Výkon některých povolání nese s sebou trvalé následky. Číšníci a vrchní mají ploché nohy, protože celé dny na nich běhají, strojvůdci z parních mašin měli revma v pravém či levém rameni, jak jezdili vykloněni z lokomotiv. I povolání leteckého mechanika, díky určitým stereotypům, zanechává na naší tělesné schránce stopy.

„Víš Honzo, jak se poznal u RAF mechanik, co dělal na Hunterech?“ „No, to tedy nevím.“ „Každý měl tady vzadu na hlavě jizvu od plnění.“ „Od plnění?“ Stáli jsme u Huntera v Duxfordu a můj bývalý šéf mě hodlal naučit, jak se Hunter plní. Tato elegantní stíhačka měla snad jako první bojový stroj přípojku tlakového plnění. Ale měla ji na dost nešťastném místě, v levé (možná v pravé, už si to nepamatuji) podvozkové šachtě. Jak mně to Bill předváděl, zalezl jsem za ním do podvozkové šachty (bylo to před deseti lety, respektive, před deseti kily) a koukal jsem, jak tam připojoval plnicí hadici. Když vylézal ven, rozčísl si hlavu o kryt podvozku. Z hlavy mu tekl čůrek krve, ale byl šťastný, že mi názorně předvedl, proč všichni mechanici na Hunterech měli tu jizvu. Podal jsem mu z auta obvaz a smál se, že až tak názorné to být nemuselo.

„Ne, to je v pořádku, já jsem hrdý na to, že jsem na Kypru dělal na těhle krásných letadlech, to si představ, že jsme tam stáli, když odletěla hotovost, každý v ruce obvaz a tekla nám všem krev, nádhera, prostě byli jsme mladí a dělali na krásných eroplánech.“ Plnič naplnil Huntera na další show a já jsem se nacpal do podvozkové šachty, povolil hadici a podal jí plničovi a jak jsem chtěl vylézt, ucítil jsem bolest na hlavě, „do pr….!“ a chytil jsem se za hlavu, po které mi tekla krev. „Vítej u nás v klubu! Teď jsi opravdový mechanik RAF!“, řekl Bill a podával mi obvaz, abych si to utřel. Majitel Huntera se mi omlouval, ale já byl v tu chvíli rád, že jsem se stal poněkud kuriózním způsobem členem tohoto exkluzivního klubu.

Ovšem, nejenom Hawker Hunter byl nebezpečný. Když jsem začal dělat na Boeingách 767, zjistil jsem, že, ač je toto letadlo poměrně dost vysoké, přesto kdo měl víc jak metr sedmdesát, když si nedával pozor po vytlačení letadla při vyndávání špendlíku, který rozpojuje řízení, vrazil si dvířka příďového podvozku do čela. Stalo se nám to všem, co jsme v Praze na sedm set šedesát sedmách dělali, kromě jednoho kolegy, ale ten je zase velký duchem.

Asi není žádný letecký nadšenec, kterému by nic neříkalo jméno Duxford. Nádherné muzeum. Já jsem byl poprvé v tomto muzeu v roce 1989 v den, kdy to u nás komunisté odpískali. Když jsme si prohlédli veřejnou expozici, zachtělo se nám do hangáru, kde renovují letadla. I šli jsme se zeptat šéfa hangáru, jestli bychom si mohli letadla v různém stadiu renovace prohlédnout. „Odkud že jste, pánové?“ „My jsme z Československa a jsme tady u British Airways na školení a dneska máme volno a když jsme poprvé v životě v Anglii, tak chceme vidět to, co jsme viděli jenom na obrázkách“. „Tak tedy z Československa, a víte, že to tam dneska komunisti prohráli?“ „No to nevíme, my jsme vypadli ráno z Londýna, abychom to stihli sem.“ „Podívejte se, tady jsou noviny, no skutečně, šli od válu, pánové, není to důvod na slavnostní přípitek?“

A tak jsme si připíjeli mezi krasavci typu Spitfire a Corsair, od základovky na Hurricane jsem si zamazal bundu. Pak kolega řekl, že si musíme udělat fotku před symbolem imperialismu, B52. Vedoucí hangáru poslal pro další láhev a my jsme se vratkým krokem odebrali k osmimotorové obludě, která tehdy stála ještě venku. Mísily se v nás dva pocity: pocit štěstí, že jsme se toho dožili, a pocit štěstí, že můžeme být na místě, o kterém se nám jenom zdálo. Křídlo Skyridera posloužilo jako nejkrásnější barový pult na světě. Došlo k rozloučení a my dostali na památku hrnek na kávu, který opatruji jako vzácnou relikvii.

Od té doby jsem každý rok v Duxfordu, vždy je to tam krásné, ale nikdy se již nedostavil takový ten zvláštní pocit v podbřišku.

Když se blíží výročí teroristického útoku na Ameriku, v televizi pravidelně ukazují hořící dvojčata WTC. Mám New York rád, je to město se zvláštní atmosférou, kterou nenajdete jinde v USA. Ale od 11. září není New York tím, čím býval. Pokaždé, když vidím, jak hoří jedno dvojče a do druhého naráží Boeing 767, je mi z toho úzko. Miluji letadla a ani v nejšílenějším snu by mě nenapadlo, že se něco takového může stát.

Na WTC jsem byl několikrát a vždy se mi tam líbilo. Nejenom neopakovatelná vyhlídka, ale pro nás z komunistické země návštěva Světového centra obchodu měla zvláštní pikantní příchuť. V září 2001 jsem byl ve škole v Anglii. Jedenáctého mně volal můj kamarád, jestli máme na učebně televizi, abychom si ji pustili. Přerušili jsme vyučování a pak jsme vytřeštěně zírali na hořící mrakodrap. „Co to je zase za blbej americkej film?“ „To není film, to je bohužel skutečnost!“ „Vidíte toho blbce s tím dopravákem, to je snad sedm set šedesát sedma, ne? To se chce podívat zblízka na ten hořící barák? Proboha, on to napálil do toho druhého! Kolik je hodin? No, v New Yorku je ráno, snad tam není mnoho lidí.“ „To je výplod šíleného mozku! Co jim ty lidi v těch barákách provedli? Jó, dali jsme jim vzdělání, vytáhli je z pouště a tak se nám za to odvděčili, měli jsme je tam nechat, ať žerou písek!“ „Jak můžeš vědět, že to jsou Arabové?“ „Takovou sviňárnu nikdo jinej nevymyslí, normální lidé nebojují s nevinnými civilisty, jenom Arabové zabíjejí nevinné nevěřící ďaury!“

Tak komentovali moji britští kolegové záběry hořících domů. Já jsem na to koukal jak ve snách a když jsem jel domů a v autě jsem slyšel, že se zhroutila jedna věž a za chvíli, že se zhroutila i druhá, chtělo se mi brečet. Kde měli Američani všechny své Ramby a jiné agenty, o kterých tak rádi točí své nablblé filmy? Jak je možné, že o přípravě takového podniku nikdo nevěděl? Podle mě to bylo totální selhání zpravodajských služeb. V hotelu jsem koukal do zdi a nevěřil, že se to skutečně stalo. Věděl jsem, že má tehdejší žena odletěla do New Yorku a můj syn zůstal doma sám. Hlásili, že je uzavřen až na další vzdušný prostor USA, takže žádná letadla nemohou opustit Spojené státy a také žádná nesměřují tím směrem. Volal jsem domů, abych se zeptal mého tehdy šestnáctiletého syna, jak se má, a že se pokusím z Anglie zařídit mu letenku do Londýna, že se maminka hned tak nevrátí (původně měl být doma sám dvě noci a švagrův syn na něj dohlížel).

Nakonec mu letenku zařídila má přítelkyně a druhý den byl již se mnou. Sešel jsem se večer s našimi „orly“ v hospodě, kde jsme donekonečna probírali, jak je to možné, že o tom nikdo nevěděl. Unést najednou, v podstatě ve stejný čas, čtyři letadla a nikdo si toho nevšiml? Divné, velmi divné.

Můj kamarád v New Yorku měl dva syny, ten mladší se mi kdysi svěřil, že se do Evropy asi nikdy nepodívá, že se strašně bojí létat. Připadalo mi to směšné, celý život se pohybuji mezi letadly a když se naskytne možnost se svézt, nemeškám. Protože to byl hodný kluk, věřil jsem mu a také vím, že fobie z létání existuje. Po příletu do Londýna můj syn řekl, že asi Ž. ve WTC pravděpodobně zůstal. Jaký je to strašlivý paradox osudu, to letadlo si ho chudáka nakonec stejně našlo! Doufal jsem, že to není pravda, ale bohužel, opak byl skutečností. Má milovaná letadla v rukách šílenců zabíjela!

Druhý den jsem přijel na Heathrow a provizorní označení mě hnalo pryč ze zaměstnaneckého parkoviště. Díky uzavřenému vzdušnému prostoru USA bylo letiště tak přeplněné, že nebylo kam letadla dávat, a tak British Airways zrušily zaměstnanecké parkoviště u hangáru, přes noc rozebrali plot a opatrně natahovali Jumba a 777 mezi sloupy osvětlení a my jsme v tom ještě celé dopoledne pokračovali. V době včerejšího útoku na WTC byla uspořádána tryzna a spuštěna britská a americká vlajka před TBO na půl žerdi. Po uctění památky zavražděných jsme se rozešli domů.

To byla vzpomínka na páté výročí teroristického útoku a na zbytečně zmařené životy náboženskými fanatiky.

Po tomto velmi smutném tématu něco veselejšího. Čekali jsme s posádkou v Torontu na letadlo ČSA. Seděli jsme mezi cestujícími v odletové hale, posádka v uniformách, já v civilu. Z této části haly vedlo asi pět „chobotů“, pohyblivých tunelů, kterými cestující nastupují do letadel. Velkou část oken na plochu vyplňovalo Jumbo British Airways. Zrovna když jsme kvitovali, jaké je to stále pěkné letadlo, přiřítila se do haly starší stevardka British Airways, poněkud korpulentní, a za ní táhly své kufry na kolečkách o poznání mladší a subtilnější kolegyně. C.S.D. (Cabin staff director- vedoucí kabiny) měla velmi rozcuchaný šedivý drdol a měla neuvěřitelně sešmajdané a špinavé boty. „Dámy, ztrácím komplexy!“ pravila jedna česká kolegyně. Ale vrchol měl teprve nastat.

„Where is our plane? (Kde je naše letadlo?)“ řekla, i když nápis British Airways vyplňoval téměř devadesát procent plochy oken. To už naše posádka nevydržela a začala se smát. Přišla k našemu kapitánovi a ještě jednou se zeptala: “Neviděl jste tady někde letadlo British Airways?“ Její mladší kolegyně se již také smály, ale subordinace jim nedovolila do ní šťouchnout, že to letadlo je tady všude kolem. „No, jestli hledáte 747 British Airways, tak zkuste tady tu,“ řekl kapitán a ukázal směrem, kde Jumbo stálo. „Kde, prosím?“ To už jedna mladší kolegyně nevydržela, vzala jí z ruky kufr a řekla „Já ti tam kufr vezmu, pojď,“ a odešli do gejtu, kde svítil nápis linka „BA Xxx do Londýna“.

Ale abych byl spravedlivý. Na lince z Londýna do Prahy, kde posádka ČSA je přes noc v hotelu, šli ráno stevardi, byli to tentokrát pouze pánové, do letadla napřed, piloti se někde zdrželi. I začali si připravovat letadlo k odletu. Najednou do letadla přišla další posádka, tentokrát British Airways, ale když viděli, že tam již někdo je, omluvili se a odešli. Za chvíli se vrátili a povídali naší posádce: “Nezlobte se, ale to je naše letadlo, to vaše, jestli jste posádka ČSA, stojí vedle!“ Stevardi na sebe koukali poněkud nevěřícně, pak se jeden ale podíval ven. Boeing ČSA stál skutečně vedle. Šéf se velmi omluval, vzali si své kufry a vypadli z letadla s poznámkou: „Dámy, máte již všechno připravené, pohoda, vánek!“

Když přiběhli do správného letadla, kapitán, kterému vysvětlili, co se stalo, je napomenul: “Říkal jsem vám, abyste se nevzdalovali od nás, vy kluci pitomí, ještě že vás ty Angličanky někam neunesly, co bychom si bez vás tady počali!“ Trapas, zaviněný mimo jiné také tím, že dva Boeingy 737 ČSA jsou od BA a mají tudíž i jejich interiér…

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora