Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996VE VZDUCHU: Čechoviny 25
V tu chvíli se dostavila jednotka letištních hasičů s cisternou a začalo divadlo. Vytáhli hadici z cisterny a hodlali polít kola vodou. Vyběhl jsem proti nim: „Prosím, vás už to nehoří, nestříkejte na to vodu, to jsou karbonové brzdy, ty by se zničily!“ „Rusákům to polejváme běžně, tak se tady nepleť a uhni a nekecej nám do toho! To chytla hydraulika, to známe!“ Do toho se naštěstí vložil jeden hasič, který si také fotí éra a má k nim vztah, který je zastavil. Chvíli tam stáli, kdyby to znovu chytlo, pak mi tam nechali jeden hasičák a odjeli. Já volal do Londýna, že sedla mašina a že jí hořel podvozek. Na technickém dispečinku zvaném Maintrol mě ujistili, že na podvozku nemá co hořet a jestli je v pořádku pneumatika. „Pneumatika je OK, i brzda vypadá, že jí nic není, akorát z kola šlehaly plameny.“
Věděl jsem, že Skydrol, hydraulická kapalina, kterou BA používá, je sice pěkný sajrajt, ale nehořlavý, tak co tam mohlo sakryš hořet? Z Londýna mi poradili, abych sundal kolo a podíval se, jestli tam není vazelína, že se občas stává, že nějaký trouba na kolo napatlá vazelínu, i když se to výslovně nesmí, a že to kolo před letem měnili, abych to zkontroloval. Přivezl jsem si nářadí a zvedák a kolo jsem sundal. S baterkou jsem celé kolo prohlédl, ale nic jsem nenašel, ani vazelínu, ani nic jiného, kolo jsem zpět namontoval, zavolal jsem do Londýna výsledky mého pátrání. „To je divné, tam něco musí být, co tam hořelo, tam ta vazelína musí být, to někdo napatlal, vazelína se při brzdění ohřála a odstředivou silou natekla na rozžhavenou brzdu, ta musí být ještě v ráfku kola, podívejte se ještě jednou!“
Protože kolo šlo celkem snadno sundat i namontovat a nářadí jsem tam ještě měl, letadlo jsem znovu zvednul na heveru a kolo jsem sundal. Posvítil jsem si do ráfku, ale nikde nic nebylo, pak jsem tam sáhnul rukou a to, co vypadalo jako ráfek, byla vrstva vazelíny pokrytá sazemi. Heuréka! Pomocí hadrů a papírových ručníků jsem vyndal z ráfku malý kbelík vazelíny! To musel být neuvěřitelný idiot, co to na Heathrow spáchal! Zavolal jsem zpět, že měli pravdu, že jsem to vyčistil a že brzdě nic není, ani teplotní pojistky nevylétly. Dostal jsem povolení uvolnit letadlo na let do Londýna. Chtěl jsem namontovat kolo zpět, ale ouha, kolo zpět nešlo. Před tím jsem ho tam dal jako nic, teď to nešlo. Asi jsem nějak posunul brzdu nebo co, prostě tam 260 kilo těžké kolo nešlo ani za nic.
Sloužil jsem sám a mohl jsem zavolat některému kolegovi, aby mi pomohl, ale vytahujte z postele někoho ve tři hodiny nad ránem! Zkoušel jsem všechny finty, přizvednout kolo, přizvednout letadlo, přerovnat lamely na brzdě, prostě to nešlo. Seděl jsem sám na betonu pražského letiště a proklínal člověka, který mně tu práci nadělil, proklínal jsem všechno kolem, i Boeing to schytal. Najednou u mě zastavili policajti: „Co tady blbneš, takhle v noci, že si nejdeš rači lehnout, nebo sis tu dal rande a ona nejde? A ty sis ze samý nudy sundal kolo? Můžeme ti nějak pomoct?“ „Kluci, to byste byli strašně hodní, ale to od vás nemůžu chtít a strašně se zamažete“. „Na to se vykašli, co máme dělat?“ Postavili auto z druhé strany, než jsem měl já své, aby to bylo pořádně osvětlené, a pomalu nasouvali těžké kolo na hřídel, já rovnal lamely brzdy a kolo se pomalu, za našeho mohutného hekání, nasouvalo na hřídel, až docvaklo na zadní ložisko. Utáhl jsem kolo momentovým klíčem a koukal jsem na ubohé policajty, jak byli zamazaní, já mohl jenom poděkovat a podělit se s nimi o jídlo, které zbylo v letadle, a nabídnout jim džus.
„Hele Honzo, nedělej si s tím vrásky, máme tady jenom bloumat, takhle jsme udělali něco užitečného, dyk bys to tam bez nás nedal!“ To měli pravdu. Měl jsem radost, že je kolo zpátky, a také radost, že ne všichni policajti jsou ti, o kterých se povídají anekdoty. Bohužel, celou jejich skupinu jakousi reorganizací rozházeli, a tak už neuslyším: „Hele a co máš pro nás tuto noc, máme jít do montérek, nebo to bude něco fajnového?“
Ilustrační foto Ondřej Stibor
S požárem na letadle British Airways jsem měl ještě jednu historku. Když jsem začal pracovat pro BA, naše šéfová, které jsme říkali „maminka“ a ona to hrdě nesla, i když byla mladší než já, nám řekla jednu prostopravdu: „Když je Angličanka hezká, pamatujte si, že je úplně blbá!“ Protože v této zemi vyrůstala, nebylo proč jí nevěřit. V tomto případě jsem si ověřil, že říkala úplnou pravdu.
Stejná linka i stejný typ letadla jako v předchozím případě. Po vypnutí motorů jsem vešel do letadla a tam se krásná, ale opravdu krásná zrzavá stevardka objímala s kolegyněmi a štkala, že je dobře, že ten požár přežily. V předtuše čehosi zlého jsem se zeptal, jaký požár. Kapitán ji uklidňoval, že je už všechno za nimi, prostě, jak z Hollywoodu…. Když ale kapitán slyšel, o co ve skutečnosti šlo, rychle a s omluvným úsměvem opustil letadlo.
V letadlech jsou horkovzdušné trouby, kde se ohřívá jídlo. Jídlo dává catering v miskách do vložek, což jsou jakési hliníkové bedny z hliníkových profilů s prázdnými stěnami a děrovanými rošty aby mohl horký vzduch proudit kolem jídel. Někdy se stane, že je jídlo špatně zavřené a když zaměstnanci dorazí vložku do trouby, rýže nebo kousek jídla vypadne do trouby a pak se tam začne pálit. Z tohoto důvodu mají stevardky BA na palubě rukavice na horké věci, stačí vložku vytáhnout a druhou rukou v rukavici pálící se jídlo smést. Ne tak tato krasavice! Ta do zapnuté rozžhavené trouby s puštěným ventilátorem (Jé, já to zapomněla vypnout!) foukla hasičák, a díky tlaku z hasičáku a díky puštěnému ventilátoru byl losos všude! Ráno tímto letadlem odlétali účastníci jakéhosi kongresu a bussines class byl plný a trouba musela fungovat. Tak jsem ji vymontoval a celou rozebral a vyčistil. Když jsem vyhazoval do kýble směs lososa, brambor a hasícího media, bylo mi toho jídla líto. Jak by si můj kocour pochutnal, kdyby tam nebyl ten hasičák!
Když jsem ještě ve čtyři ráno myl a čistil rozebranou troubu, ventilátor a topná tělesa, vzpomínal jsem vztekle na moudro naší „maminky“, jakou ta měla pravdu!
Ilustrační foto Daniel Štuksa
Počítám se k počítačovým negramotům. Když se dívám na dvacetiletého syna, jak mu prsty kmitají po klávesnici se slovy „tady to zasejfuj, tady to zkopíruj a vidíš je to“, jakoby se mnou mluvil cizím jazykem. Smekám před svým bývalým tchánem, se kterým jsem si sice nerozuměl, ale on se dokázal na stará kolena naučit pracovat s počítačem a ještě k tomu dobře! Když mě manuál vede k tomu, že mám vyndat nějakou desku z centrálního počítače v letadle, orosím se a připadám si jako mistr Hanuš u Staroměstského orloje - a ten nešel po jeho zásahu tuším tři sta let!
Jednou ráno jsem přišel do práce a vidím, kolega z noční ještě neodešel, něco se stalo. Najednou se objevil ve dveřích, popelavý, se zarudlýma očima, po čele mu stékaly čůrky potu. „Co se děje?“ „Máme tady 757 a nejde jí požární systém, musel jsem vyměnit dvě karty v počítači, v noci je přivezli aerotaxi z Londýna a ony tam nejdou, já jim asi nahlásil špatná čísla karet, jsou tam dole dva kontakty navíc, na ty tam není portikus. Jestli budu muset odpracovat ten let Citationa do Prahy, který nové karty přivezl, to se budu muset dožít tříset let! Já tam zavolám, jestli nemám ty kontakty odštípnout, já fakt už nevím, co mám dělat,“ řekl a zavolal do Londýna. Tam se ho zeptali, jaká čísla jsou na kartách vygravírovaná, že se může stát, že dají do pytlíku špatnou kartu. Když jim ta čísla nadiktoval, řekli mu, že jsou to správné karty, ať to zkusí ještě jednou.
Kolega již byl ve stavu, jako když se pes honí za svým ocasem. Z únavy, z nervozity a ze strachu, že to zvoral, dělal stále tu samou chybu. Vlezli jsme spolu do útrob 757, leželi každý z jedné strany před centrálním počítačem, který byl otevřený. Kolega zoufale cpal kartu do volného slotu a ona tam nešla. Já jsem na to koukal z jiného úhlu a také jsem za sebou neměl probdělou noc, hlavu celkem čerstvou, najednou mě trklo: „Ty vole, dyk jsme blbě, jsme o jednu řádku vedle, C45 a K45 jsou vedle, ty máš vytažené C46 a K46!“
Vytáhl jsem dvě karty (s pocitem již zmíněného Mistra Hanuše) a zasunul jsem nové karty, které tam zapadly jak zadek na hrnec, kolega tam dal zpátky ty, co vytáhl on, a úplně hotový se vysoukal z elektronického úseku. Já jsem ještě vyzkoušel, jestli jsou karty zamčené ve slotech a zavřel jsem dveře centrálního počítače a vysoukal jsem se za ním na čerstvý vzduch. On mezitím vypisoval papíry.
Cestující byli již na palubě, já jsem zapnul v kokpitu patřičné jističe. Ale ouha, závadu hlásil systém stále, to jsem se už začal potit i já. Vyběhl jsem z mašiny, že to ještě zkouknu, jestli jsme to opravdu udělali dobře, jestli jsme někde něco nepřehlédli. Když jsem si přistavil štafle k otvoru do elektronického úseku, kapitán začal mlátit dlaní do trupu. „Proboha, co se děje?“, vyběhl jsem zpod mašiny a kapitán mě ukazuje zdviženým palcem, že je všechno v pořádku. Po nervozitě se dostavil pocit euforie, začali jsme se smát a plácat se po zádech, jak jsme dobří. Letadlo odletělo téměř na čas. Když jsme seděli potom spolu v naší kanceláři a popíjeli kafe, kolega cvakal v počítači stránky manuálu a ještě se díval, jestli jsme něco neopomenuli, když se najednou začal smát: „Pojď se podívat, co jsme za blbce, schválně, koukni“, tam jako poslední bod bylo, že se počítač resetuje pět minut po zapnutí! To byla přesně ta doba, co jsme oba byli na infarkt poté, co jsme všechno zapojili a systém stále indikoval chybu! Zavolal do Londýna, že je mašina už ve vzduchu a jel domů si konečně lehnout.
Pro lidi, pro které jsou počítače denním chlebem, to není asi příliš veselá historka, ale my jsme měli před očima cenu karet, cenu za aerotaxi, cenu za zpoždění letadla a k tomu oba jsme přistupovali k počítači s posvátnou úctou, což nám určitě na klidu nepřidalo….
To byla vzpomínka na mého skvělého kolegu, který dobrovolně odešel z tohoto světa před rokem a který mně stále chybí.
Převzato z Planes.cz se souhlasem autora
