24.4.2024 | Svátek má Jiří


VE VZDUCHU: Čechoviny 40

6.3.2008

Nedávno jsem se pozastavil nad činností bezpečnostních orgánů na letišti. Po roce 1989 jsem se bláhově domníval, že doba, kdy o mém zaměstnání na letišti bude rozhodovat parta policajtů sedících ve čtvrtém patře, o jejichž inteligenci se dalo silně pochybovat, konečně skončila. Hurá, je revoluce, všechno je jinak! Ale chyba! Pozor, chvíli byl na letišti klid, ale po útoku na WTC v září 2001 se začali na letišti dít věci.

Partu policajtů, kteří chodili po letištní ploše léta a většinu z nás znali, někdy i jménem, nahradil oddíl lidí, které posbírala Správa letišť bůhví odkud. Mám silný dojem, že to jsou z valné většiny lidi, které nevzali ani k policajtům, a mnozí z nich se vyžívají v oboru, který se nazývá obecně jako „buzerace“. Jejich velení se neustále zaštiťuje Evropskou unií, a tak v rámci „Evropské unie“ jsme museli mít „potvrzení o nezávadnosti“ od NBÚ, přestože tento úřad šel od průšvihu k průšvihu, takže ti, co měli sami máslo na hlavě, nás měli opět kádrovat. Jaký byl můj úžas, když jsem při osobní návštěvě tohoto ouřadu potkal estébáky, kteří předtím seděli na letišti v obávaném čtvrtém patře! Byl jsem ujištěn, že se pletu, že to jsou jiní (soudruzi)…

Když jako jeden z prvních dostal prověrku NBÚ plukovník StB, soudruh H., který spoustě lidí z letiště zařídil, že nemohli letět na dovolenou Kubu, protože letadlo sedalo v Montrealu a tam mohl dotyčný opustit sladký život v socialismu a raději se nechat vykořisťovat imperialistou v Kanadě. Tak když tento soudruh úspěšně prošel prověrkou, bylo mi jasné, že není něco v pořádku. Spousta lidí od ČSA na něj vzpomíná se „slzou v oku“. Některým v zájmu ochrany socialismu i odebral služební průkazku, čímž je v podstatě nechal vyhodit z práce.

Čechoviny 40_1

Foto autor

Soudruh plukovník H. sice dnes pracuje pro jistou bezpečnostní agenturu, ale nahradili ho celkem stejně „kvalitní“ pracovníci (nerad bych se mýlil, ale domnívám se, že soudruh H. jim stejně dělá poradce). Velení pod záštitou bezpečnostní politiky EU (ovšem, unií se oháněli také, když požadovali prověrky NBÚ a nakonec se ukázalo, že to není pravda) vymýšlí neuvěřitelné hovadiny.

Letiště je rozděleno na bezpečnostní zóny, z nichž červená je ta nej… Do červené hned tak někdo nesmí. Je to například odbavovací plocha letiště. Tam se sice smí pohybovat mechanici a nakladači, ale piloti, kteří smí do letadla, nesmí se svou průkazkou na plochu letiště. Smí se tedy pohybovat, jak říká předpis, pouze v bezprostřední blízkosti letadla, ale co to je, to nikdo nespecifikoval. Jak mají před letem obcházet letadlo, to jim nikdo nevysvětlil a zahraniční posádky se nedostanou už vůbec na plochu, protože dveře ven se dají otevřít pouze kódem, který vydává Letiště Praha a který je součástí našich průkazek, nikoliv zahraničních, a tak vlastně společnost Letiště Praha svým jednáním přímo ohrožuje bezpečnost leteckého provozu. My tím, že cizí piloty na plochu pouštíme, aby si mohli obejít letadlo před letem, vlastně porušujeme předpis.

Mezi letištními sekuriťáky je jeden obzvlášť vyvedený. Ten seřval na ploše dva piloty cizí společnosti, že nemají co chodit kolem letadla, když mají cizí průkazku. Protože řval česky, posádka mu nerozuměla ani slovo, a tak nechala na sebe chvíli řvát, pak mu strčili do ruky reklamní propisku, pokrčili rameny a dokončili prohlídku letadla. Letištní policajt vysokého vzrůstu stál na ploše jak opařený a my se královsky bavili.

Tento zvláštní člověk číhá lstivě za vozíky s bagáží, mezi auty a podobně, aby přistihl zaměstnance při „činu“. Skáče odvážně pod kola aut, která nesvítí, řidiče za tento velmi vážný přestupek trestá odstřižením rohu letištního řidičáku (ten má celkem tři odstřihnutelné rohy). Když si někdo při silném větru dá ID kartu za bundu, aby ho nemlátila přes obličej, to je jeho okamžik! Vyskočí jak čertík na péro zpoza vozíku: „Kde máte průkazku, jak to, že ji nemáte viditelně? Víte, že ji máte po celou dobu pohybu po ploše nosit viditelně? Vaše jméno!“ a napíše hlášení, které rozumný vedoucí hodí do koše, ti méně rozumní z toho dělají problém.

Jednou vytočil jednoho kapitána tak, že se nechal před letem vystřídat, že je rozrušený, a než přijel kapitán z hotovosti, letadlo nabralo zpoždění, které napsali na tohoto chrabrého ochránce pořádku. Po tomto maléru se poněkud uklidnil.

Posádky ČSA, když procházely stejnými bezpečnostními filtry jako cestující, musely nekompromisně a zcela nesmyslně odevzdávat vše, co by mohlo ohrozit bezpečnost letu, například nůžky od manikúry, které mají ostří jeden centimetr dlouhé, nebo piloti museli odevzdat známý vojenský univerzální skládací „vercajk“, protože by mohli unést sami sebe(!). Jednou, když musela stevardka vyhodit nůžtičky na nehty, naštval se kapitán a šel do letadla a vrátil se s titanovou sekyrou, která je v každém kokpitu, že ji také odevzdává, že to našel v letadle. Zaměstnanec na filtru se rozzářil, protože takový nebezpečný úlovek tam ještě neměli! Pak mu ale zamrzl úsměv na rtech, když kapitán volal před ním na dispečink, že letadlo není schopné letu, protože mu právě zabavili součást nouzového vybavení letadla.

Chápu, že člověk, který se pohybuje po letištní ploše, musí projít dveřmi na kód a bezpečnostním rámem. Co ale absolutně nemohu pochopit, proč je tento filtr mezi plochou a jídelnou pro zaměstnance. Některé „modráky“, jak se říká v letištním slangu letištním policajtům podle jejich bývalých modrých uniforem, dovádí do stavu zuřivosti, když si rentgenem posíláme také obložená vejce a saláty s rohlíky, prostě svačiny, asi mají (správný) dojem, že si z nich děláme srandu.

Zatím „nejgeniálnějším“ opatřením je, že v propojovací budově mezi novým a starým terminálem je za karuselovými dveřmi filtr s rentgenem za pomyslnou čarou, za kterou se dostala i pánská toaleta, takže nějaký genius vymyslel, že kdo jde na pánskou toaletu, musí znovu projít filtrem, což je naprostá pitomost, protože nijak neopustí onu červenou zónu. Jednou mě jeden „modrák“ poradil, abych šel na dámské, jejichž dveře jsou asi metr a půl vedle pánských, ale za onou pomyslnou čarou. I chodil jsem tam, chodil jsem tam tak dlouho, až jedna příslušnice dostala hysterický záchvat z toho, že jsem tam šel.

Stála v otevřených dveřích na dámskou toaletu, kde se odehrával následující dialog: „Kdo vám to dovolil chodit na dámskou toaletu?“ „Nikdo!“ „Proč chodíte na dámskou toaletu, kdo vám to povolil?“ „Já prostě musel!“ Ona, již celkem nepříčetná: „Co tam děláte?“ Já, když tlak již povolil s patřičným zvukovým a pachovým efektem: „Hraju na housle!“ (Zde jsem si dal velký pozor, abych nepoužil jméno jistého zvířete z oblasti skotu). Dokončil jsem potřebu, oblékl se a vyšel do předzáchodí, abych si umyl ruce. Tam stála zcela brunátná příslušnice ozbrojené složky a hodlala mě svým vlastním tělem zabránit provedení této základní hygienické potřeby. „Pardon, nezlobte se, protrhl se mi papír, musím si umýt ruce, maminka mě to tak učila“.

O tu dámu se pokoušel infarkt, mají to holt těžkou službu holky. „Vaše jméno, vaše jméno, chci znát vaše jméno!“ „A vaše? Jestli hodláte zde na toaletě navázat se mnou známost, tak jednak jsem zadaný a potom nemusíte tak ječet, je to přeci jenom trochu intimní, že?“ Opustil jsem ji. Zůstala tam stát jako Lotova žena s otevřenou pusou a její kolega se venku chechtal, inu, měl víc rozumu než ona.

Při nedávných větrných smrštích se utrhla střecha na nové odbavovací budově a spojovacím dílu. Díky velmi „kvalitní“ práci stavební firmy měli plné ruce práce hasiči, kteří se snažili alespoň provizorně střechu zajistit. Velení „modráků“ opět projevilo svůj cit pro geniální řešení. Zakázali nám jezdit podél budovy, ale jak se máme dostat na naše pracoviště, když je vchod právě v těchto místech? „Auto nechte tady a musíte jít pěšky!“ Takže, když půjdu pěšky, odtržená střecha mě nezabije, ale když budu v autě, tak ano - tomu říkala má maminka „logika houpacího koně“. O tom, že stojánka 16 je v bezprostřední blízkosti budovy a že na ní stojí letadla v hodnotě několika desítek miliónů dolarů, to už nikdo neřešil…

Čechoviny 40_2

Foto Pavel Ličman

Vítr na letišti je vůbec úžasná věc. Při svém působení v Bratislavě jsem zažil, jak vítr dokázal utrhnout Čmeláka z kotev a otočit ho jako hadr, když ho ždímáte, kolem ocasu, který zůstal ukotven. Když byl letos na letišti uragán, naštěstí jsem neměl službu. V neděli, když se vítr vrátil, jsem si to zase užil do sytosti.

V tom největším svinstvu sedalo čínské nákladní Jumbo. Vítr s poryvy přes sto kilometrů si s ním pohazoval jak s korkovou zátkou. Když přijelo na stojánku před Cargo ČSA, viděl jsem, že revers na motoru číslo dvě zůstal otevřený. Seděli jsme s kolegou v autě: „No, to snad, ne, v takových sračkách zavírat a blokovat revers!“ Čínský mechanik má z nářadí pouze vlněné rukavice, a tak jsme museli nastoupit. V takovém vichru je přímo zakázané otevírat kapoty motoru, ale kde bychom v Praze sehnali tak velký hangár? Tak jsme na kapotě motoru střídavě viseli, aby se nevytrhla ze vzpěry a doufali jsme, že ji udržíme, protože kdybychom ji neudrželi, tak by ty dva, co na reversu zrovna pracovali, kapota přestřihla jak nic. Pracovníkovi bezpečnosti práce by se z toho asi udělalo špatně.

Jak známo, Asiaté z nějakého mě neznámého důvodu nepoužívají kapesníky, neustále popotahují, ale kapesníky nemají. A tak po větru se dalším nebezpečím pro nás stala nudle čínského kolegy, kterou mu vítr vytáhl z nosu a houpala se mu jako švihadlo. Můj mladý kolega sledoval nudli, zatímco já jsem pracoval: „Bacha Honzo, zprava!“ a já uhnul a nudle mi prokmitla před obličejem. Nebezpečí konečně na chvíli pominulo, když mu větrný vír namotal nudli na obličej jako šálu. Když jsme práci dokončili, byla na světě další, a ta se již přilepila na motor, naštěstí pro nás jsme ho jenom zavřeli a tak nudle letěla i s Jumbem zpět na Taiwan.

Toto poněkud nechutné vyprávění jsem zde uvedl proto, aby bylo vidět, kde na nás všude číhá nebezpečí!

************************************

Konečně na knižní pulty!
V osmičkovém roce vždy přicházejí význačné události, proto
první jarní den roku 2008 vychází kniha
Jana Čecha - DROGA ZVANÁ LETADLA,
příběhy z leteckého prostředí známé z publikování pod názvem "Čechoviny"

Čtyřicet tři příběhů na 240 stranách s bohatým obrazovým doprovodem
vás doslova i obrazně odpoutá od pozemských starostí
a prožijete neuvěřitelné chvíle "mezi nebem a zemí"!

Od dubna 2008 u všech dobrých knihkupců a www.planes.cz za 290,- Kč!
Vydává Nakladatelství Jalna

Droga zvaná letadla
************************************

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora