Na jedné fotce v archivu Planes je obrázek od Míly Daniela ze starého letiště, kde u zábradlí stojí chlapec v příšerné bílé čepici s kamerou Admira v ruce. Tak přátelé, to vyfotil Míla mne, tehdy jsme se ještě neznali, já byl kost a kůže (dnes je mezi kůží a kostmi poměrně silná vrstva podkožního tuku) a tu strašlivou čepici jsem nenáviděl, ale musel jsem ji v létě nosit, protože abych nedostal úpal. Když jsem tu fotku viděl, řekl jsem si "Bože ten blb v té čepici, to musím být já" a také jo.
To stání u zábradlí mělo jednu skvělou vlastnost, člověk se tam seznámil se stejně postiženými lidmi a ani věkový rozdíl nehrál roli. Jak jsem již napsal, je to jako dnes parta nadšenců na haldách u carga. Akorát že nás na starém letišti nikdo neprudil, bylo to v časech, kdy firma Letiště Praha neexistovala, ba, věřte nebo ne, neexistovala soldateska, která si říká "Sbor ozbrojené ochrany letišť", která v současnosti terorizuje jak zaměstnance, tak lidi, kteří se jenom přišli podívat na aeroplány….
Vedle mne postával také jeden brejloun, vysoký a hubený. Bavili jsme se o érech, oba jsme sbírali a stavěli kity dopravních letadel z NDR. To bylo tehdy jediné, co se dalo celkem běžně koupit a připomínalo to skutečná letadla. Honza tehdy postavil konverzi IL 14 (co by člověk dneska za ten model dal). Udělal z ní hornoplošník s pevným podvozkem v britské kamufláži. Mně se ten model strašně líbil, a tak mi ho jednou věnoval jako dárek k Vánocům. Byl jsem na to patřičně hrdý. Osud je ale opravdu zvláštní. Až později, kdy nás každého osud zavál jinam, jsem zjistil, že je to syn bývalé ženy mého strýce, čili bratranec!

Foto Míla Daniel

Znovu jsem se s Honzou sešel, když mne jako nespolehlivého živla přeložili do motorárny na demontáž, kde demontoval z motorů AŠ82T elektrickou výstroj. Koukali jsme na sebe dost vyvaleně, oba jsme se trochu změnili. On pak odešel na Metro, ale érům zůstal věrný dodnes, i když pouze jako amatér….
Tímto úvodem jsem chtěl vzdát hold všem těm nadšencům, kteří stojí dlouhé hodiny na "haldě" u bývalého Carga ČSA a vyhlížejí s foťákem v ruce nějakou specialitu, nebo si tam jdou prostě jenom tak pokecat s lidmi stejné krevní skupiny. Při takových setkáních se uzavírají přátelství na celý život. Já jsem se dostal od zábradlí na Starém letišti až k profesi, která mne baví a za nic na světě bych ji nevyměnil, i kdybych si tam vydělal víc!
Když jsem nastoupil na letiště v roce 1970, začínal jsem jako mechanik na generálkách Avií 14 v hangáru B. Čtrnáctku dodnes spolu s L200 a L410 považuji za nejkrásnější letadlo vyrobené v této zemi. Když končila éra čtrnáctek u ČSA, létala na generální opravy do Prahy také letadla vyrobená ve VEB Flugzeug Werke v Drážďanech a několikrát byli v Praze i Bulhaři s originálem ze Sovětského svazu. Nevím, kde udělali soudruzi chybu, ale když stála tato letadla vedle sebe a člověk mohl srovnávat, měl dojem, že v Avii v Letňanech postavili úplně jiné letadlo, podle jiných výkresů a jinou technologií. Naše "čtrnáctka" byla nádherně udělané letadlo, krásně snýtované, prostě ukázka přesné řemeslné práce. V té době jsem ztratil iluzi o německé přesnosti a dokonalosti, jejich letadla byla neuvěřitelně zfušovaná a byla srovnatelná s letadly, co postavili soudruzi z velké země sovětů…

Foto Míla Daniel

Při generálkách se muselo letadlo téměř celé rozebrat. Měnila se lana řízení, kladky, přes které to vedlo, sundávala se křídla, ocasní plochy, motory, v podstatě letadlo zůstalo úplně holé. Podle mne byla nejhorší prací demontáž a montáž topení letadla. Horký vzduch se odebíral od motorů a velkým potrubím vedl do centroplánu, kde byl tzv. rozkrok, kde se roury spojovaly a pomocí regulačních klapek byl rozveden vzduch pro vytápění či větrání po letadle.
Rozkrok byl v pevné části centoplánu, který byl průchozí trupem. Ten chudák, co měl rozkrok vymontovat, se musel proplazit centroplánem do středu trupu a tam celý tento kus odmontovat. Jeskyňáři by řekli, že to byla typická "plazivka", nebylo to nic pro lidi, co trpí klaustrofobií. Já jsem byl, díky svým rozměrům, od této silně nepopulární práce osvobozen, ale znám člověka, který jako zvláštní číslo předváděl, že se tam dokáže i obrátit. I když to byl střízlík, dodnes nepochopím, jak to dokázal.
Když se topení vyndalo, z rour se sundávala propálená tepelná izolace ze skelné vaty. Ta se musela rozřezat nožem a strhnout. Po několika minutách práce si člověk připadal jak zanedbané dítě ze siročince, protože se začal drbat a ošívat, drobounké částečky skleněné vaty se dostaly všude a strašně to svrbělo a hned měl každý červené fleky na rukách a na všem, co vyčuhovalo z montérek.

Měl jsem rád chvíle, když bylo letadlo hotové a nastříkané a vytahovalo se z hangáru na zálet. Letadlo se lesklo a vonělo novotou. Staré barvy ČSA, typické "vousy" mašinám slušely. Na rozdíl od příšerného neumětelského "trsátka", které zavádí v rámci úspor současné vedení na letadla ČSA, kde člověk na dálku nerozezná, jestli se jedná o Jet2 nebo easyJet.

V zadní části čtrnáctky byly dvoje dveře, pravé vedly na toaletu a levé do zavazadlového prostoru a za ním byl takzvaný lanový prostor, kde lana ovládání ocasních ploch vedla přes kladky z prostoru pod podlahou k pohyblivým plochám směrového a výškového kormidla. Byl to prostor, kde se napínáky vymezovalo předpětí lan. Lan a kladek tam bylo tolik, že v podstatě zcela vyplňovaly tento prostor.
Jednou jsme tam cosi těsně před záletem dodělávali. Bylo devět hodin a v hangáru B se velice přesně dodržovala pauza na svačinu, tak jsme se s Pavlem M. zvedli a šli se najíst. Po svačině jsme se vrátili a šli jsme to dodělat. Krve by se v nás nedořezal, letadlo nikde! "Ty vole, já tam nechal basičku s vercajkem!" "Honzo, to se teda modli, oni to asi už odtáhli na zálet." Vyběhli jsme ven a já koukal po mašině. "Co hledáte kluci?" "Pepo, neviděl jsi MC Zuzanu?" "OK-MCZ teď nahodili a asi před minutou šla na zálet, proč?" Stál jsem tam jako opařený a před očima se mi vynořily obrázky ohořelých trosek, cela vězení, prostě mne napadaly ty nejčernější myšlenky. To je přeci jasné, to nemůže dopadnout dobře, vercajk v lanovišti, vždyť zkouší pádovou rychlost a jestli tam bude nějaký kaskadér, tak je to hotové, udělá s tím nějakou vylomeninu, vercajk se zaplete do řízení, zablokují se kormidla a neštěstí je na světě!
"Kdo s tím letěl?" "Šmíd, ten zase něco předvede, proto tu čekám." No nazdar, Šmíďák, bezvadný chlap, vynikající pilot a také výtečný akrobat! Takovému, když dá někdo letadlo bez lidí, ten bude dělat psí kusy. Minuty se vlekly, vteřinová ručička hodinek jakoby mi bušila do mozku. Byla to nekonečná doba. "Co, Honzo, bojíš se?" "Co bojím, já jsem celej pos…!" Pokukoval jsem na roh hangáru C, kde měli hasiči stanoviště, kdy vyrazí. Najednou se vynořila nad dráhou 22 známá silueta mašiny, motory stažené na volnoběh si tiše bublaly, plné klapky. "To je ona a je v jednom kuse! Ani hasiči nejedou k dráze." Kola se dotkla dráhy, známé obláčky modrého kouře od hlavních kol. Najednou plný plyn, zatažené klapky, mašina začala stoupat na plný plyn. Kdyby mi měřili tepovou frekvenci, asi by se divili!
"Co blbne, proboha?" "To je normální, vždyť zkouší akceleraci, nějak se potíš, není ti blbě?" "Pepo je mně nějak šoufl, asi jsem něco špatného snědl." řekl jsem a poodešli jsme s Pavlem na roh hangáru, aby nás v našem strastiplném rozjímání nikdo nerušil. Při dalším okruhu Jirát, který letěl jako kapitán, normálně přistál. Když přiroloval k hangáru, viděl jsem jeho hubu v úsměvu od ucha k uchu. Mně se trochu podlamovala kolena. Pavel M., který stál vedle mne z druhé strany, mě vzal kolem ramen a do ucha mi povídá "Asi se půjdeme večer někam ožrat, ne? Nevím, jak je tobě, ale mně se nějak podlamují kolena!" Šmíďák se divil, proč se tak hrneme do mašiny. "Viděli jste tu svíci, kluci? Ta jde jak pila, nevím, co s těma motorama dělali, ale ty jdou za plynem jedna báseň, jo, trochu bylo přišprclý trimování, ale rozchodilo se to, tak jsem to ani nepsal. Mějte se a příště chci taky takovou dobrou mašinu!" řekl a vypadnul i s posádkou z mašiny.
Ty bláho, přišprclý, tam byla bedna s vercajkem, slyšící na jméno Jan Čech! To jsem si řekl v duchu a mazal jsem dozadu do lanového prostoru. Tam jsem našel vercajk na podlaze zapříčený pod kozlíkem směrovky, kam asi zajela po startu, když "Čára" mašinu natáhnul. Na víku bedny s vercajkem byly dva odřené pruhy, jak kapitán trimoval. Vytáhl jsem ji a pod mašinou stál Pavel: "Tak co, dobrý?" "Jó dobrý, tak jdeme večer na jedno, zasloužíme si to!"

Foto Luděk Hofbauer

Nevydrželi jsme to do večera a mazali jsme do "lidovky", hospody na starém nádraží, která fungovala, než staré letiště zabrali vnitráci. Dali jsme si pivo a rum, bylo nám jasné, že dneska už na práci nesáhneme. Jak z nás napětí spadlo, smáli jsme se každé pitomosti. Najednou k nám přišel spřátelený pingl a povídá: "Kluci jde sem Laštovka s Votavou, měli byste zmizet, dejte mně každý dvacku a vemte to přes kuchyň, ať vás nevidí!" "Díky, máš to u nás." Zaplatili jsme a vypadli. Jenže od vrátnice nešli jenom ti dva, ale celá svita vedoucích, kteří měli patrně nějaké strašně důležité zasedání, tak to museli potom zapít.
"Vezmeme to tady za tu zídku za živým plotem, tam nás neuvidí." Pavel, který v té době hrál tenis a byl namakaný, se rozeběhl, přeskočil zídku a živý plot, který byl o něco vyšší a zmizel za plotem. Já jsem rozhýbal svůj metrák, přeskočil jsem zídku s tím, že živým plotem prostě proskočím. Netušil jsem, že je živý plot nahoře provázán drátem, který ho drží pohromadě. Jak jsem tak letěl, chytil jsem špičkami bot o drát a předvedl jsem přistání letadla na letadlové lodi. Pavel to pak líčil se slzami v očích, jaká to byla náramná sranda: "Ležel jsem schovaný za plotem, najednou se přiřítí Honza, vytřeští oči, roztáhne ruce a spadne po hubě na zem, já jsem se smíchem málem udusil, no Honza se dusil opravdu, ten vůl si vyrazil dech!"

Tak to byla vzpomínka na dva fajn lidi. Pavel M. mě provází na letišti od mého prvního dne na letišti, i když já jsem různě odcházel a zase se vracel, vždycky jsme zase spolu dělali. Nikdy mě nepodrazil, v životě na nikoho nežaloval. Jednu jedinou špatnou vlastnost měl - vždycky, když jsme spolu někde seděli, když měl "naváto pod kulichem", chtěl se se mnou prát. Nevím proč, ani on to neví, ale vždycky, když jsme seděli s klukama v hospodě, tak nás rozsazovali, aby to zase nedopadlo špatně (špatně to nedopadlo nikdy, vždy to bylo jenom verbální). Ale když někdy šlo skutečně do tuhého, byl ochotný se za mne i porvat, když měl dojem, že mi někdo ubližuje. I na svatbu mě vezl… A Šmíd byl skvělý pilot a bezvadný kamarád. Bohužel již není mezi námi, zahynul při poslední nehodě čtrnáctky při nočním přistání v Bratislavě, kam letěli s poštou.

************************************

Konečně na knižních pultech!
V osmičkovém roce vždy přicházejí význačné události, proto
první jarní den roku 2008 vyšla kniha
Jana Čecha - DROGA ZVANÁ LETADLA,
příběhy z leteckého prostředí známé z publikování pod názvem "Čechoviny"

Čtyřicet tři příběhů na 240 stranách s bohatým obrazovým doprovodem
vás doslova i obrazně odpoutá od pozemských starostí
a prožijete neuvěřitelné chvíle "mezi nebem a zemí"!

Od dubna 2008 u všech dobrých knihkupců a www.planes.cz za 290,- Kč!
Vydává Nakladatelství Jalna
KDO JI NESEHNAL, NEMUSÍ ZOUFAT - PŘIPRAVUJE SE DOTISK!

************************************

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora