Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996VE VZDUCHU: Čechoviny 60
To a vrozená lenost mé myšlenky na stavbu domu zahnaly do hlubokého zapomnění. No a strom? Stromky jsme sázeli se školou na svahu v Motole. Krásně rostly až do chvíle, než pozemek koupili jacísi developeři, jak se dnes moderně říká loupežníkům, a postavili tam obytné domy. A tak stromy vzaly za své. Syn, no syn se mi narodil, když mně bylo třicet pět. Takže to jsem splnil. Díky tomu, že se maminka po roce života našeho syna vyskytovala díky svému povolání doma sporadicky, se stalo, že jsem se stal „tátou-mámou“. No ale co se synkem, když jsem musel do redakce Letectví? Inu, vzal jsem ho s sebou. Tak se z nás stala nerozlučná dvojice. Když jsem musel něco psát nebo popisovat fotky, Mirek Balous mu maloval obrázky, aby ho zabavil. Obrázky čeho? Jasně že letadel. Nebylo divu, že první slovo, které synek vyslovil, bylo slovo Boeing.
Když bylo Honzovi šest let, trávil prázdniny se mnou v Severní Karolíně. Jednou jsme spolu s kamarády seděli večer před domem, cosi jsme grilovali a synek nám rozvážel svým rádiem řízeným náklaďákem pivo. Jay Selman se domníval, že se mu musí nutně stýskat po mamince (což měl pravdu), a tak vymyslel opravdu originální řešení: Nazítří jsme jeli na letiště Maxton-Laurinburg. Tam u staré nepoužívané odbavovací haly stály dvě řady vyřazených „krátkých“ Boeingů 727-100 společnosti American Airlines. Na druhé straně plochy stály vyřazené Boeingy 747 společnosti Northwest, DC 8 a jiné stroje, mezi tím Iljušin IL 62 OK-EBG, který sem, do údajného muzea, aerolinie prodaly. „Tak co, ještě se ti stýská po mámě? To je přeci letadlo, se kterým létala, ne?“ Tímto pro některé neobvyklým způsobem léčili moji kamarádi stesk po mámě u mého syna.
Dny byly v Raleigh velmi teplé a vlhkost vzduchu dosahovala až sta procent. Honzovi se nikdy nechtělo vstávat, protože rána byla svěží, nemusela hučet klimatizace a velkým oknem z terasy nám proudil příjemný vánek a sluníčko do pokoje. Když se mi konečně podařilo vydolovat synka z postele, zastavilo u našeho domu auto. „Jedeš na letiště, tati?“ „Ne, dneska ne.“ „Kdo to může být?“ Kdosi zaťukal na dveře, já řekl „dále“ a vstoupil starý pán v brýlích a s panamákem na hlavě. „Dobrý den, dovolte, abych se představil, jmenuji se Dick Misset a byl jsem kapitánem B 17 u osmé letecké armády v Evropě. Jay mně říkal, že vás zajímá všechno o letadlech, a já jedu na letecký den, kde bude létat jedna létající pevnost, a tak bych ji rád ještě než umřu, viděl. Nechcete jet se mnou?“ Když jsem to Honzovi přeložil, tak se samým rozčilením pobryndal mlékem a zatímco já sklízel se stolu, Honza na sebe naházel oblečení rychle jako hasič, když jede k zásahu, pouze s tím rozdílem, že hasiči si neoblíkají kraťasy obráceně a triko naruby…. Jet s opravdovým pilotem bombardéru, co létal nad Evropou, podívat se na skutečnou létající pevnost, to mně nebude nikdo věřit!
Když jsem upravil garderóbu synka, vzal jsem z lednice láhev studené vody a mohli jsme vyrazit. „Nechcete řídit, jsem už starý a nebaví mě to, je to asi dvě hodinky dlouhá cesta?“ Protože mám rád americká auta, souhlasil jsem, a tak jsme vyrazili. Dick si sedl vedle mne a Honza na něj koukal jako na Boha. V jeho postavě se zhmotnily všechny příběhy, které jsem večer vyprávěl místo pohádek, kdy jsme spolu létali bombardovat Berlín, Wilhelmshafen, prolétávali jsme těžkým flakem a dolétali na tři motory. Teď tady seděl člověk, který to všechno skutečně prožil!
Dick vyprávěl a já překládal, Honza s vykulenýma očima poslouchal. „Jó, B-17 si nechala líbit úplně všechno, ta mohla být rozstřílená jako řešeto, ale vždycky nás dovezla domů. Liberator, ten byl rychlejší a modernější, ale vzhledem k štíhlým křídlům stačil jeden zásah, křídlo bylo fuč! A byli jste v hajzlu, ani pánbůh vám nepomoh. Starej dobrej Boeing to vymyslel tak, že to letělo třeba jenom na dva motory, chyběl kus křídla, ale letělo to! V rámci cvičných letů jsme dělali průlety nad loukou tak nízko, že jsme vrtulemi kosili trávu, co ti budu říkat. A když nás dostal do merku nějaký mesoun, pády po křídle, střemhlavý let, každá jiná mašina by se rozpadla ve vzduchu, tady jsme třeba trochu zvlnili potah na křídle, ale dovezla nás dom! No, jednou nás nedovezla. Bylo to tuším nad Hannoverem, tam jsme dostali zásah flakem, letadlo začalo hořet, tak jsem nařídil posádce, aby vystoupila, že tenhle autobus už dál nejede. Když jsem visel na šňůrách padáku, letadlo vybuchlo, opustili jsme ho opravdu v poslední chvíli.“
Honza koukal, ani nedutal. „Tady zahněte doprava a pak dál po sedmnáctce.“ Bylo dobrodružstvím jet s Fordem Crown Victoria po okresce mezi tabákovými plantážemi, kdy jsem nemohl tušit, kdy z polní cesty vyjede otřískaný stařičký pickup s tlustou černoškou za volantem. Tyto dámy, většinou v brýlích a s nezbytným doutníkem v ústech, obvykle na předpisy nehledí. U polorozpadlých aut nejenže chybí jakékoliv osvětlení, ale i kdyby tam bylo, stejně by blinkry nepoužívaly, to je jenom pro malověrné. Pravda je, že nejvyšší rychlost těchto prapodivných vozů je kolem třiceti kilometrů za hodinu. Když má babča dobrou náladu, ukáže doutníkem z okénka, že můžete předjet. Na okresce mezi vzrostlým tabákem je to ale vždy napínavé.
„Do konce války jsme byli v lágru. Byli tam i Češi. Skvělí chlapíci, ale Němci s nimi zacházeli strašně. Chovali se k nim jako hovada. Dostávali jsme větší příděly, a tak, když se to podařilo, dali jsme jim něco na přilepšenou. Byli to všechno i vynikající letci. V lágru jsem poznal i zvláštní mentalitu Francouzů, to byli pěkní zmetci, za kus chleba byli ochotni kohokoliv udat a Němcům lezli do zadku. Zvláštní národ, na jedné straně Clostermann a jiná esa, a pak takovýhle póvl…“
Konečně jsme přijeli na letiště. „Zajeď na VIP parkoviště a ukaž tomu moulovi, co tam stojí, tady ten veteránskej průkaz.“ Voják, když viděl kartičku, postavil se do pozoru a zasalutoval. Podíval jsem také a v kolonce hodnost bylo: plukovník. Zaparkovali jsme a Dick vzal Honzu za ruku a šli ke vchodu pro veterány. Já jsem si zaplatil vstupenku a připravil foťáky. Mezi Avengery, Mustangy a jinými poklady stál cíl naší cesty: jediný exemplář Boeingu B-17F. Po natáčení filmu „Kráska z Memfisu“ byl filmově „opotřebován“ a byl v barvách onoho slavného stroje. Starý pilot s malým klukem přišli k letadlu a Dick mašinu pohladil, jako kdyby to byl živý tvor. Stejně to po něm udělal i Honza. Piloti od Confederate Air Force, když viděli válečného veterána, hned mu pomohli do letadla, aby se mohl posadit na „levej sitz, jak jsem byl zvyklej“. Vnutil jsem se za nimi, abych si udělal fotky. I když současní piloti této krasavice nebyli zrovna mladíci, chovali se k Dickovi s neuvěřitelným respektem. „Já jsem ale žádné eso nebyl, pánové, já se strašně bál, to se musím přiznat. Ale tu mašinu jsem si zamiloval. I když jsem létal po válce modernější letadla, na pevnost nedám dopustit. Já byl jenom jeden z tisíců, kteří toho německého zmetka pomohli srazit na kolena!“ Honza se mezitím chopil kulometu v bočním střelišti. „Boční střelci, to byli borci! Představ si, že stojíš v otevřeným okně a nalétává na tebe fokouš nebo mesoun s kanonama, a ty máš jenom tady tu půlpalcovou pumpičku, to je jako když prdíš do vody! A nesmíš uhnout, musíš počkat až se dostane na dostřel. Kluci sice nosili pancéřové zástěry, ale v těch se zase nemohli pohybovat. Střelců jsem si vždycky vážil, já mohl s letadlem manévrovat, ale oni mohli jenom mířit a čekat. To byli frajeři!“ Pak si v kokpitu sednul na levou sedačku a i když, jak sám říkal, od roku 1943 v ní neseděl, vypadalo to, že naposledy letěl s B-17 včera. Nohy na pedálech, levou ruku na volantu a pravou na plynech. Na pravé sedačce seděl nynější pilot a pozoroval Dicka: „Dobrý, jo?“ „Jo, dobrý, to už je let! Byl jsem mladej, svět mi ležel u nohou, teď jsem starej, nemocnej dědek a brečím jak dorota, když tady můžu zase sedět.“ „To je v pořádku, vemte si, tady máte,“ řekl pilot a podal Dickovi papírové kapesníky. „Kruci, já musím ven, tady je nějakej těžkej vzduch!“ Dick vstal, vzal Honzu za ruku a šel z letadla ven. Stál pod křídlem ve stínu a napil se z láhve vody. „Tati, von brečí, proč?“ „Honzo, protože mohl zase sedět ve svém milovaném letadle a protože se s ním zároveň přišel rozloučit. To je jako když se loučíš s ženskou, kterou miluješ.“ „A to je jako s mámou?“ „Jo, tak nějak, a Dick je starý a nemocný a ví, že je to asi naposledy, co to letadlo viděl.“ Za našimi zády se ozvalo řízné: „Pane!“ Otočili jsme se a před Dickem stála kompletní posádka v pozoru a salutovala. Poznal jsem, že vzdávají čest někomu, kdo létal s tímto ptákem v době, kdy oni ani nebyli na světě. Dick se postavil také do pozoru a pozdrav, ač byl v civilu, opětoval. Pak mu přinesli album fotek z různých show a z natáčení „Memfiské krásky“ a poprosili ho, jestli by se jim nepodepsal do pamětní knihy. Před nim tam byl podepsán jakýsi Chuck Yeager…
Nastal čas návratu. Honza s Dickem seděli na zadním sedadle. Po chvíli ustal hovor a já jsem viděl ve zpětném zrcátku, jak Honza spí opřený o Dicka. Chlap, který tu hroznou válku zažil a který za ní teď udělal definitivní tečku, a kluk, který žádnou válku nepoznal, a doufám, že ani nepozná.
To byla vzpomínka na Dicka Misseta, bezvadného chlapa. Podobný článek jsem napsal před léty pro časopis Letectví. Bylo to v době, kdy Dick ještě žil.
No a můj syn? Samozřejmě, že se vyučil leteckým mechanikem a dělá na letišti. Podařilo se nám dělat i společně na jednom letadle a to je pro každého otce asi ta nejlepší odměna…
************************************
Vyšel dotisk knihy
Jana Čecha - DROGA ZVANÁ LETADLA,
příběhy z leteckého prostředí známé z publikování pod názvem "Čechoviny"
Čtyřicet tři příběhů na 240 stranách s bohatým obrazovým doprovodem
vás doslova i obrazně odpoutá od pozemských starostí
a prožijete neuvěřitelné chvíle "mezi nebem a zemí"!
Od dubna 2008 u všech dobrých knihkupců a www.planes.cz za 290,- Kč!
Vydává Nakladatelství Jalna
Objednat můžete zde.
************************************
Převzato z Planes.cz se souhlasem autora
