14.11.2018 | Svátek má Sáva


VE VZDUCHU: Čechoviny 28

24.1.2008

„Víte, kdy já jsem se prvně setkal s Honzou Čechem? To jsem někdy v roce 1972 seděl na záchodě a tam si četl tátovo Letectví, kde byl článek od nějakého Jana Čecha o Airbusu A300. Tam byla krásná fotka nové tovární haly, kde se tato letadla vyráběla. Jak jsem tak na tom záchodě filosofoval, jak tak v těchto místech činíme, říkal jsem si: tady v té hale nikdy nebudu. No a musím říct, že se tato prognóza, děti, nevyplnila. Uplynulo asi dvacet let a já na rohu této krásné budovy, přátelé, blil, neb jsem snědl něco nepříliš dobrého. Tak to vidíte, moje milé děti, doba se naštěstí změnila a já dneska můžu tady, na Královském vršku v Kanadě, sedět se svým adoptivním synkem, na kterého jsem patřičně hrdý, že je úspěšným spisovatelem, a jíst kuře a zapíjet to šampaňským, jó život je nádherný, to jsme krásně v Kanadě!“ „Tati a nevadí, když je synáček o deset let starší než tatínek?“ „Jó, příroda je v hrozným stavu, děti! Zapal si synku doutníček a něco pěkného nám vyprávěj!“

Tak tento rozhovor je skutečný a odehrál se na Mont Royal, kopci, který se tyčí nad Montrealem a je pro Montrealany něco jako Petřín pro Pražáky, a od něhož dostalo toto kanadské město jméno. Stalo se to docela nedávno a nad námi se vznášel duch Blériotův, bratří Wrightů, Boeinga, Santose Dumonta a dalších, bez kterých by tato „letecká rodinka“ nevznikla. Čas oponou trhnul a přes všechny výhrady a těžkosti není dnes problém vzít si letenku a doletět si třeba s kamarády do Montrealu a tam s nimi prožít nádherné odpoledne a ještě být adoptován novým tatínkem, když svého již léta nemám.

 Moje rodina

Moje "rodina": taťka, Zuzana a brašulje

„Zuzano, ty mluvíš francouzsky, že jo?“ „Jistě, proč?“ „No já jsem se na školení v Marseille naučil dvě nejdůležitější věty: Attention pigeon! (pozor holub) a Attention merde!“ Když „taťka“ vykřikl druhou důležitou větu, francouzsky varující před exkrementem, kolemjdoucí Kanaďanka zastavila nohu ve vzduchu, neb se domnívala, že se to týká jí a netušila, že zde, v parku na Královském kopci, probíhají konverzační kurzy jazyka francouzského. Naštěstí dáma měla smysl pro humor a spolu s námi se svému omylu zasmála.

Když jsme byli v leteckém muzeu v Rockliffe, byla tam výprava kanadských školáků, spíš několik výprav. Jedna nás dostihla u polského MiGu 15. Tam kustodka muzea položila dětem kolem patnácti let otázku: Jestlipak víte, kdo s tímto letadlem létal a jak se jmenuje? Než stačili študáci odpovědět, můj nový taťka vykřikl: „To je MiG 15 a létala s tím moje maminka, prosím!“ Na to se děti i kustodka otočily a s vytřeštěnýma očima sledovaly culícího se „taťku“. „Ale on má pravdu, babička „top gun“ skutečně velela letce Migů v padesátých létech v Československém letectvu“, dodal jsem já a děti od nás oči nemohly odtrhnout. „Fakt, jo?“ opáčil jeden uhrovitý hoch, člen kanadské větve hnutí „puberta bez hranic“. „Fakt, jo!“ odpověděl druhý pilot s dodatkem: „Jdeme na kafe, tady je to házení perel sviním“.

Babička „top gun“ je mezi letci populární osoba nejen díky svému pilotnímu umění, ale také kvůli svému nestandardnímu přístupu k životu. Když postihly Karlín záplavy, babička jako správný voják neopustila palpost, ale z terasy se sousedem sledovali, kterak jsou odříznuti od světa vodou, dalekohledem sledovali pozici policejního vrtulníku, a když se blížil, zmizeli v domě. Svěží osmdesátníci začali pociťovat nedostatek, když došel chleba a rum. Soused nafouknul kajak a vyplul z baráku v uzavřeném Karlíně směrem k svobodnému Žižkovu. Tam se vynořil z přítmí před vyděšeným hlídkujícím vojákem se slovy: „Pane desátníku, plukovník XY, pohlídejte mi plavidlo, jdu pro zásoby!“ Voják jenom vykřikl: „Rozkaz, pane plukovníku!“ a pan plukovník se ztratil směr Žižkov. Tam šokoval v samoobsluze prodavačku, když se jí zeptal, jestli si může dobít mobil, že si mezitím nakoupí, a vytáhnul kávomlýnky ze zásuvky a strčil tam dva mobily. Když se vrátil k „plavidlu“, voják mu ho předal se slovy: “Po dobu mé služby se s plavidlem nic nestalo“ a pomohl důchodci se zásobami do kajaku.

Když se „taťka“ vrátil z jakési dálkovky a plný strachu volal své mamince-důchodkyni, kde je evakuovaná, pochechtávající se maminka mu sdělila, že ještě nebylo tak zle, aby československý stíhač z boje utíkal a vylíčila svou anabázi z Karlína. „A ty si synku myslíš, že když tady držíme vartu, že by nás odtud dostali živé?“ To byla úsměvná historka, která je s letectvím spojená jen vzdáleně, ale mně se to vyprávění moc líbilo.

Vrátím se ke své práci pro British Airways, kde jsem poznal spoustu posádek a s mnoha jsem kamarád dodnes. Dovolil bych si říct, že asi tak 99 % posádek bylo bezvadných, ale to jedno procento, to aby člověk pohledal.

Jednou se stalo, že Boeing 757 přerušil v Praze start, letadlo se vrátilo na stojánku, naklusal jsem do kokpitu, co se stalo. Kapitán mi řekl, že měli vibrace na motoru číslo jedna. A kolik to bylo? „Šest unitů!“ Nechali jsme vystoupit cestující a letadlo jsme odtáhli na místo, kde se může provést motorová zkouška. Nahodili jsme motory a za přítomnosti posádky prohnali motory na všechny režimy, žádné vibrace přístroje nesignalizovaly. Letadlo jsme odtáhli zpět, nastoupili cestující, letadlo jsme vytlačili od gejtu, mašina odrolovala na start, oddechli jsme si, ale ne nadlouho. Opět přerušený start! V Praze byl vítr kolem osmdesáti kilometrů za hodinu. Chtělo se mi brečet. Boeing stál na stojánce, nasadil jsem si sluchátka a připojil jsem se k letadlu a kapitán se mi omluvil, ale tvrdil, že se vibrace znovu objevily. Cestující vystoupili z letadla a z Londýna mi poradili, abych zkontroloval, jestli nejsou lopatky překřížené. No jo, ale jak, když je v Praze takový vítr a dmychadlo se točilo jako blázen. Jak ho mám asi zastavit.

Kolega, který se kvůli problému dostavil do práce, nasadil rukavice, já taky a brzdili jsme kužel a brzdili, až se nám od rukavic kouřilo. Zkontrolovali jsme lopatky, ale nic jsme nenašli. Aby se nám dmychadlo znovu neroztočilo, zapřeli jsme ho násadou od koštěte. Kapitán, který se rozhodl se na nás v té čině podívat, třeštil oči na koště koukající z motoru, ale v dané situaci to jinak nešlo. Vysvětlil jsem mu to. „No jo, no jo, jasně, uvařím vám na palubě čaj, to je strašné počasí, vůbec vám to nezávidím, jste opravdu dobří, za chvíli bude ten čaj.“ Motor se zase roztočil, lopatky začaly chrastit, u motoru Rolls Royce RB 211 starších sérií se lopatky dmychadla vyvažují až při vyšších otáčkách motoru, do volnoběhu chrastí lopatky v rybinách, kde jsou uloženy. Z Londýna si přáli, abychom to ještě jednou zkontrolovali, znovu jsme brzdili dmychadlo, pak jsme se snažili motor zakrytovat pytli, ale nedařilo se, nastoupily opět rukavice a násada. Stejně jsme nic nenašli, všechny lopatky měly stejnou vůli. Z Londýna nám sdělili, že pošlou nové lopatky dmychadla a dva mechaniky, kteří nám pomůžou to vyměnit.

Já jsem potom dělal další letadla a kolega připravoval motor na montáž nového dmychadla. Pak jsem se šel na chvíli natáhnout, abych ho mohl ráno vystřídat. Když jsem zavřel oči, stále jsem slyšel cvakání lopatek. Stejně jsem nemohl usnout. Ráno jsem se vrátil, lopatky dmychadla byly vyměněny a motor se musel točit. Protože to bylo také na maximální výkon, tak se musel také nahodit i druhý motor, aby se letadlo netočilo. Dělali jsme to před hangárem F. Když šly motory na maximum tahu, poprvé v životě jsem viděl letadlo velikosti 757 skákat do vzduchu a to ještě vítr tlačil schody k letadlu. Musel jsem se odpojit od letadla a schody chytit. Nakloněný proti větru jsem držel schody, za zadkem mě skákalo rozzuřené letadlo. Mechanici stáhli plyny a já jsem se zase připojil a zeptal se, jak na tom jsme. „Všechno je OK!“ Tak ve čtyři hodiny odpoledne letadlo konečně odletělo. Kapitán nám ještě poděkoval, že jsme perfektní mechanici. O to byl pro mě větší šok, když za měsíc přišel dopis od vedoucího typu, proč jsme nerozuměli kapitánovi, když nám říkal, kolik unitů ukázal signalizátor vibrací, že tam byly jenom tři unity a že s tím letadlo mohlo klidně letět. Já jsem byl doslova v šoku. Vůbec jsem si nedokázal vysvětlit tu náhlou změnu v jeho chování, napřed nám poklepával po ramenou a potom na nás napsal hlášení, že kvůli naší slabé angličtině letadlo stálo úplně zbytečně dva dny v Praze na zemi.

Později nám to šéf posádek vysvětlil. Kapitán měl první let v kapitánské funkci na 757 a asi se bál silného větru a poryvů v Praze a tak si vymyslel vysoké vibrace na motoru, ale zapomněl, že v záznamovém zařízení jsou vibrace motoru uloženy, tak to hodil na nás. Naštěstí šéfpilot typu nás oba, mě a kolegu, velmi dobře znal a věřil nám a věděl, co umíme, tak se nám nic nestalo, naopak se nám omluvil. Kapitán patřil k tomu jednomu procentu, o kterém jsem psal na začátku. Velmi mne zarazilo, když se asi za půl roku opět dostal do Prahy a byl velmi kamarádský: „Jak se máte? Dneska jsem vám dovezl skvělé letadlo, bez vibrací, ha, ha!“

Na to jsem ale neměl žaludek a tak jsem si raději sednul do auta na rampě a tam jsem vyčkal, až tento „skalní charakter“ odletí. Naštěstí jsem nikdy potom žádný podobný podraz ze strany pilotů nezažil. Druhý pilot na tomto inkriminovaném letu, když se později stal kapitánem na 757 a byli jsme spolu na pivě, nevěřil, že by něčeho takového byl jeho kolega schopen. Teprve když jsem mu ukázal kopii hlášení, kroutil nad tím hlavou a omlouval se mně i mému kolegovi.

 B757

Výměna lopatek měla ještě jednu dohru. Asi po půl roce jsem dostal z Londýna dopis, kde že jsou ty lopatky, co jsme vymontovali. „Proboha, kam jsem je dal, byly to dvě bedny, každá měla asi sto kilo a tam byly naskládány v plyšových lůžkách titanové lopatky.“ Napsal jsem po pravdě, že jsem nechal naložit bedny do nákladového prostoru č.1 letadla, když odlétalo z Prahy. Jak jsem byl po probdělé noci unavený, tak jsem na to nenapsal žádný papír, žádnou průvodku, takže bedny leží kdesi ve skladu na Heathrow, tam se tak velké bedny přeci musí najít.

Když jsem byl kvůli čemusi v Londýně, vyžádal si mě vedoucí technického zásobování a vzal mě do skladu, kde to přeci musíme najít. Stál jsem ve skladu, který má rozměry asi tak pěti fotbalových hřišť a ten pán mě řekl cosi jako: „Hledej, šmudlo, dyť to jsou dvě velké bedny, jak jsi napsal, ty se nemůžou ztratit, ne?“ Přede mnou byl obrovský prostor plný zboží. Koukal jsem na to vyvaleně a vedoucí zásobování se jenom culil. „No, tak! Kdepak asi jsou?“ Nechal mě povařit ve vlastní šťávě. „Měly cenu jenom 1200 liber, to vám strhneme z platu.“ „Na to bych dělal strašně dlouho!“ „No dobře, tak si skočíme na oběd a zapomeňte na to, já jsem vám chtěl jenom ukázat, že tady se ani tak velké bedny, jako byly ty vaše, nedají najít,“ řekl pobaveně ten pán, já si oddechl a dneska vím, že příště musím poslat všechno s papírem, únava, neúnava. Ještě mě napadl takový žert, že jsem viděl na místním tržišti nabízet titanové rýče, nápadně podobné těm lopatkám, ale s tím bych asi neuspěl.

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora



Diskuse


lucina (pes)
10:15
24.1.2008

Honza Čech
10:32
24.1.2008

kklement @seznam. cz
19:55
25.1.2008

počet příspěvků: 8, poslední 25.1.2008 07:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.