Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996VE VZDUCHU: Čechoviny 32
Přátelé, přiznám se, v osmé třídě základní školy v roce 1964 jsem byl vyloučen z Pionýra pro opilství. Tehdy celá třída byla exemplárně potrestána za popíjení třešňového vína a pozdější znečistění hotelu v Domažlicích na školním výletě. Kromě Majky Kahudové, dcery tehdejšího ministra školství. Já jsem v tom byl ovšem nevinně, neb jsem měl po těžké žloutence přísnou dietu, ale soudruh ředitel Smetana velmi moudře prohlásil, že kdybych neměl dietu, že bych určitě chlastal taky…
Tak, a „mačka je z vreca von“, jak říkají naši slovenští kolegové, můžete mě soudit…
Zpět k letadlům. Vrátím se na začátek své kariéry na letišti - jestli se tomu dá říci kariéra, dělat třicet šest let stále to samé…
Začínal jsem v hangáru B na Ruzyni na generálních opravách letadel Avia 14-32. Tento typ spolu s L200 Moravou považuji dodnes za nejhezčí letadlo, na kterém jsem dělal. V hangáru stály vždy dva stroje, většinou oba na generální opravě nebo na velké revizi. Na generálce se letadlo komplet demontovalo včetně čalounění, to znamená, že se sundávaly stropy, které byly tvořeny plátnem, jež bylo vypnuto celonem a přestříkané bílým lakem. Plátno drželo na trupových přepážkách šroubovanými lištami, kterým se říkalo, nevím proč, štábky. Tam byly samořezné šroubky asi po deseti centimetrech, takže na průměru trupu to byla strašná mravenčí práce, a tak při revizích přišel do mašiny mistr čalouníků pan Z., který odložil jinak svůj nezbytný doutník, protože dokonce i on respektoval přísný zákaz kouření v hangáru (ale jinak vesele bánil v dílně, kde bylo ve vzduchu víc acetonu než kyslíku…) a odborným okem posoudil, jestli budeme muset strop sundávat, nebo ne.
Se mnou v té době dělal kluk, který měl asi šest dioptrií, ale zásadně nenosil brýle, protože mu údajně neslušely. Tak tento hoch rozšafně povídá: “Pane mistr, budeme ten strop sundávat nebo ne, já myslím, že je docela dobrej, ne?“ Jak tak hovořil, máchal přitom rukama a v jedné měl, bohužel, šroubovák, no a tak se stalo to, co se stát muselo, při řeči zabodl šroubovák doprostřed stropu. „No, teď se to už sundávat bude, ty debile,“ pravil pan Z. a kroutě nechápavě hlavou odcházel z letadla. Při tom si zapálil doutník a když jsem ho potkal na schodech z letadla, kouřil jak lokomotiva a kroutil stále hlavou: „Jak nemám kouřit, když zaměstnávají taková hovada, že, pane kolego?“ No a to ještě netušil, co bude následovat.
Když se měnil strop, musely se sundávat také sítě na zavazadla nad hlavami cestujících a ty se nedaly vyndat z letadla jinak než čelními okny pilotní kabiny. Okna sundávala paní Č., skvělá a strašně hodná paní. Když už měla sundané „brýle“, rám kolem oken, a okna tam držela jenom na „čertovském hovnu“ čili na černé těsnící hmotě, která jistě měla nějaký obchodní název na hony vzdálený této přezdívce, ale kdo by si ho pamatoval, tak v tu chvíli se „slepý“ kolega rozhodl, že vyndá sítě z letadla, neb se domníval, že okna jsou již venku. „Dávejte bacha, jak se to vyndává, vy volové, vy se s tím natíráte, takhle to děláme my, odborníci,“ vzal síť, vzadu mu ji přidržoval kolega a chtěl ji patrně prohodit ven; v tu chvíli měla paní Č. již okno téměř uvolněné, najednou rána a ta předobrá dáma letěla i s oknem z montážního lešení. Naštěstí se stačila zachytit za zábradlí, ale těžké čelní sklo letělo na zem a samozřejmě se rozbilo, naštěstí na nikoho nespadlo. Pak tohoto „experta“ vyhodili.
Foto: Petr Popelář collection
Elektrikáři čili přístrojaři dostali také jednoho borce, který byl k nezaplacení. Pocházel z Bulharska, neuměl pořádně česky, ale sebevědomí mu rozhodně nechybělo. Vzděláním byl, jak se později ukázalo, zahradník, s aeroplány neměl tedy nic společného, ale tvrdil, že „on inžiněr“, byl ve straně a straníkům se přeci věří.
Při generálkách se v letadle odpojovala skříň jističů, což byla práce, kterou nikdo nechtěl dělat, protože to znamenalo vzít si s sebou do letadla cívku leukoplasti a drát po drátu po odpojení popsat, aby se potom zase mohly zapojit. Byla to práce na celý den. Do této skříně vedl svazek kabelů asi tak deset centimetrů tlustý, prostě kabely od všech systémů v letadle. Tento úkol byl svěřen bulharskému soudruhovi. Byl jsem zrovna v jejich dílně, když se vrátil z letadla a hlásil, že je úkol splněn. Vedoucí dílny, veden zlou předtuchou, povídá: „To jsi stačil odpojit všechny dráty za půl hodiny? Jestli jsi to zku…, tak tě vlastnoručně zabiju!“ Poté vyrazil směr letadlo, následován kolegy.
Ze zvědavosti jsem šel za nimi a byl jsem zvědavý, jak to udělal. Milý bulharský zahradník vzal štípačky a uštípal všechny dráty před pojistkovou skříňkou! Nejenom že nikdo nevěděl, od čeho který drát je, ale samozřejmě všechny dráty byly o deset centimetrů kratší, takže se musely natahovat nové! V ten den jsem viděl poprvé v životě, jak vypadá několik lidí najednou, když se o ně pokouší infarkt. Odnesli pojistkovou skříň do dílny a vedoucí nechal poslat pro láhev rumu, aby se trochu srovnal. Když byla láhev přinesena, přístrojaři si nalili a bulharský zahradník, který to všechno zavinil, se s naprosto bezelstným úsměvem zeptal, co se slaví, komu má připít. V dílně nastalo hrobové ticho. Kdyby Venca F.uměl vraždit očima, bylo by o jednoho Bulhara méně: „Ty debile, co ty seš vlastně zač, ty …,“ a dál pokračovaly výrazy z říše zoologické a nepublikovatelné. Při každé nadávce se Venca F. hrozivě blížil k zahradníkovi. Ten nakonec pochopil, že by to nemusel přežít a povídá „já dneska musím jít domů dřív, ahoj!“ a utekl z dílny. Rozzuřený Václav po něm ještě hodil jeho aktovku, ze které vypadla průkazka člena komunistické strany Bulharska. Jak to, že ho nikdo z vedení ČSA okamžitě nevyhodil, nikdo nechápal.
Tento člověk uplatnil také své vzdělání zahradníka, když začal pěstovat v šatně v hangáru v bedničkách od součástek rajská jablíčka. Jenomže všichni jeho kolegové ho upřímně nenáviděli nejenom protože chodil žalovat, ale ještě své maléry házel na druhé, prostě straník každým coulem. A tak se stalo, že mu někdo do jeho truhlíků namočil. Truhlíky v přetopené šatně začaly neuvěřitelně smrdět, a tak musel své výpěstky vyhodit. Jeho dalším „majstrštykem“ bylo, když našel v knize závad na Tu 134A, že po dobu letu svítila kontrolka signalizující závadu na jednom systému. Jeho akce a odpověď na závadu byly vskutku geniální: „Žárovka vyměněna.“(!) Po rozvodu musel chudák bulharský soudruh na vojnu do Bulharska, a to ve čtyřiceti letech. To zachránilo aerolinku od větších malérů.
Je pravda, že i dnes najde člověk občas geniální odpovědi na závady, které většinou vznikají chatrnou znalostí angličtiny, a to jak pisatele, tak odpovídatele. Tak jsem se dočetl, že na závadu „sedadlo 16C nedrží ve vzpřímené poloze“ bylo odpovězeno „kabina letadla byla desinfikována“, což je také na „nobelovku“.
Pamatuji si ještě na jeden krásný příběh s Avií 14. V téměř dokončeném letadle nás za cosi plísnil náš parťák, když ho z venku volal mistr: „La…ááá!“ „Už běžím Toníku, už běžím!“ vykřikl poníženě parťák a hned se rozběhl za hlasem svého srdce. Jak vyběhl, nevšiml si, že chybí díl podlahy na centroplánu, kde vedou lanka k ovládání požárního systému motorů. Někdo již hasičáky zapojil a nechal je z neznámého důvodu odjištěné. Jak parťák šlápl na lanka, tak hasičáky odpálil.
Mistr stál v té době přímo pod zvednutými kryty motoru a my jsme jenom slyšeli, jak zasyčely pyropatrony, a viděli jsme, jak vypadl sněhulák z motoru. Hasicí medium má teplotu hluboko pod bodem mrazu, a jak se mu podchladil mozek, tak omdlel. Jak ležel na zemi, parťák k němu za našeho nezměrného veselí přiklekl, začal mu otírat pěnu ze zarudlého obličeje a neustále vykřikoval: „Toníku, Toníku, to já nebyl, Toníku, kdo ti to udělal? To sou ale hajzlové, to ti udělal někdo schválně, já to zjistím, já to zjistím!“ My se váleli smíchy, protože jsme měli oba „velmi rádi“, a toto byl hmatatelný důkaz, jak se vlezdoprdelismus nemusí vyplatit.
Foto: Luděk Hofbauer
V dobách nedávných, když nebyl na Ruzyni ještě instalován přibližovací systém vyšší kategorie, když padla podzimní mlha, tak se nelétalo. Letadla divertovala do Bratislavy nebo do Brna, případně po roce 1990 i do Vídně. Tak jsme seděli ráno v „prďárně“ a vyprávěli si hrdinské příběhy z letiště. Najednou nám volali ze staničního dispečinku, abychom připravili k odletu letadlo Aeroflotu. „Proboha, co blbnou, dyk i vrabci chodí pěšky! To se frontoví letci nebojí do takových sraček?“ „Hele oni jenom buzerujou, nech je vycukat!“ Ovšem za chvíli opět telefon: „Kluci jděte tam, už na vás čekají.“ Nato se šel někdo podívat na plochu, kde již svítilo sluníčko, my měli jenom zapářená okna! Pak jsme začali být neuvěřitelně rychlí!
Ovšem v dobách, kdy jsem již dělal pro British Airways, líčil mi jednu krásnou příhodu můj kolega. Volala mu naše kolegyně, že přišel telex z paluby letadla, že se to v Praze pokusí posadit a když to nepůjde, že poletí do Vídně. Byla to bezvadná ženská, ale jak jsem o ní již napsal, občas něco popletla a někdy jednala rychleji než myslela. Okamžitě sehnala autobusy, které vyjely směr Vídeň pro cestující. Upozorňuji, že to bylo v době, kdy ještě nebyly mobily příliš rozšířené, a tak již jedoucí autobusy šlo zastavit až na hranicích.
Kolega se šel nadýchat čerstvého vzduchu a před ním se z mlhy vynořila sedm tři sedma ve známých šedo-tmavěmodrých barvách. Letadlo stálo přímo před naší kanceláří. „M….., je tady mašina, čekají na tebe, stojí na šestce!“ „Ale né, Ládí, oni letí do Vídně, psali mě to.“ „Teda já nevím, možná, že mám halucinace, ale já u toho letadla stojím!“ „Ládí, já už poslala autobusy do Vídně, oni tady nesednou, je mlha!“ „Krucinál, posloucháš, co ti říkám, to letadlo tady stojí a posádka čeká na tebe!“ „Jé, a co budu dělat s těma autobusama, oni již vyjely směr Vídeň, jak já je zastavím?“ „Zavolej na hranice, ať je obrátí do Prahy, nic jiného ti nezbývá!“ Tak se i stalo, druhý den ráno z toho byla jen veselá historka…
Převzato z Planes.cz se souhlasem autora
