V osmdesátých létech ovládla Československé aerolinie „vojenská junta“. Byla to první a bohužel nikoliv poslední ukázka arogance státní moci a ukázka toho, že podle představitelů strany, která je u vlády, může řídit ČSA třeba Hurvínek se Spejblem, hlavně, že jsou loajální k vládní partaji; o letectví a letadlech toho již mnoho ani znát nemusejí.

Tak se dostal k ředitelování generál, který byl velmi podobný Brežněvovi. V té době se mi poštěstilo, že jsem se dostal na aerosalón do Paříže s Vědeckotechnickou společností. Díky mému článku o Falconu 10 jsem dostal také pozvání na párty, kterou pořádala společnost Marcel Dassault. Tiskovým manažerem společnosti byl v té době pan Alexander Nikolsky, jak jméno samo říká, původem Rus. Tento velmi milý pán se mne ujal a rusky se mne zeptal, jestli neznám pana K. „Ano, znám, to je generální ředitel Československých aerolinií.“ „A prosím vás, co on je zač?“ „No, je to bývalý generál Československé armády, proč?“ „Takže, to musí umět rusky, že ano?“ „No, to asi jo, vyšší důstojníci studují v Rusku.“ „Tak se pojďte na něco podívat, bude legrace.“ A tak jsme šli ke švédským stolům, které se prohýbaly pod různými laskominami a kde stál náš tehdejší generální ředitel uprostřed svých nohsledů (z nichž jeden ještě nedávno seděl ve správní radě ČSA!).

Ředitel samozřejmě ani ve snu nepřipustil, že by na takové slavnosti mohla být také taková nula jako mechanik společnosti, kterou řídil. Alexander přistoupil k soudruhovi generálovi a plynnou ruštinou ho oslovil: „Tavárišč geněrál, kak poživájetě? (Soudruhu generále, jak se máte?)“ Se soudruhy to málem švihlo. Generálnímu již přetékal talíř, jak si na něj cpal jídlo, a teď ho málem upustil. Alexander vzal ze stolu velkou hlubokou skleněnou mísu na noze, vyndal z ní ovoce a podal ji vytřeštěnému představiteli socialistické branné moci se slovy: „Dejte si to do toho, to budete mít lepší!“ Generál poděkoval a přendal si jídlo do mísy na ovoce a vyděšeným podržtaškům s úsměvem sdělil, že se to tak i lépe drží. Alexander se ke mně vrátil a oba jsme se královsky bavili tím, jakého blba má aerolinka v čele.

Letovým náměstkem byl tehdy voják, kterému se pro jeho původ přezdívalo „Čardášový princ“. Ten měl údajně pilotní diplom a snad měl i nalétané hodiny na dopravním letadle. Kolem „Čardášového prince“ se díky jeho jazykové nedostatečnosti, protože uměl jenom maďarsky, rusky a trochu česky, tvořily legendy.

Jednou bylo počasí v Evropě takového druhu, že se zastavil provoz i na letišti ve Frankfurtu, protože došla odmrazovací kapalina a vinou sněhu byly nesjízdné silnice kolem, takže naše posádka zůstala i s Tu 134A ve Frankfurtu přes noc. Jako navigátor letěl v mašině člověk velice sečtělý, který hovořil plynně několika jazyky a jako koníčka měl horolezectví. Tak tento dobrák, když přišli do haly, oznámil zaměstnanci Lufthansy, který se jich ujal, že kapitánem letadla je šéf posádek ČSA. Ten netušil, co je to za „experta“, tak nelenil a sehnal šéfa posádek Lufthansy. Přišel elegantní, prošedivělý člověk v uniformě, podal ruku „Čardášovému princovi“a představil se. Navigátor nenápadně přeložil, že to je šéf posádek Lufthansy. „Cha chá, vidíte to, já šéf, on šéf!“ řekl princ lámanou češtinou. Šéf Lufthansy vzal posádku ČSA do salónku, který se jmenoval „Klub kapitánů“, aby se tam občerstvili a počkali, než se v blázinci, který vznikl na jednom z největších evropských letišť zásluhou sněhu, najde někdo, kdo bude schopen zařídit posádce hotel.

Trochu cestou znejistěl, když se princ zastavil pod nápisem „Durchgang“ a začal slabikovat: „D u r ch g a n g – durch, to je něco skrz, děvčata!“ Navigátor ho vzal kolem ramen a řekl: „To je průchod, ty blbečku, pojď, tady takovejch nápisů ještě bude, pojď a neslabikuj, vypadáš jako Maďar, co ho omylem přivezli s vánočníma stromkama do Prahy!“ „A jak to, že ty vieš po německy? Veď ty si taky Slovák, nie?“ „Já som z Tatier a tam bola německá menšina, než ju maďarský lampasáci vytlačili!“ „Ozaj, to som neveděl!“ Zbytek posádky netušil, že to jeden z nich myslí vážně, a tak se smáli. Chudák šéf Lufthansy koukal trochu zmateně, protože se s ním bavili letušky a navigátor, a princ jenom koukal a tupě se usmíval. Po několika malérech a díky lásce k alkoholu byl vyhozen od ČSA. Zajímal jsem se, co vlastně může takový člověk dělat. Skončil jako lektor „marxismu-leninismu“ na vysoké škole báňské v Ostravě…

Foto Petr Nesměrák

Před „čardášovým princem“ byl na začátku sedmdesátých let letovým náměstkem jiný exot Fraňo G. To byl neuvěřitelný blb, který za zásluhy o socialismus a mír byl za odměnu poslán do Montrealu zastupovat v IATA Československo. Samozřejmě, že neuměl slovo anglicky. Protože Československo bylo jedním ze zakládajících členů, byl brán jako velmi vážený člověk a IATA uspořádalo na jeho počet párty. Když mu volali do hotelu, že si dovolují uspořádat malou oslavu na počest jeho příletu do Montrealu, řekl „Yes, yes“, ale vůbec netušil, co po něm chtějí, takže ve finále byla párty na jeho počest, kde byli všichni, pouze on tam chyběl.

Samozřejmě to urazilo vedoucí IATY a volali do Prahy, co tam poslali za idiota. Ten potom soudruhům v Praze vysvětlil, že mu to udělali schválně, že mu vůbec nevolali, že to byla provokace imperialistů proti semknuté a pevné hrázi socialismu… Byla z toho ohromná mezinárodní ostuda, ale hlavně že byl u IATA delegován kovaný soudruh!

U Slovairu v Praze jsme měli vedoucího, kterému se říkalo „Baryk“. Pocházel odkudsi z východního Slovenska a hovořil zajímavou směsí češtiny, slovenštiny a ruštiny. Jeho oblíbený slogan byl: „Prosim te Honzíku, nemohl bys me odpilit kousek dreva?“ Ani nevím, při jaké příležitosti mi to řekl, ale používali jsme to s mým švagrem velmi často a mou sestru to už štvalo. Jednou jsem přišel do práce, on si mne zavolal a povídá: „Honzyku, vy ste taková veselá rodyna, cha, cha!“ To bylo všechno, co mi řekl. Já vůbec netušil, co tím chtěl říct, ale neptal jsem se, věděl jsem z předchozích zkušeností, že to nemá cenu. Až mnohem později jsem se dozvěděl od své sestry, že volal k nám domů a ptal se: „Nény dóma Honzyk?“ a má předobrá sestra neváhala, protože se domnívala, že mluví se mnou nebo se svým mužem a hned řekla: „Prosím te Honzíku, nemohl bys me odpílit kousek dreva?“ a zavěsila. Tak jsem jí vysvětli, že mluvila se skutečným „Barykem“ a že nás považuje za „veselou rodynu“.

Dalším jeho veselým kouskem bylo, když u příležitosti oslav Slovenského národního povstání dostal jako partyzán nějaké vyznamenání a uspořádal v Praze pro mechaniky večírek. Já jsem se zeptal, jestli to vyznamenání bylo s dubovými či s lipovými ratolestmi, a on mi zcela bezelstně odpověděl, že „to s dubovejma sem dostal už pred tým, cha, cha!“ Je fakt, že oslavy přímo na Slovensku musely být veliké, protože když se vrátili v sobotu v noci do Prahy, nechali na Novém letišti čtyři sta desítku otevřenou a zapnutou, takže když jsme k ní přišli v neděli večer připravit ji na let s poštou, našli jsme ji totálně vybitou a čalounění bylo silně navlhlé.

Čtenář, který se podepsal jako letec-teoretik, mi poslal velmi pěkný dopis, bohužel bez zpáteční adresy. Píše, že chtěl dělat leteckého mechanika, ale že zranění v mládí ho diskvalifikovalo z této profese, dělá IT technika, což mu přináší jistě víc peněz než má letecký mechanik, ale že letadla stále miluje. To stojí za malé zamyšlení.

V této zemi skutečně není obrovská zodpovědnost, kterou má každý, kdo podepisuje letadlo k letu, nijak zvlášť honorovaná. Zatímco manažeři, kteří za nic nezodpovídají a když prodělají miliardy, nic se neděje, ti mají astronomické platy. Nad tím mi zůstává rozum stát. Aerolinie jsou v hlubokém propadu, ale bývalý management se přelil do jiných podniků a za nic nezodpovídá. Když pokladní v samoobsluze chybí v kase večer dvě stě korun, je z toho malér, ale miliardy? - prosím vás, stejně dobře může řídit volební kampaň politické strany nebo cokoliv jiného.

Na pilota nebo na mechanika se musí studovat poměrně dlouho…. Jedna taková super-manažerka, když nastoupila u ČSA, poskytla všem médiím rozhovory, kde o sobě tvrdila, jak je skvělá, nedostižná, jak všechno stíhá, pronesla památečnou větu: „Kdo nestačí mému tempu, může jít!“ Na tento její citát jsem si vzpomněl vždy, když jsem ji viděl sedět u nás v ulici v předzahrádce jedné drahé italské restaurace, kde trávila své „pracovní dny“ od jedenácti hodin do tří odpoledne a na rohu stálo služební Audi s klímajícím řidičem. Tak takovému pracovnímu „tempu“ by stačil chromý, který navíc trpí spavou nemocí. A že to nebyly pracovní schůzky, potvrzuje, že je tam trávila zpravidla se svým manželem.

Ta paní také ještě proslula citátem, který jistě rozveselil každého příznivce letectví: „Mne nezajímá, jaký je rozdíl mezi Airbusem a Boeingem, marketing je jenom jeden!“ Když ji pak pro velké „obchodní úspěchy“ vyhodili, za chvíli se objevila jako top manažerka Mediatelu, kdy opět poskytla rozhovory mediím s tím, že u ČSA nepochopili její velikost (o tom, že po ní zůstaly dluhy, se ve skromnosti sobě vlastní nezmínila). Když ji vyhodili od Mediatelu, najednou vyplula na Slovensku jako ředitelka Slovenského telekomu! Inu, jak je člověk jednou top manažerem, může řídit cokoliv a bude to dělat dobře (podle svého mínění).

Foto autor

Několikrát jsem se zmínil, že není mou ctižádostí popisovat technické detaily letadel, na to jsou jiná periodika a jiní autoři, mou ctižádostí je popisovat, pokud možno humorně, co jsem zažil na letištích za třicet šest let, která jsem na nich strávil. Proto mě zaráží, když mi v díle 33 někdo vyčítá, že mi o pravdu nejde, když píšu, že se revers u motoru Rolls Royce RB 211 u Boeingu 767 ovládá hydraulikou, když se ve skutečnosti ovládá tlakovým vzduchem od motoru. Má samozřejmě pravdu, ale mohu ho ujistit, že si to pletou i posádky, které létají jak 757, kde se reverz ovládá hydraulikou, tak 767, kde to je vzduchem. A také, když si člověk pálí ruce a břicho, když potřebuje vyblokovat ventil ovládající revers, je mu srdečně jedno, jaké medium tento mechanismus ovládá!

Samozřejmě mne mrzí, když mě někdo, jak se říká, nachytá na švestkách, ale opravdu to není to, proč své vyprávění píšu. Na tomto příkladu mě ještě zarazilo, že na tento motor má v této republice papíry asi šest lidí a nikdo z nich nepřišel osobně a neřekl: “Hele, co to tam píšeš za ptákoviny, vždyť je to jinak!“, ale považoval za nutné to rozebírat v ohlasech.

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora