdesátých létech nebylo letiště oploceno, takže se mohl každý courat po dráhách jak chtěl. V noci obzvlášť, protože taková věc jako noční vidění byla jenom ve vědeckofantastických románech. V noci se také mnoho nepracovalo, a tak se v „prďárnách“ vyvářelo a popíjelo pivo. No a když pivo došlo, muselo se pro ně dojet. Jednou Ž. dostal takovou žízeň, že vzal zcela neuváženě bulharský akumulátorový vozík a rozhodl se, že dojede pro pivo do Kněževsi, což je vesnice vedle dráhy 24. Samozřejmě to vzal přes dráhu, nejkratší cestou. Ale i nejkratší cesta byla moc dlouhá pro vozík, který vyrobili soudruzi v Bulharsku. Pro vozíky Balcancar bylo rekordem přejet bez dobíjení letiště ze stojánky 1 na 17 a zpět. Ale Ž. se rozhodl tento rekord pokořit. Jenomže v Kněževsi v hospodě bylo veselo a tak se tam milej Ž. krapánek zdržel. S ranním kuropěním sedl na „bulhara“ a vyrazil směr Nové letiště. Když se blížil k dráze 24, „bulhar“ už měl mžitky před očima, baterky skomíraly. Nakonec zůstal vozík stát u dráhy a na něm spal alkoholem zmožený Ž. Protože to bylo nepohodlné, lehl si vedle vozíku do trávy a spal spánkem spravedlivých.

První ranní mašina, která sedala, tuším, že to byl New York, hlásila, že nějaký blb zapomněl u dráhy vozík, ať se na to někdo jede podívat. To ještě netušili, že nebudou mít po čem vystoupit z letadla, neb schodař spí vedle toho vozíku. Dvaašedesátka stála na stojánce, cestující v mašině, ale schody nikde! Follow slyšel v rádiu kapitána, a tak se vydal k dráze ve zlé předtuše. Ohlásil se na věži, že jede k dráze pro schodaře. „Cože? Co dělá schodař na dráze?“ „Je tady Ž., tak tam nejspíš hajá, jedu pro něj!“

A skutečně: vedle vozíku našel schodaře ležícího, spícího. „Ty vole, vstávej, čeká tam na tebe mašina už dvacet minut, co tady děláš?“ „Vás snad neučili ve skautu, že když přiložíš ucho ke kolejnici, že uslyšíš, když jede vlak? Tak já tady poslouchám, jestli nesedá letadlo, a protože jsem ještě žádný letadlo neslyšel, tak žádný nemohlo přiletět, no.“ „Sedej, ty pitomče, ať nemáš průšvih, kapitán je dost naštvanej.“ „A co můj ´bulhar´, já ho měl zrovna tak rád, já mu dám ještě hubičku, na rozloučenou, jo? On mně tady umřel, chudák.“ „Prosím tě, pojeď!“ Naložil schodaře, který ještě zamával vozíku, a přivezl ho k zaparkovaným schodům. „Prosím tě, nenabourej mašinu, jeď opatrně.“ „Jasně, já to jinak ani neumím. Olé o Kangaséro!“ řval schodař na celé letiště svůj majstrštych, on totiž docela dobře zpíval, a řítil se se schody k letadlu.

Když vystoupili cestující z letadla, kapitán se připravil sprdnout schodaře. Když vycházel z letadla, Ž. se k němu vrhnul, ohnul si ho k sobě a políbil ho na čelo: „Vítám tě v Praze, synáčku, já jsem držel vartu u dráhy, abych ochránil letiště před imperialistou!“ Na to už kapitán, unavený desetihodinovým letem, nemohl reagovat.

Jednou jsme ho slyšeli zpívat po půlnoci, když odletěly pošty a my čekali na jejich přílet. „Ž. ji zase má jak z praku, to bude noční!“ A nemýlili jsme se. Když jsme se na chvíli natáhli, ozvala se strašlivá rána a do naší prďárny projel zdí vysokozdvižný vozík, kde za řízením seděl Ž. „Kluci nemáte trochu cukru, já nemám rád kafe hořký?“ No, to nás dostalo do kolen. Kolem Desty ležely rozlámané cihly a všude bylo strašně prachu - a on nehnul brvou a řekl si o cukr! „Že si nepřijel dveřmi, ty vole! Kdo to bude uklízet?“ Dostal trochu cukru, poděkoval a odjel. My jsme jenom nevěřícně koukali na tu strašnou díru, kterou nám tam udělal.

Foto autor

Copak ta díra, ta se dala celkem snadno zazdít, ale to, co jsem zažil při brigádě na přetahu (oddělení, které se zabývá přetahováním letadel z a do hangárů), to mělo poněkud horší následky. Jednou při noční na konci sedmdesátých let došlo pití a jeden zbrojnoš, který už měl značně naváto pod kulichem, se rozhodl, že dojede pro další basičku do Hostivic. Přetah v té době sídlil ve starém dřeváku na Starém letišti v křoví proti hlavní správě. Barák sloužil za války jako škola Luftwaffe. Dnes už neexistuje. Tak sednul do Tatry 141, kterou tehdy přetah vlastnil v několika exemplářích, nastartoval a vyrazil směr Hostivice. Tatra měla velkou kabinu s dvěma řadami sedaček. Na zadní lavici spal jeho kolega, který se nastartováním motoru vzbudil. „Kam jedeš?“ „Pro basičku, došlo pivendo!“ „Tak to jo!“ řekl kolega a obrátil se na druhý bok.

Protože se řidič rozhodl jet nejkratší cestou, jel přes pole, Tatra poskakovala přes drny, až dorazila do Hostivic. Tam naložil do kabiny dvě basy piva, od cesty si dal několik panáků a vyrazil zpět na letiště. Když se s Tatrou otáčel, zboural trafo stanici, která napájela celou Hostivici. Vylétlo několik jiskérek-čiperek a pár čmoudíků a zhasla celá Hostivice. Kolegové, posilněni alkoholem, jeli s Tatrou neohroženě zpět na letiště. Zaparkovali před dřevákem auto a šli vesele popíjet dál. Ráno je budili policajti. „Vstávejte, kdo řídil tady tu Tatru?“ „Jakou Tatru, sakra?“ „Tady tu, kdo s ní byl v Hostivici?“ „Jó tudle, tak to teda nevim, co má bejt?“ „Vy debilové, vždyť jste zbourali trafačku a Hostivice jsou potmě. Tak kdo to byl?“ „Kerej hajzl nás prásknul?“ Policajti se chechtali: „Neprásknul vás nikdo.“

Od Tatry vedly blátivé stopy kolem hangáru C a dál do trávy. Na to skutečně nemusel být člověk Sherlock Holmes, aby mu bylo jasno. Mimoto Tatra byla dosti pestře zbarvená, takže bylo dost těžké ji v Hostivici přehlédnout.

************************************

Vyšel další dotisk knihy
Jana Čecha - DROGA ZVANÁ LETADLA,
příběhy z leteckého prostředí známé z publikování pod názvem "Čechoviny"

Čtyřicet tři příběhů na 240 stranách s bohatým obrazovým doprovodem
vás doslova i obrazně odpoutá od pozemských starostí
a prožijete neuvěřitelné chvíle "mezi nebem a zemí"!

U všech dobrých knihkupců a na www.planes.cz za 290,- Kč!
Vydává Nakladatelství Jalna

Objednat můžete zde.
************************************

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora