19.3.2019 | Svátek má Josef


VE VZDUCHU: Čechoviny 20

28.12.2007

Několik čtenářů mě žádalo o historky letadel IL 62. Na to reagoval můj kamarád, někdejší kapitán na tomto typu, nyní důchodce, a poslal mi několik příběhů, které sám zažil. Pokusím se vám je převyprávět.

Jak jsem již napsal, kde jsou cestující, bývají i problémy. Zvláštní kategorií jsou tzv. „deporťáci“, cestující, které naše republika posílá zpět do země, kde nastoupili do letadla, protože mají neplatné nebo padělané pasy, nemají víza, jsou na seznamu hledaných osob nebo na seznamu osob, které nesmí na území našeho státu, případně osoby, které jsou od nás vypovězeny pro nějaký kriminální delikt. S těmi posledními létají většinou policajti. Kapitán letadla je vždy před letem informován o přítomnosti takového cestujícího na palubě, respektive má být informován.

Jednoho dne před linkou Praha- Kuvajt- Abu Dhabi kapitána o takovém cestujícím informoval lékař na předletové prohlídce. „Víš, že vezeš do Abu Dhabi magora?“ „Cože, nic nevím, jak to víš ty?“ „No, volali mě do haly, že tam řádí nějaký cvok, abych mu dal uklidňující injekci, no a tam jsem zjistil, že to je deporťák do Abu Dhabi, je to dvoumetrový černoch z Etiopie, kterého aerolinka přivezla z Abu do Jugoslávie a neměl vizum, tak ho přivezli sem a tady ho chytil amok a na nějaký cesťáky v hale vytáhl nůžky a hodlal je pobodat. Ty to nevíš, to ti neřekli? Je to magor, vůbec ti to nezávidím.“ „Jak to, že mě neinformovali? Cvoka na palubě, no to mi chybělo…“

Ale ono to bylo trochu jinak. Na letovém dispečinku byla přede mnou šéfová kabiny, hyperaktivní instruktorka, inspektorka a ředitelka zeměkoule, jak se takovým říká, a ta rozhodla, že to je jen její věc, že se o to postará sama, že to zvládne, a proto mne ani neinformovali, což, jak se později ukázalo, mělo fatální následky. Když jsem jí na palubě vynadal, jak si to představuje, sebevědomě mě ujistila, že to zvládne, že je prostě nejlepší, žádného kapitána nepotřebuje.

Na tomto letu byl jako druhý pilot obrovitý člověk, který budil respekt a naštěstí i doprovod pozemních mechaniků byl statný kluk, který se staral o technické odbavení v Abu Dhabi. Po startu jsem poslal druhého pilota, aby se šel podívat, co je zač. Byl to dvoumetrový černoch, ale strašně hubený, který koukal nepřítomně kolem sebe. Seděl v poslední řadě u okénka. Až nad Istanbul se choval normálně, dokonce se mně šla pochlubit stevardka, jak to zvládla. Když jsme přelétávali Istanbul, přiběhla do pilotní kabiny „ředitelka zeměkoule“, která ztratila zcela své bývalé sebevědomí:

„Prosím vás, pojďte se tam podívat, toho chlapa bere amok, ale rychle, prosím!“ Druhý pilot vstal a povídá, že se na to podívá. Za chvíli se vrátil, košili roztrhanou, podrápaný jak ze sado-maso salónu, „ty vole, to je děsný, musíme tam jít s mechanikem, to je normální magor, ta k… mu vrátila foťák, co mu v Praze zabavili a on tím chce rozbít okno, že mu na životě nezáleží, že ho v Etiopii stejně zastřelí, tak půjdeme do pekla všichni, už rozmlátil vnitřní okno a plastové obložení!“ Na ta slova sebral mechanika a odebrali se zpět do kabiny, kde cestujícího po chvíli přemohli.

Oba pak vypadali, jako když proletěli mlátičkou, roztrhané košile, krev z nich crčela. Šel jsem se podívat, co se vlastně stalo. Blb byl připoután k sedačce popruhy od záchranné vesty, vnitřní okno rozmlácené, obložení kolem také, do toho ječel na mě nějaký Arab, který měl letenku někam úplně jinam, ale rozhodl se sednout si i s rodinou zrovna do poslední řady, respektive tam posadil své vřískající děti a ty od toho blázna sem tam ňákou chytly a asi také od našeho „záchranného týmu“, nebyl čas koukat, kdo je kdo…

Domníval jsem se, že se ho zbavíme při mezipřistání v Kuvajtu, ale chyba lávky. Naopak si pro mě přišli policajti, že jsem svým počínáním urazil rodinu muslima, že jim to musím vysvětlit, že si na mě stěžuje. Stála tam celá ta vykutálená rodinka s ječícími dětičkami, které na mě ukazovaly a cosi arabsky řvaly. Naštěstí jedna z jeho manželek byla Slovenka, energická blondýna, která manžela seřvala, mně řekla, že to je hysterický idiot, policajtům vysvětlila, že je hlavní manželkou, že já jsem nic neudělal, že je všechno v pořádku, ať mě pustí. Tak jsem mohl pokračovat v letu.

Na palubě mi už zase sebevědomá šéfová sdělila, že ten cvok dostal koňskou dávku uklidňujících prášků, které dostala od doktora. Před přistáním v Abu Dhabi se začal vrtět, že jsme mu moc zatáhli popruhy, že mu odumřou ruce. „Tak, před chvílí jsi chtěl všechny poslat na věčnost a teď se bojíš o svý ručičky, prd a ne, že ti to povolím,“ řekl mechanik, který ho po celý zbytek letu hlídal. V Abu Dhabí jsem se mylně domníval, že ho předáme úřadům, když jsem ještě před přistáním žádal policejní asistenci. Jaký byl můj údiv, když mě volali na pasovku, kde onen blázen seděl rozvalený v křesle a pokuřoval. Vstal a ukázal na mě: „ To je on!“. Policajti se na mě vrhli: „Co jste to proved našemu váženému novináři, jak jste si dovolil s ním takhle zacházet?“ Připadal jsem si jako ve snách.

Naštěstí se objevil jako anděl strážný náš zástupce, Libanonec, který studoval v Praze, výborný člověk, který situaci zachránil. Pozval policajty, ať se jdou podívat, co tento „vážený člověk“ provedl v letadle. Protože Arab Arabovi věří, mě, nevěřícího ďaura, pustili, já se odebral na hotel, kde mě spolu s mechaniky čekala konverzace s Prahou, jak přeletět letadlo, které tento „vážený člověk“ zdemoloval.

Odbavení letounu IL62

Odbavení letounu IL62 v roce 1979 na letišti v New Yorku, foto: Vladimír Máslo starší

Další velmi zajímavý let byl 2.8.1990 s OK-GBH z Abu Dhabi do Prahy. Střídali jsme tam posádku, která nám dovezla éro. Kapitán mě upozornil, že nejde APU, tedy u IL 62 TA6, což v této oblasti znamenalo strašné potíže, v srpnu, kdy teploty dosahují až 50 stupňů, letadlo bez klimatizace je průšvih. Nadával jsem na Prahu, na všechny ty pitomce, co je jim jedno, jak to posádky zařídí, hlavně že mají letadlo z krku!

Hned po startu jsem volal do Kuvajtu, že musí lidi z letadla při mezipřistání ven do klimatizované haly a že musí pro nás připravit jet startér, pozemní agregát vyrábějící stlačený vzduch pro nahození motorů. Letiště v Kuvajtu se vymlouvalo, že toto a že ono, naštval jsem se, že teda lidi ven z letadla a že o tom nebudu diskutovat. Přistáli jsme a nic se nedělo, žádný klimatizák, který by připojili k mašině, lidi rozhodně z letadla nepůjdou, všichni musí zůstat na palubě. No, to mě dohřálo, co si ten pitomej zástupce ČSA myslí? Vedle stálo na stojánce jumbo British Airways a ti měli připojený pozemní klimatizér a my ne?

Zástupce ČSA se pořád ošíval, že se chystá invaze Iráku do Kuvajtu a že jsou z toho všichni špatní, ať jsme rádi, že vypadneme. Než jsme natankovali, bylo na palubě k padnutí. Byl jsem vzteklý, ale do haly nepustili ani mne. Konečně nás vytlačili, motory běžely a letadlo se začalo ochlazovat. Odstartovali jsme a radiotelegrafista se snažil dovolat na letovou kontrolu. Nikdo neodpovídal. Prostě ztráta spojení. Letadlo bylo úplně hluché. Letěli jsme prostorem v dané výšce, nikdo nás nevolal, nikoho jsme se nedovolali my. Zkusili jsme jiné frekvence, až jsme se dovolali do Rijádu, kde fungovalo všechno normálně. Bylo nám to divné, ale letěli jsme dál.

Po přistání v Bratislavě se k letadlu hrnula spousta lidí, že bychom vezli nějakou delegaci a nevěděli o ní? Ne, byli jsme poslední letadlo, které odstartovalo z Kuvajtu a hlásili to v rádiu a v televizi. Večer jsem viděl v televizi, jak hoří na letišti jumbo BA, které stálo vedle nás. Ještěže jsem neprosadil, aby ti cestující šli z letadla! Mohl tam stát další hořící vrak!

IL62 OK-JBJ Malév

IL62 OK-JBJ v barvách Malévu a s maďarskou registrací HA-LIA, foto: Dušan Kuchta

Abych neunavoval, tak poslední zážitek. Maďarský Malév strašně toužil po dálkových linkách a za nejlepší destinaci považoval, nevím proč, Japonsko. Je to země, která dělá potíže všem, kteří tam chtějí létat a je velmi obtížné získat od nich povolení. Malév se rozhodl, že na to půjde od lesa. Začnou s chartery, a tak zatnou drápek, pak už to půjde snadno.

Dalším problémem bylo letadlo. Tehdy neměl Malév vhodnou mašinu, a tak si od ČSA půjčili IL 62 OK-JBJ, kterou zaregistrovali jako HA-LIA a celou ji přemalovali do barev Malévu. Abychom mohli s takovým letadlem létat, museli jsme dostat od jejich inspekce jejich diplom, vlastně maďarskou doložku do našeho diplomu, se kterou jsem ještě po létech jako kapitán na Airbusu šokoval maďarské vojenské piloty, které jsme vozili do Ameriky na školení. Letadlo nám jiná posádka přivezla do Moskvy, kde jsme čekali.

IL 62M v plných barvách Malévu přirolovala a já jsem byl překvapen, že jí to docela sluší. V letadle bylo asi šedesát různých činovníků, od diplomatů přes zástupce cestovek až po zaměstnance společnosti Malév. Interiér letadla byl změněn podle maďarských představ, včetně nápisů a naše stevardka se snažila proškolit maďarské kolegyně z bezpečnostních postupů, protože Maďarky nikdy předtím IL 62 neviděly. Byla rychle usměrněna, že to tedy ne, že oni to znají lépe…

No, nic, odstartovali jsme, ještě mě upozornil jakýsi diplomat, že je naložené podpalubí velmi kvalitním pitím, ale že nemusím mít strach, že to je „diplomatická“ pošta. Po mezipřistání v Chabarovsku jsme sedli konečně v Oitě. Tam jsme se stali okamžitě středem pozornosti, takové „exoty“ tam ještě neměli. Bohužel, největší pozornost jsme vzbudili u celníků a policajtů. Maďaři se chtěli družit hned na letišti s kde kým, ale pasováci a celníci jenom štěkali rozkazy v japonštině, strkali nás před sebou a mně se vybavily scény z filmu „Most přes řeku Kwai“. Dostal jsem neblahé tušení, že to nebude jen tak.

A také to byl pěkný průšvih, zejména když celníci objevili bedny s pitím v podpalubí. Nikdo z nich nemluvil anglicky, jenom štěkali cosi, co vypadalo jako když někdo se silnou angínou řve: „Kjótó čumbaši!“ Přitom mě tahal celník stále za rukáv a ukazoval na bedny. Jeden policajt, který uměl trochu anglicky mi říkal: „S tím chlastem si ho pěkně nasral!“, „No jo, ale to není mé, to je tady těch a ukazoval jsem na maďarské diplomaty. Jeden z nich pochopil vážnost situace, přišel k celníkovi a řekl mu: „Já diplomat, to je moje pití“ a ukazoval na bedny. To rozzuřilo Japonce ještě víc, než kdyby jim někdo řekl, že suši je sajrajt a „kjótó čumbaši“ znělo místností až drnčely tabulky.

Druhý pilot se ke mně nahnul a povídá: „Eště chvíli a vypadnou mu mandle, debilovi.“ Poté řvoucí celník vzal jakési lejstro v japonštině, kde byla volná kolonka, a tam napsal číslo, které znamenalo výši pokuty, kterou jsem měl zaplatit. Museli jsme nechat naložit zpět do letadla „družební“ bedny, zavazadlové prostory byly obřadně zaplombovány. Pokutu za mě zaplatili Maďaři a odebrali jsme se na hotel. Hotel byla úžasná záležitost, v rámci úspor všechno na časové spínače, když někdo chtěl například delší sprchu, musel tam vhodit peníz, ovšem jak a jaký peníz, to bylo zase jenom v japonštině!

Po odpočinku Maďaři zorganizovali večírek, kde se stoly prohýbaly pod kvalitním pitím, byl jsem z toho v šoku, kde to vzali po scéně na letišti, protože to bylo evidentně pití, které jsme museli naložit zpátky do letadla. „Už si někdy viděl, aby Maďara přečůrala žlutá opice? Jak jsem viděl, že cpou ty bedny do jedničky bagáže, prolezl jsem kuchyní a podával jsem to holkám nahoru, ty to krásně zabalily, no a teď je to tady s námi! Kdyby mělo Maďarsko za války Singapur, Japonec by si ani neprd a vařil by se tam dodnes guláš!“

Člen posádky Malévu byl prostě koumák, který byl proškolený socialismem. Strojově přesní Japonci na něj neměli. Zástupci japonských cestovek jenom koukali.

Maďarský nápis

Maďarský nápis v československém IL62, foto Dušan Kuchta

Malév letěl ještě několikrát charter do Japonska, ale z pravidelných letů sešlo a letadlo nám poté vrátili, tuším, že pak bylo celé bílé. Celý drahý experiment skončil neúspěchem, ale byl to pro mě určitě velmi zajímavý let.

Maďarská doložka

Maďarská doložka k diplomu pilota IL62

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora



Adecco spol. s r.o.
Řidič logistiky, až 27.000 Kč, svoz zdarma

Adecco spol. s r.o.
Středočeský kraj
nabízený plat: 23 000 - 27 000 Kč

Diskuse


ja ci
21:54
28.12.2007

mirek
15:40
28.12.2007

RomanL
11:18
28.12.2007

honzak
6:39
28.12.2007

Talián
17:16
28.12.2007

Pozorovatel
6:15
29.12.2007

Homolka tobolka
15:23
29.12.2007

Pozorovatel
1:53
30.12.2007

jkotek
19:29
31.12.2007

Jirka
0:51
28.12.2007

počet příspěvků: 10, poslední 31.12.2007 07:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.