To, co budu teď vyprávět, vyšlo již před léty v časopise ABC i s originálními fotografiemi. Bohužel, za léta různých stěhování jsem někam založil toto číslo, a tak mi zbyly jenom poznámky a fotky, které jsem dostal od kamaráda Pierra, jsem nechal v redakci a tam zmizely v černé díře, jakou má každá redakce a kde mizí různé předměty. Příběh se odehrává ve válkou zmítaném Libanonu v sedmdesátých létech, kdy v části Bejrútu byly otevřené kavárny a proudil tam obyčejný život a druhé půlce se střílelo a byla válka. Libanonský prezident měl Falcona 20, kterého zasáhlo pár střel na mezinárodním letišti a nebyl letuschopný, a tak požádal společnost Marcell Dassault o zapůjčení letadla. Šlo o velmi riskantní podnik, ale zároveň si francouzská vláda velmi přála, aby spolupráce mezi Francií a Libanonem probíhala, byť nepřímo.

„Zavolali mě k vedení společnosti a dali mi tuto nabídku: vyber si, koho chceš do posádky, je nám jasné, že to je riskantní, můžeš to odmítnout. Jistě, můžu, ale odmítněte to, když si chcete od firmy pronajmout na delší dobu Falcona 10 a udělat se pro sebe! Zavolal jsem Dominikovi, znáš ho, ne?“ „Dominique Gill ´Big Moustache´, ten?“ „Jo, zrovna ten, co lítá ve všech filmech Belmonda s vrtulníkem, to je taky správnej magor. Byl samozřejmě pro, a tak jsme podepsali smlouvu na dopravu VIP se sídlem v Bejrútu. Ráno jsme dostali téměř úplně nový Falcon 50. Natankovali jsme ho a šli si pro letový plán. Je Bejrút zavřený, nebo ne? „Volali jsme tam před půlhodinkou a dispečeři říkali, že zatím je tam klid. Dráha 31 je v provozu, druhá dráha má po včerejšku nějaké díry po granátech, ještě to není spravené. Nádražní budova je rozbitá, ale bude vás tam někdo od Libanonců čekat.“ No to je bezva, letíme někam, kde se válčí, nikdo vlastně netuší, jaká bude situace, až tam doletíme. Počasí je sice dobré, ale chtělo by to pověsit nějaké Sidewindery pod křídla, abychom se mohli bránit. No nic, sbalili jsme si tašky, dali jsme si věci do letadla. Vtom přijela k letadlu malá dodávka plná lahůdek a krabic s koňakem, whisky a dalšími dobrotami. Bylo to auto libanonského vyslanectví a věci byly určeny pro provoz salonního letadla; akorát že to byla tak roční dávka pro prezidentské Jumbo a ne pro Falcona. Vnitřek letadla byl vyplněn kartóny s jídlem a pitím.

Po startu jsme nabrali kurs na Středozemní moře. Když jsme se dostali do oblasti Bejrútu, dali nám poněkud zneklidňující informaci, že je letiště momentálně pod palbou, ale že se to prý uklidní, abychom vyčkávali. Kroužili jsme nad mořem a uvažovali, jaký asi má dostřel ruská kopie Stingeru a jak je asi přesná. „No, v Jamesi Bondovi ti padouši tím stříleli celkem přesně.“ „Díky, už jsem úplně klidnej“, „ale to jsou přeci jenom triky, aby to bylo napínavé“, „napínavé to začne být za chvíli, tolik toho paliva nemáme, leda že bychom tam začali lít tu kořalku, tý máme dost“, „prosím tě, paliva jsme vzali jak na let přes oceán, tady jsme si skočili jenom kousek, brali jsme plné bandy, sedm tun a máme tam ještě čtyři, tak čeho se bojíš?“ „Toho, že nám nakonec řeknou, že letiště je zavřený a že máme letět domů.“ To jsem ještě netušil že nás čeká daleko větší dobrodružství. Tak jsme kroužili a Dominique došel pro sendviče, nalil kafe a dali jsme se do svačiny, abychom zahnali černé myšlenky. Autopilot kroutil letadlem přesně podle zadaného obrazce, já jenom čekal, kdy začne řvát siréna varovného systému, který tam byl dodatečně namontován, aby nám oznámila, že na nás někdo vystřelil. Jak říká Dominique, jsem zblblej zelenej mozek.

„Falcon One, Falcon One, Beirut kontrol, dráha 31 volná, máte pořadí jedna. Varování: na začátku dráhy jsou díry po granátech, sedněte až za ně, ILS vyřazen z provozu.“ Následovaly informace o větru, tlaku a teplotě, prostě normálně, jako by se nic nedělo, kromě toho varování ohledně děr po granátech. Začali jsme sestupovat nad mořem. Když jsme se dostali pod mraky, viděli jsme jasně záblesky od minometné palby. Bílé, jinak krásné město, až na oheň z požárů vypadalo jak z prospektů cestovní kanceláře. Čím jsme byli blíž, tím lépe jsme viděli, že krásné hotely na plážích nemají okna a zdi jsou očouzené od požárů. Panebože, takhle to dopadne, když někdo rozpoutá nacionalistické vášně. Celé to rozpoutat je strašně snadné, začít někomu vykládat, že za všechna jeho příkoří mohou tamti, protože mají jiné náboženství, mají jinou barvu pleti nebo jsou prostě jiní. Primitivové se toho strašně rychle chytnou a militantní islám je nenávistný sám o sobě. Rozhodně je jednodušší běhat s kalašnikovem po ulici než pracovat…

Stahujeme plyny dáváme malé klapky. Varovný systém mlčí, nikdo na nás nemíří, zatím. Dominik má ruce na plynových pákách, kdyby se něco nepovedlo. Fascinuje mě jeho klid. Plné klapky, podvozek a blížíme se pod malým úhlem k letišti, z jehož odbavovací haly se kouří. „Po přistání zajeďte nejbližší pojížděčkou k budově, tady budete trochu chráněni a ještě jednou, pozor na ty díry, dráhu jsme před pěti minutami projeli, jinak je v pořádku.“ Proletěli jsme kolem vypálených krásných domů, přeskočili práh dráhy, díry po granátech a dosedli jsme na dráhu. Od kol létaly kameny, dráha nebyla evidentně dlouho uklízená. Letiště bylo poměrně plné letadel. Ale všechna byla trochu „na šíf“, stála v nezvyklých pozicích, některé s utrženým křídlem, jiné s dírou v trupu. Až bude po téhle zatracené válce, bude mít MEA poměrně dost práce s letadlovým parkem.

Zarolovali jsme ke kouřící odbavovací budově. Pro jistotu jsme nahodili APU, nečekali jsme, že by se odněkud vynořil mechanik s agregátem, vypadalo to tady dost mrtvě. Zaparkovali jsme před halou, která byla v Jeppesenu označená jako hala pro general aviation a byla také vymlácená. Před ní stály pro změnu trosky Cessen a Beechcraftů. Hala budila dojem, že je zcela mrtvá. Ale chyba lávky, od haly k nám utíkal kdosi v maskáčích a ve vojenském baretu. Skočil do letadla a představil se: „Jsem major Jaffar a jsem velitelem vládní letky!“ Byl celý zaprášený a vypadal velmi unaveně. „Tady nemůžete stát, tady je to dneska pod palbou, musíme do vládní čtvrti, tam se neválčí a máme tam provizorní letiště udělané ze silnice.“ „To si děláte srandu, s tímhle dopravákem nemůžeme sedat na silnici!“ „No, budete muset, hlavně musíme co nejdříve odtud zmizet, než to do nás napálí ti magoři.“ „Ale my na silnici sedat nemůžeme, to nemyslíte vážně!“

Ledva jsem to dořekl, prásk a létal beton z budovy. „Už se na nás zastřelují, nahoďte to a musíme mazat odtud!“ Dominique, mezitím co jsem se dohadoval s majorem, začal nahazovat motory. „Brzdy, jedem!“ Třetí motor jsme nahazovali již za jízdy, ten člověk věděl o čem mluví. Nepředpisovou rychlostí jsme dojeli na dráhu, bez povolení jsme tam šoupli plnej a tradá pryč. Hlavně se nestát dalším vrakem na letištní ploše! Stoupali jsme asi 3000 stop a major nás naváděl na dálnici, která se změnila na provizorní letiště. „Na poslední třetině je most, pod který se musíte vejít. Měřili jsme to, od konců křídel je na každou stranu ještě asi metr a půl.“ „To si děláte srandu, ne? To myslíte vážně, že se mám vejít s rozdováděným Falconem pod most? Doufám, že tam je ještě veřejné osvětlení, o ty štangle bychom si také rádi brnkli!“ „Ne, osvětlení jsme sundali a dali jsme tam provizorní světelnou řadu.“ „To jste nás uklidnil, teď se nám pod ten most poletí líp!“

V dálce jsme viděli silnici, na kterou nás Jaffar naváděl. Vytáhl z maskáčů vysílačku a volal jakousi provizorní letovou kontrolu. My jsme zatím klesali nad mořem a snažili mít dálnici před sebou. „To jsem vždycky chtěl, proletět Vítězným obloukem, ale že to bude v Bejrútu, to jsem netušil.“ „Dominiku, až zařvu, tak tam šoupni všechno, co nás udrží ve vzduchu a vy se připoutejte!“ řekl jsem majorovi, kterého to na rozdíl od nás nijak nerozhodilo. Snášeli jsme se na silnici a já s hrůzou zjišťuji, že je v úvozu! „Držte se středové čáry, vejdete se tam!“ I když klimatizace je u Falcona vynikající, potil jsem se a cítil, jak mi stékají čůrky potu po zádech. Klesáme. „Máte volnou dráhu, můžete přistát,“ řekl, jako bychom přistávali na letiště v Paříži. Na začátku silnice byly za zatáčkou namalovány provizorní čáry doteku. Posadil jsem Falcona přímo na ně. Řítíme se po silnici přesně prostředkem. „Do prdele, plnej!“ Dominique dává plný plyn a Falcon zase zrychluje. „No jo, zatracené děti, to víte ty neuhlídáte, chtěli se podívat na éro!“ Pod námi se mihne skupinka dětí, mineme most a v ostrém náklonu se otáčíme zpět nad moře. Po této téměř bojové zatáčce si začal Dominik zpívat. „Pierre, teď to zkusím já, jo, třeba tam ti haranti už nebudou!“ Tak já mám ruce na plynech a Dominique sedá. Plné klapky, plyny na volnoběh, reverz mám připravený. Letadlo se řítí po středové čáře silnice tentokrát prázdné , reverz burácí, letadlo zpomaluje. „Doufám, že nemají radar za tím mostem,“ říká Dominik, když míjíme značku s přikázanou rychlostí.

Bejrútské dobrodružství (sken autorových záběrů z časopisu ABC)

„Jeďte až na kopec, tam je hotel Meridian, tam je naše provizorní letiště.“ Přijeli jsme až k hotelovému parku, kde stály vládní Huntery. Zahnuli jsme, jak nás jeden voják začal navádět, do parku. Zastavili jsme a vypnuli motory. „Uf, a máme to za sebou.“ To bylo jediné, na co jsem se zmohl. Uvítal nás jakýsi civilista v obleku: „Jděte do hotelu, ubytujte se, zítra poletí prezident na summit Arabských států, takže ráno v osm, ano?“ Podal nám ruku a nasedl do černého Mercedesa a odjel. Zatím major Jaffar instruoval mechaniky, co mají dělat a kam mají zatáhnout letadlo. „Můžete jít klidně do hotelu, já to zařídím, pánové!“

V hotelu jsme se osprchovali a převlékli do civilu. Když jsme si dali panáka na baru, teprve potom jsme si uvědomili, do jakého dobrodružství jsme se dostali. V zemi, kde zuří občanská válka, sedáme na silnici, jezdíme pod mostem, to by snad nenatočili ani s Belmondem, ale tady je to skutečnost. Hotel byl čistý a krásný, jako by válka ani nebyla. V noci k nám doléhala palba z druhé části města.

Ráno jsme stáli u letadla, které bylo vzorně vyleštěné. Přijel onen černý Mercedes a z něj vystoupil stejný pán v obleku, podržel dveře a vystoupil elegantní „švihák“ v perfektním oblečení. „Dobrý den, letadlo je připraveno.“ Zblízka jsem si všimnul, že prezident má zarudlé oči a jsou na něm vidět stopy silné únavy. „Pánové, mé jméno je…… a jsem prezidentem této nešťastné země. Jste hodní, že kvůli mně riskujete.“ Nastoupili se sekretářem do letadla, Dominique zavřel dveře a nahodili jsme motory. Vyjeli jsme na kopec, postavili letadlo přesně na středovou čáru, major Jaffar, tentokrát v normální uniformě, něco houknul do vysílačky a řekl: „Můžeme, dneska tam žádné děti nebudou, alespoň doufám.“ Projeli jsme pod mostem, zrychlovali jsme „V1“, „pokračujeme“, „V2“, „rotate!“ Přitahuji a stoupáme ke krásné modré obloze a za sebou necháváme to nešťastné město.

Provedli jsme celkem dvanáct letů ze silnice a byly vždycky napínavé. Naštěstí ani jednou tam už ty děti nebyly. Když jsme letěli domů do Paříže, byli jsme rádi, že to máme za sebou. To byly opravdu poctivě vydělané peníze!

Letadlo Falcon 50 portugalské armády (Václav Kudela)

************************************

Konečně na knižní pulty!
V osmičkovém roce vždy přicházejí význačné události, proto
první jarní den roku 2008 vychází kniha
Jana Čecha - DROGA ZVANÁ LETADLA,
příběhy z leteckého prostředí známé z publikování pod názvem "Čechoviny"

Čtyřicet tři příběhů na 240 stranách s bohatým obrazovým doprovodem
vás doslova i obrazně odpoutá od pozemských starostí
a prožijete neuvěřitelné chvíle "mezi nebem a zemí"!

Od dubna 2008 u všech dobrých knihkupců a www.planes.cz za 290,- Kč!
Vydává Nakladatelství Jalna

************************************

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora