Zatím jsem vždycky popisoval, co kdo udělal či vyvedl, ale o sobě jsem cudně mlčel. Tak tedy, na Starém letišti za motorárnou byla brzda, kde se po generálce točily motory. Na brzdu se tahaly motory, které byly na montážních vozících, za traktorem, který bůhvíjak se tam dostal. Byl ruské provenience a byl původně určen na čajové plantáže, to znamená, že kola se dala zvednout, aby traktor mohl projíždět mezi keříky čaje. Traktor se nahazoval benzínovým motorkem, pak se nahodil hlavní motor na naftu. Samozřejmě, všechno chytalo špatně zejména v zimě, a tak traktor bublal od října až do dubna.

U brzdy byl protiletecký kryt ještě z války a tam se šlo vchodem, který byl z jedné strany zaházený hlínou, takže to tvořilo jakousi rampu. Jednoho dne dostal někdo nápad, že bychom mohli uspořádat závody traktorů ve skoku do dálky. Úžasná ptákovina, která spočívala v tom, že se traktor rozjel do svahu, pak se z něj vyskočilo a traktor, moloděc, skočil na silnici k motorárně, kde mu vypadla rychlost a traktor zůstal stát a spokojeně bublal. Komise udělala čárku, kam traktor dopadl a vedla se tabulka, kdo dál. V podstatě šlo o to, kdo je větší „srdcař“ a vyskočí později.

Mně to jeden den opravdu šlo a měl jsem dojem, že mám nakročeno k vítězství. Poslední jízda, plný plyn, na konci skáču, ale malér, malér v podobě nebezpečného technika (správně: bezpečnostního technika), který kráčel spokojený sám se sebou po prosluněné cestě, když v tom se rozhrnulo roští a na silnici spadl z výšky asi metr před ním traktor, rychlost vypadla, traktor bublal na místě, „nebezpečnému technikovi“ se udělalo mdlo ze šoku. Koukali jsme z křoví, jak se drží za srdce a nevěřícně kouká na traktor, který odkudsi přiletěl a přistál těsně před ním. Využili jsme hluku motoru traktoru a prchli jsme do motorárny. Technik po delší době za námi přišel a dal nám kázání, že si musíme ten traktor hlídat, že se tam naklepala rychlost a traktor se sám rozjel a spadl na cestu.

„Chlapci, to je opravdu nebezpečná věc, nezajištěné vozidlo, to musíte vypínat, ještě, že jsem tam šel já, s jiným by to mohlo leknutím seknout!“ Dusili jsme se smíchem a když vypadl nastal hurónský řev. Petr K. tvrdil, že vezme z domova řetěz od kozy a traktor přiváže, aby nám už neutíkal, Jarda L., který je teď váženým mistrem, šel traktoru nařezat, aby si to pamatoval. To, že by traktor musel sám projet dvě pravoúhlé zatáčky, aby si mohl sám skočit, to už nikdo neřešil.

Na startu dělal mistra pan Míla P., skvělý chlap, opravdu, chlap s velkým Ch! Už nikdy po jeho odchodu do penze jsem neměl tak skvělého nadřízeného. Jako jediný z mistrů na startu mluvil perfektně anglicky, letadla znal jako málokdo a vždycky se snažil každému pomoci. Prostě vynikající člověk, ale byl to také bazilišek, který nezkazil žádnou legraci.

Jednou jsem jel s vysokozdvižným vozíkem dělat něco na nějaké letadlo. Jel jsem souběžně s nakladači, kteří měli svůj typický vláček z vozíků na kufry. Nakladači se na mě smáli a smáli se čím dál tím víc, čím se víc blížili ke kritickému místu, které jsem já, na rozdíl od nich, neviděl. Najednou rána, já naletěl hrudníkem na volant a Desta stála na místě. Vůbec jsem nechápal do čeho jsem to vrazil, až za moment se začal kácet sloup s reproduktory, které hlásily odlety letadel a mezitím se z nich linula hudba. Sloup padnul a já jsem si uvědomil, že jsem srazil sloup uprostřed širé plochy, který jsem měl v zákrytu s konstrukcí vozíku. Šel jsem do kanceláře mistrů, hrudník mě bolel, a povídám panu P., ať mi dá dýchnout, že jsem nepil, protože nebude věřit, co se může stát úplně střízlivému.

„Já vím, že nepiješ, co si proved?“ „Fakt mně dejte dýchnout, než se půjdete podívat“. Když se přesvědčil, že jsem nepil, šel se mnou na plochu. Když uviděl ten sloup uprostřed plochy, kde nikde nic jiného nestálo a já ho vzal „na komoru“, začal se smát. „No, to snad není pravda“!, „Ale je, je, pane mistr“! „Honzo, ty si borec, to se ještě nikomu před tebou nepovedlo, musíme to hned uklidit, aby se na to nepřišlo, ten sloup tu stejně překážel!“ A začali jsme chodit se sloupem jak volové u žentouru, akorát nám k tomu ještě hrála hudba. Když jsme ukroutili sloup a přestřihli kabel od reproduktorů, chtěli jsme dát sloup za rošty, které byly za letadly. Já vzal sloup vepředu a pan P. vzadu. Vyhlídková terasa, která byla plná lidí, začala aplaudovat. Najednou cítím, jak mě pan P. táhne i se sloupem zpátky. „Proboha, co blbne?“, říkám si a on se ke mně otočí a povídá: „děkovačka, Honzo, děkovačka!“ a vyšel zpět zpoza zdi a začal se klanět a já také. I když mě namlácený hrudník bolel, stáli jsme tam a klaněli se, přeražený sloup v ruce. Terasa tleskala a řvala.

„Pamatuj si, nikdy nesmíš zklamat diváky!“ To řekl člověk, který mně měl správně strhnout prémie, nadávat mi a vymýšlet tresty, ale on se místo toho navýsost bavil. Jak jsem řekl na začátku, byl to opravdový chlap!

Na začátku devadesátých let, když se i u nás začalo hovořit o AIDS, respektive že by i v této zemi mohla být tato zákeřná nemoc, poslali všechny zahraniční studenty z afrických zemí na vyšetření. Jaké bylo překvapení, když se zjistilo, že poměrně dost jich bylo HIV positivní. Pro mosambické studenty, kteří studovali v bývalém východním bloku, přiletěl Boeing 707 Air Mosambique a že potřebují mechanika. Tak jsem tam šel, černoušek, který letěl jako palubní mechanik mě požádal, jestli bych jim nevyměnil na motoru číslo dva startér. Velmi se divil, že zrovna nemám žádný startér pro motor JT3D v kapse, ba že se ani nikde jinde na Ruzyni zbytečně nepovalují. Nakonec to přeci jenom pochopil a vlezl do předního zavazadlového prostoru a vyndal krabici se startérem. Á vida, tedy startér je, no to se podívejme.

Ano, byl, ale k jinému motoru. Měl jsem již motor rozkrytovaný a startér vyndaný, když jsem to zjistil. Ovšem černoušek, zjevně zvyklý improvizovat, nehnul brvou a povídá: „Máte tady někde dílnu? Tady to osazení upíchneme a bude to dobré, ňák to tam chytnem!“ Slovo ňák u letadel nesnáším, ale budiž, je to jeho letadlo, já to podepisovat k letu rozhodně nebudu. Osazení nám v dílně „upíchli“, ale startér tam stejně nešel, protože měl jinou hřídel, takže jsme úplně zbytečně zničili nový startér. Mosambický mechanik se jenom smál a bylo mu to zjevně jedno. „Co kdybychom šli na pivo, co říkáš, posádka je stejně už na hotelu?“ „A co cestující, vždyť jich je plná hala?“ „Počkají, u nás jsou lidi zvyklí čekat.“ A tak v hale čekalo přes noc 160 cestujících HIV positivních, až se posádka sejde, inu jiná země, jiný mrav.

Na pivo jsem s ním nešel, měl jsem jinou zábavu, ale druhý den mě šokovalo, že mašina nikde, cestující nikde. „No, neříkejte, že odletěli na tři motory a s plnou mašinou?“ „Jo a to jsi ještě neviděl, jak dokončili opravu startéru! Díly, které si včera vymontoval, nedali do bagáže, ale ten černoušek zavřel pravý kryt motoru, tam je naházel, přibouchl k tomu levou půlku, nahodili tři motory a hurá směr Mosambik, jo, a ještě vzali osmdesát tun paliva!“ „Počkejte, chcete říct, že naházel ty roury, startér a ten druhý startér volně do cowlingu, ten zabouch a odletěli s plnou mašinou na tři motory?“ „Jo, přesně tak.“ „Protože tady nikde nevidím hasiče, tak se jim to asi povedlo, holt Boeing je Boeing !“

Pavel R., který to se mnou dělal, pronesl: „Na rozdíl od tebe, Hóňulko, skutečně věří v Boha!“ „Spíš firmě Pratt and Whitney, která ty motory vyrobila, no budeme se večer dívat na zprávy, možná že o nich uslyšíme!“ Jó, víra hory přenáší, tak proč by nepřenesla stopadesátitunového Boeinga 707! Někdy se ten nahoře ale nadře!

Na začátku sedmdesátých let jsme u Slov Airu měli jako dopravní prostředek malý náklaďáček značky IFA. Byl to výrobek z dnes již neexistující NDR; nevím, kde udělali tehdy soudruzi z NDR chybu, ale to auto bylo neskutečné. Mělo dřevěnou kostru, pokrytou bakelitovými panely, motor z Wartburga, byl to předchůdce automobilu IFA, takový malý náklaďáček s plachtou. Na ježdění po letišti akorát a na technické prohlídky se tehdy zase tak moc nekoukalo. Tak toto auto hraje v našem příběhu hlavní roli.

Jednoho dne přiroloval před bývalou zahraniční výpravnu Falcon 20 v barvách francouzského vojenského letectva. My jsme tam s Pepou Š. lelkovali a čekali na naši „dvoustovku“, která se měla odkudsi vrátit. Falkon je krásné letadlo a v sedmdesátých létech v Praze nevídané. Šli jsme se na něj podívat. Z letadla vylezli dva pánové v oblecích a rozhlíželi se nechápavě kolem. Pepa jednoho z nich ke mně přived a povídá: „Asi něco chce, tak to vyřiď.“ Pán se mě anglicky zeptal, jestli jsou správně na pražském letišti, já na to, že ano, a on, jestli tady není nějaké jiné pražské letiště, že jsou vládní delegace a že na ně má tady čekat auto s řidičem. Já na to, že to bude asi na novém letišti a to je tři kilometry odtud. „Můžete nás tam ale nějak dopravit, hrozně spěcháme, prosím.“

No, neměli jsme nic jiného, než ten náklaďáček a tak povídám „nezlobte se, my tady máme jenom tady ten náklaďák.„ Do toho se vmísil ten druhý, velvyslanec Francie, jak jsem se později dozvěděl z vizitky, a povídá: „Jestli tamto jezdí, tak klidně s tím,“ a ukazoval na naší nebohou IFU. Pepa pochopil a přines sedačku z letadla, která se tam povalovala, dal ji na korbu, kterou trochu ometl. „To je pro toho podržtašku a pro pana presidenta jsem utřel sedačku a taky jsem ji trochu heftnul, aby se nekácela, víš, že trošku uhnila!“

Pan velvyslanec si sedl do kabiny, trochu ho udivilo, že se dveře neotevírají jako u ostatních aut, ale dřevěný rám uhnil a tak se dveře musely vyndat celé a zase celé nasadit. Se slovy, že má rád zajímavá auta, se uvelebil na sedadle, Pepa pomoh sekretáři na korbu, já zasadil dveře za panem diplomatem a chtěl jsem se rozjet. Udivený Francouz povídá „C’est automatique?“ protože neviděl nikde řadící páku. Tu totiž někdo zlomil a my jsme ji svařili trochu špatně, takže, když tam byla jednička nebo trojka, páka zmizela pod palubní deskou. „Hm, dřevěná palubní deska, to musí být drahé auto,“ řekl, když jsem vytáh řadící páku spod desky a jeli jsme směr nové letiště. Tam stál černý Citroen s vlaječkou a u něj řidič v obleku. Když jsem se tam přiřítil v oblaku zplodin z dvoutaktu, policajt, který tam stál, na mě začal nepříčetně řvát, ať s tím krámem vypadnu, že přijede vládní delegace a já na to „No, dyť!“ a vylezl jsem, vyndal dveře od spolujezdce a ven vystoupil uchechtaný představitel evropské mocnosti, zatímco vzadu se z pod plachty drápal jeho sekretář, napůl udušený výfukem dvoutaktu.

Pan velvyslanec mně moc děkoval a pochvaloval si, že takové dobrodružství ještě nezažil.

To auto mělo krásnou leteckou smrt. Jednou jsme měnili kolo a brzdy u „dvoustovky“, letadlo jsme měli na heveru a policajti, tedy letka min. vnitra, se rozhodli točit IL 62. Tehdy to byli absolutní vládci nad starým letištěm a směli všechno. Nahodili „dvaašedesátku“, která stála zadkem k naší Moravě a suveréně přidali plyn, motory se opřely do plachty nebohého náklaďáčku, IFA se vznesla jako pták, přelétla křídlo „dvoustovky“ a dopadla na beton a kutálela se jako když na podzim vítr fouká do listí. Cestou z ní odpadávaly kusy, až zůstal jenom holý rám s motorem.

Vlasta S., který měnil to kolo, přeletěl to křídlo také, ale udržel se na něm, zatímco Morava skákala jak zběsilá. Utíkali jsme tomu pitomci od vnitráků říct, ať to stáhne, že má za sebou letadlo. Ten, co byl na sluchátkách venku, se pobaveně díval, jak bojujeme o letadlo a potom i o holý život, nakonec řekl, ať to vypne a my ať vypadneme. Že by se nedejbože omluvili, nebo že by snad škodu zaplatili, o tom samozřejmě nemohla být řeč.

Tak skončil život naší IFy, autíčka s diplomatickou minulostí. Jak už to u předmětů nezpůsobilých k létání bývá: krátký let, tvrdé přistání a pohřeb!

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora