Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996VE VZDUCHU: Čechoviny 24
Na TU 134 létal jako navigátor jeden velmi zvláštní člověk. Vlnité dlouhé vlasy, silný knír jak řídítka od motorky. Vypadal jako šlechtic, nebo jako de Tréville, velitel mušketýrů. Jazykově velmi dobře vybavený, sečtělý a velmi vtipný. Letušky na něj letěly. Vedení ho nemělo rádo, neb se s nimi zrovna nekamarádil, zejména v dobách, kdy aerolinie vedla vojenská junta. Já ho měl moc rád, vždycky si zachovával chladnou hlavu a byl „nad věcí“. Byl to chlap, o kterém se dá říct: „Je to frajer!“
Tak tento člověk vlezl před letem do letadla a viděl, jak Bratislava ohnutá luxuje koberec. Zařval, aby překřičel sovětský lux: „Paní, teda já bych vám ho tam vrazil, až by se vám dělaly u nosu bubliny!“ Mně málem vypadla propiska z ruky a čekal jsem, co Bratislava. Ta nehnula brvou, klidně se otočila, vypnula lux a povídá: „To che muche klidně stát, já nemám nochní přepážku!“ Otočila se a pokračovala v úklidu. V. se uklidil do kokpitu a namaloval tam na palubní desku svůj další portrét. Všechny sto třicet čtyřky měly na stropě jeden přístroj zaslepený a V. tam vždycky namaloval svůj portrét i s kníry.
U ČSA pracoval léta člověk, který nebyl české národnosti a nikdy se pořádně nenaučil česky. Byl inženýr strojař a byl na svůj titul patřičně hrdý. Hned tak se s nikým nebavil, zejména ne s lidmi, o kterých si myslel, že jsou společensky pod jeho úrovní. Díky nezměrnému sebevědomí, charakteru a schopnosti přizpůsobit se to dotáhl až na vedoucí funkci. V době jeho začátků, když byl pouhým technikem, se mu podařil husarský kousek.
Díky nedostatku v zásobování nářadím (v dobách reálného socialismu každou chvíli něco nebylo) dostal nápad, že požádá SONP, kladenské ocelárny, zda by ČSA nedodaly potřebné klíče. Respektive někdo to dohodl a on měl dodat výkresovou dokumentaci. I dodal. Jak jsem ze začátku odstavce podotkl, měl jisté jazykové problémy. Takže, když po dodání dokumentace zavolal nějaký technik do ČSA, jestli si je pan inženýr jistý rozměry, které byly v dokumentaci: „Ste inženýr, páne? Nejste, ták to udělajtě, jak to tam je!“ „Ještě naposledy, jste si jistý, že to je správně?“ Normální člověk by se asi zamyslel, proč se někdo dvakrát ptá na rozměry a překontroloval by výkres, jestli na něm není něco divného, jestli něco nespletl. Ne tak pan inženýr. Ten seřval chudáka konstruktéra z Kladna, ať nediskutuje a vyrobí požadované klíče. I SONP vyrobilo.
Přivezli je k příjmu zboží na starém letišti a skladníkovi předali fakturu s tím, kam mají klíče dát. „No, snad je přinesete sem, ne? Přeci si pro ně nebudu chodit!“ „No, my bychom rádi, ale sem se rozhodně nevejdou a na složení potřebujeme jeřáb.“ „Cože, jakej jeřáb, proboha?“ „Nám to bylo divný, ale když ta vaše hvězda seřvala konstruktéra, ať nepřemejšlí a vyrábí, tak je tady máte, ale oni jsou trochu větší, než bývá zvykem“ a předložili skladníkovi kopii výkresu, kde bylo jasně napsáno: Všechny míry jsou v centimetrech (!), takže klíče skládali jeřábem a léta ležely na starém letišti jako pomník lidské blbosti a zpupnosti a mistři z učňáku tam pravidelně vodili nastávající letecké mechaniky s tím, kam až to může vést, když se při práci nemyslí.
Ještě jedna úžasná věc se léta válela v kopřivách na starém letišti. Byl to fekální vůz, který na podvozku automobilu GAZ vyrobili ve Velké zemi. Samotné fekální zařízení, tj. nádrže na fekálie a vodu, čerpadla a další snad nebylo špatné, asi to ani nikdo nezkoušel, protože automobil, na kterém bylo zařízení namontováno, byl absolutně nepoužitelný. Na rozdíl od sériových aut GAZ, kde bylo přední sklo děleno svisle uprostřed a auta byla téměř nerozbitná (ostatně, původně to byl Ford), z neznámého důvodu u tohoto zázraku bylo sklo děleno vodorovně, a to ve výši očí řidiče! Příčka plus dvě velmi silné gumy, ve kterých bylo sklo uloženo, tvořily příčku asi patnáct centimetrů silnou, takže se muselo řídit buď ve stoje nebo ležet na palubní desce! Prostě nějaký „chudóžnik“ (umělec) to vymyslel a někdo jiný, taky vůl, to do výroby schválil. Ani v Rusku jsem toto auto nikde neviděl, tam, kde měli GAZy, tak ty normální, jako měla armáda. Když jsem to vyprávěl Vaškovi Královi, známému designerovi, nevěřil mi a musel jsem ho vzít na letiště, aby ten skvost viděl…
Ve filmu „Obecná škola“ nabádá ředitel děti, aby v mrazu neolizovaly zábradlí, ale protože je vlastně na to upozornil, děti to promptně „vyzkoušovaly“ . Stejně, když vás někdo varuje: „Ne abyste to zkusili, na to nikdy nesahejte!“ svrbí vás ruce a musíte si na nich sedět, abyste si na to nesáhli.
Na stropním panelu Boeinga 767-300ER jsou pod červenou krytkou dvě tlačítka nouzového vypouštění paliva. Doufám, že následující slova nebude číst nikdo, kdo bude na Boeingu 767 dělat. Po odklopení krytky a po zmáčknutí takového nevinného tlačítka se uvedou v činnost palivové pumpy a otevře se ventil, který vede do potrubí, které končí mezi vztlakovými klapkami a tímto potrubím začne proudit palivo rychlostí 3000 litrů za minutu ven z letadla. „Please, never touch it, never!“ (Nikdy to nemačkejte, nikdy!).
Přišel jsem do hangáru na Heathrow, když to nejhorší už bylo uklizeno, ale podle toho, jak to tam vypadalo, muselo to být pěkné petrolejové jezírko! Hasiči mě vyhnali, a tak jsem musel hangár obejít, ale když jeden kolega tlačítko v hangáru „vyzkoušoval“, to musel být „mazec“! V kokpitu borec si jen tak zmáčknul tlačítko, „na zemi to stejně nefunguje!“ Ale ono to funguje a dobře a za mašinou petrolejové peklo! Podle toho, jak se to rozebíralo v kantýně při obědě celý týden, muselo to být boží dopuštění. Jako opatření, aby se to neopakovalo, zaplombovali krytku drátkem, aby „omylem“ nešla odklopit.
Na Heathrow je hangár, kde se dělá těžká údržba Boeingů 747. Letištní plochu od hangáru dělí silnice, která propojuje jednotlivé části letiště a po které jezdí městská doprava. Spotteři jistě vědí, kde to je. Plochu letiště a silnici samozřejmě odděluje vysoký plot a pojízdná vrata, která se pohybují dole v kolejnici. Kolejnice je trochu vyvýšená a letadlo se přes ni vždycky zhoupne. Jednou táhli sedm čtyři sedmu po generálce na letiště. Letadlo se pyšnilo novým lakem, který se blýskal na jarním slunci. V kokpitu seděl mechanik-brzdař, který neměl svůj den. Byl líný dát do podvozkových noh špendlíky, mechanické zablokování podvozku proti samovolnému zatažení, když není tlak v hydraulickém systému a letadlo se jenom přetahuje.
Taky, kdo by se s tím dělal, když těch podvozků je u Jumba tolik! A nikdy se nic nestalo, Jumbo je těžké, a tak se zlamovačky nemohou přehoupnout přes excentry, aby se podvozek zavřel! Tahač se rozjel a jel možná trochu rychleji, nechtěl zbytečně blokovat dopravu na frekventované vozovce a přejel kolejnici, příďák se zhoupnul, přední hlavní podvozek se zhoupnul a zadní podvozek se zhoupnul, ale protože tahač jel rychleji, zhoupnul se víc než bylo zdrávo, podvozek se odlehčil, excentry se vyhákly a šup, Jumbo si sedlo na zadek! Oj u tahače praskla, nebohý mechanik si musel připadat jak ve výtahu ve věžáku, když příď mířila ke slunci. V tu chvíli asi litoval, že tam ty špendlíky nedal. Kromě plechů na zádi museli měnit vnější motory, škoda za pár miliónů za minutu blbosti!
Psal jsem o době reálného socialismu, kdy každou chvíli něco nebylo. Jednu dobu nestačila firma DESTA vyrábět vysokozdvižné vozíky, které letiště velmi potřebovalo. Devizy na nákup vozíků z ciziny nebyly, a tak koupili „skvělé“ vozíky z Bulharské lidové republiky. Nejprve elektrické. Ty jsme provozovali až do doby, kdy jednoho kolegu v dešti elektrický vozík málem zabil. Teprve poté nás soudruzi z Balkancaru upozornili, že vozíky nejsou určeny pro provoz venku! Pak jsme dostali vozíky s dieselovým motorem Perkins, které sice měly povolení pracovat venku, ale z naprosto nepochopitelného důvodu měly přehozený pedál plynu a brzdy. Nevím, jestli udělali soudruzi z BLR někde chybu nebo to byl konstrukční záměr nějakého šíleného bulharského nacionalisty, který se rozhodl, že vyvraždí slovanské bratry.
Když nám vedoucí provozu předával tento „zázrak“, Pepa K., o kterém jsem již psal, se začal startovat: „No, kterej debil to vymyslel, ti volové si myslí, že když při ano kroutí hlavou jako když se v celém zbytku světa říká ne, tak prohodili brzdu a plyn, no to jsem zvědavý, komu se jako prvnímu podaří projet zdí, na to sem opravdu zvědavej!“ Asi hodinu po tomto proslovu se ozvala strašná rána, zdi naší místnosti se zachvěly, chudák Pepa sám „pokřtil“ tento bulharský zázrak. Stál u vozíku zcela nepříčetný a kopal do něj a my jsme se mu ani nedivili. „Chci vidět toho kreténa, co to vymyslel!“ Udělali jsme mu kafe, aby se uklidnil. Ale znovu se nahodil, když viděl, jak do obrysu vozíku, který zůstal jako reliéf vylisovaný po té ráně ve zdi, nějaký dobrák napsal křídou: „Tady parkuje Pepa“. Naštěstí se našim automechanikům dařilo udržovat při životě letité DESTY, a tak jsme tento zázrak zaparkovali a víc nepoužívali.
Ještě bych si dovolil upozornit na jednu maličkost: v obchodních stycích v dobách RVHP vozíky koupili s tím, že si ČSA nečiní nárok na záruční opravy a na dovoz náhradních dílů!
V šedesátých létech vyrobila továrna Avia elektrické pojízdné schody, které přežily všechno, a mám dojem, že jsem je na fotkách z Ostravy viděl stále v akci. Protože se Avia zcela přeorientovala v rámci RVHP na výrobu automobilů, výrobu schodů převzali Rusové. Byly si s našimi velmi podobné, ale měly jednu změnu, bohužel k horšímu. Stupně schodů neměly stejné rozteče, zejména poslední tři stupně, z neznámých důvodů měly každý jinou výšku. To způsobilo spoustu pádů.
Copak obyčejní cestující, na ty se celkem kašlalo, ale padaly i vládní delegace! Jednou přiletěl nějaký strašně důležitý panák z Polska. Zástupcem společnosti LOT byl v té době velmi svérázný člověk. Měl neuvěřitelnou paměť, například jízdní řády evropských železnic znal nazpaměť. Tedy přiletěl ten veledůležitý panák, pod schody už stáli připraveni líbači s květinami. Vážený soudruh stál ve dveřích a kynul pomyslným davům. Když přistavili ke stotřicetčtyřce schody, vstoupil na ně a za mohutného mávání sestupoval. Na prvním schodu ztratil balanc a sjel schody „po hubě“. Zástupce se prodral mezi líbači, zvedl ze země otřeseného soudruha a hned mu vtisknul prvního „hubana“, tedy ono to vypadalo spíš jako dýchání z úst do úst, jako první pomoc. Drobný zástupce polského lidu sebou mrskal, aby se vymanil z objetí, ale marně. Nakonec byl přeci jenom propuštěn k oficiálním líbačům. A my jsme z toho měli druhé vánoce…
S líbáním delegací měl tento člověk vůbec smůlu. Jednou jsme ho pozorovali, jak stál u letadla a odlétaly nějaké „pomazané“ hlavy. On tam postával a koukal jak se líbají, až nakonec se vrhnul na nejbližšího soudruha a zalomil ho v pase a dal mu „hubana“ . Ten se mu udiveně vyškubl a zůstal stát na ploše, zatímco ostatní nastoupili do letadla! Byl to někdo, kdo se se soudruhy přišel rozloučit na letiště. Inu, někdy je opravdu těžké se zavděčit.
Převzato z Planes.cz se souhlasem autora
