Kdysi mne osud zavál na letiště Durham v Severní Karolíně, kde mně známý spotter a fotograf Jay Selman vyjednal praxi na Boeing 757. V British Airways mně to schválili, a tak jsem jednoho krásného dne nastoupil jako mechanik na tomto letišti. Všechno má své klady a zápory, tady tím záporem bylo počasí, strašné vedro a vlhkost kolem 100 %, kladem bylo, že 757 tam byla jenom dvakrát za den, takže jsem se nepředřel a mohl jsem courat po letišti a povídat si s lidmi a hlavně jsem dostal přidělený van Chevrolet, který mi byl celý den k disposici. Jako „znalec“ poměrů jsem si první den do něj sedl a celý den jsem s milovanou amerikou jezdil po letišti a připadal jsem si skoro jako opravdický Američan. Jenomže opravdický Američan si na vinylem potaženou sedačku dá froté ručník, ale já, „znalec“ nikoliv, takže jsem druhý den nemohl pořádně chodit, neb jsem měl pozadí červené jako orangután, stejně tak i stehna, jak jsem byl zapařený. Jakási mastička od manželky mého kamaráda mě pomohla, nicméně jsem se stal terčem posměchu svých nových kolegů.

Jednoho dne přinesl parťák do místnosti mechaniků fotku pořízenou z vyhlídkové terasy letiště, kde byl vidět kokpit MD 80, která zajížděla ke gejtu a na místě kapitána seděla stevardka, tedy kapitán tam byl také, ale stevardka mu seděla na klíně! Hlavy nebyly vidět, naštěstí ani registrace letadla. Byla u toho připojena výzva vedení USAirways, aby zaměstnanci čestně nahlásili, která linka to byla nebo kdo to byl, že dostanou finanční odměnu.

Plakátek získal neuvěřitelnou slávu. Každý den na něm přibývaly další a další detaily, nakonec ho někdo přilepil na větší kus papíru a domaloval k tomu: REWARD! One milion dollars cash! Živé, či mrtvé! Kolegové dostali dokonce nápad, že by to mohli dát komisi pro lidská práva, že vedení podniku nepřeje lásce dvou lidí, a to dokonce opačného pohlaví! Ač byla vyhlášena odměna, nikdo se nepřihlásil, naopak i sám šéf si z toho dělal legraci. „Když vedení považuje za normální, že se dva stevardi můžou držet během letu za ruce, protože jinak bychom omezovali 4% menšinu, tak ať si ti dva užijou, když se mají rádi, ta holka má alespoň pěkný nohy!“ A tím to skončilo. O to bylo větším překvapením, když jsem slavil své narozeniny a objevil se tam pár, on šedovlasý a ona krásná blondýna v minisukních. Když jsme grilovali na zahradě, kde jsem bydlel, a můj kamarád mi je představil slovy „víš, kdo to je?“ a ona si sedla svému příteli na klín. Koukal jsem na ně chvíli překvapeně a pak mně to při pohledu na pěkné nohy došlo: „Chybí mi tam ten knypl, ale konečně vás vidím i s hlavami, hm, není to špatné!“

Na tomto letišti jsem měl ještě jeden krásný zážitek. Nevím proč, ale náš podnik mě vybavil na první dny kapesným v německých markách. Ne dolary, ale marky. „To si tam vyměníš,“ ale netušil jsem, že když v Raleigh v bance dám ve směnárně černochovi v krásném obleku marky, že na ně bude koukat nechápavě a bude je obracet v ruce s dotazem „co to je, prosím?“, „to jsou německé marky“, nechápal, netušil, co to jsou marky, nevěděl, co to je Německo, ani kde leží. „To tady neměníme!“ to byl výsledek mé mise. Tady v Severní Karolíně si naše koruny a marky byly ve směnárně rovny! Nakonec se jeden kapitán nabídl, když jsem mu vypisoval tech log a při tom jsem mu vyprávěl, co mě potkalo, že mi vymění peníze v New Yorku, tam prý nejsou takový burani. Pak se podíval v gejtu do počítače na kurs, dal mi dolary, že si marky vymění, až tam poletí.

„Honzo, kde jsi, jsi v Anglii?“ „Kde bych měl být, jsem v Engelfield Green doma a čtu si, je sobota a Roger kamsi letěl, mám tady kolegu z Prahy, co potřebuješ, jestli jde o hospodu, tak říkám ano, navrhuji The sun!“ „Potřebuji si popovídat, tak za půl hodiny U slunce?“ „Budeme tam.“ Oblékli jsme se a vydali jsme se do této hospody, která leží na velmi strategickém místě, tedy strategickém v době, kdy všechny hospody zavíraly v jedenáct, protože je na území Velkého Windsorského parku, ale až na konci, to je asi dvacet kilometrů od hradu a hrabství Sussex je až za křižovatkou, tedy v podstatě přes ulici, ale policajti tady nemají nárok a windsorští to mají kvůli jedné hospodě daleko, takže když tady byla zábava, tak nikdo neprudil se zvonem oznamujícím možnost objednání posledního piva a téměř vždy se tady dal potkat někdo z posádek nebo mechaniků. Big Brian, kapitán Boeinga 747 se nedá přehlédnout, přezdívka Biggie je trefná, dva metry na výšku a kolem devadesáti kilo živé váhy. Člověk obvykle sršící humorem a vymýšlející neuvěřitelné pitomosti, stál u baru jak zmoklá slepice. „Co se děje, Biggie? Jsi po dálkovce? Vypadáš špatně.“ „Vrátil jsem se z Washingtonu.“ „No jasně, jsi utahaný, dáme si jedno a půjdeme, já si dám London Pride.“ „Jenže, já jsem se vrátil před čtyřmi dny, ale potřebuji se vykecat.“ „Co se stalo, vyprávěj!“

„Jak jsem povídal, letěl jsem do Washingtonu, normální linka, dostal jsem 747 dvoustovku, celkem novou, na meteu mě varovali, že jsou u Washingtonu nějaký srágory, na snímku z družice to vypadalo, že se tam tvoří fronta a Američani varovali, že by to mohlo hodně foukat. Mašinu jsme měli plnou jak cesťáků, tak carga, tak jsem nemohl vzít moc paliva, ale i tak by to stačilo bohatě na diverzi. Netušil jsem, nebo jsem to podcenil, že celou cestu to bude foukat proti a že budeme mít velkou spotřebu, větší než normálně. Blížili jsme se podél pobřeží od severu k Washingtonu a začalo to pěkně házet. Rozsvítil jsem transparenty „připoutejte se“ a zavolal jsem si šéfovou kabiny, ať se všichni připoutají, včetně letušek.

Na radaru to začalo houstnout, volal jsem letovou kontrolu, jestli to nemáme obletět, že sice už nemáme paliva nazbyt, ale že by to ještě šlo. Dispečer nás ujistil, že se to dá proletět, že to před námi proletěl Condor se 767 a že nic neříkali. Když to proletěli Němci, tak to proletíme také! Když jsme do toho vletěli, byl to rotor, tak to s námi párkrát zaházelo, ale nic dál se nedělo. Ale pak to přišlo: začala houkat siréna a začalo to na mě řvát „windshear, windshear“, na obrazovce radaru to červeně blikalo. Ve chvíli, kdy jsem se chtěl s érem otočit, že do toho nepoletím, Němci ne Němci, jakási obří síla nás začala tlačit dolů. Měli jsme dvanáct kilometrů a Boeing začal padat! Normálně padat! Šílené! Páky plynů jsem dal nadoraz, „borťák“ je tam držel, ale mašina padala dál. Do toho řev „windshear, windshear“ a houkání. Zařval jsem: Vypněte ten bordel někdo! A jumbo padalo! Výškoměr se točil jak lopatky ventilátoru proti směru hodinových ručiček, vario se zbláznilo a letadlo padalo a padalo! Na nic nereagovalo.

Viděl jsem, jak rychloměr naštěstí ukazoval dopřednou rychlost. Neuvědomil jsem si, že by to mohlo znamenat, že se z toho dostaneme. Jenom jsem čekal, kdy to s námi praští na zem. Ta strašlivá bezmocnost, máš v ruce perfektní letadlo s úžasnými letovými vlastnostmi, ale když si příroda postaví hlavu, je to všechno na nic. Kormidla, křidélka, nic nereagovalo. Motory šly nadoraz, teploty, otáčky, všechno skoro v červeném poli, ohromná masa vzduchu tlačila letadlo na zem. Absolutně netuším, jak dlouho jsme padali, asi to byly vteřiny, ale mně to připadalo jako věčnost, najednou v šestitisících jako když letadlo dosedne dost tvrdě na dráhu, začalo letět normálně! Dopředu a vertikální pohyb se zastavil, nevím, jak dlouho to trvalo, než jsme spadli šest kilometrů, nedokážu to odhadnout, ale letěli jsme a letadlo vypadalo, že je celé, to bylo nejdůležitější. Zavolal jsem šéfovou kabiny a řekl jsem jí, ať cesťákům nalévají co hrdlo ráčí, na Dulles International to je asi půl hodiny. Omluvil jsem se cestujícím a řekl jsem jim, že bar je free, že vše je na účet společnosti. Než jsme přistáli, cestující a mám dojem, že i personál, toho stihli poměrně dost, vůbec se jim nedivím. Po přistání jsem mechanikům řekl, co se stalo, aby pořádně prohlédli mašinu, jestli nechybí na křídlech nýty, jestli není potah zvlněný, protože ten štos, co to dostalo, když se pád zastavil, byl hrozný.

Ale starý, dobrý Boeing nezklamal. Sepsal jsem Air safety report s tím, že mě dispečer ujistil, že je všechno v pořádku, že se nic neděje, že nás na diverzi nepustí, protože všude kolem bylo počasí pod psa. Já teď nemůžu spát, jak zavřu oči, postel se se mnou propadá, slyším syntetický hlas „winshear, windshear“. Honzo, já mám nalítáno tisice hodin na všem možném, ale já se poprvé v životě strašně bál!“

Biggie si mohutně přihnul Best Bitteru a byl celý zvadlý. „Hele a mluvil jsi s těmi Němci?“ „Jo, na hotelu jsem se s nimi setkal. Ptal jsem se kapitána, jak to, že to s nimi nepraštilo, jako s námi. On mě řekl, že také trochu padali, ale, že tam dal plný ceres a vylétli z toho.“ „Jak to, sedm šest sedma má jenom dva motory a jumbo čtyři?“ „No právě, sedm šest sedma musí mít tak silné motory, aby mohla plně naložená odstartovat na jeden motor a u jumba stačí tři motory, takže v poměru k váze jsou slabší. To je výhoda dvoumotoráků, že jsou přemotorované. Řeknu ti, vím a budu si do smrti pamatovat, jak vypadá na radaru něco tak strašného a vždycky se tomu budu na hony vyhýbat!“ Trvalo to celý týden, než se z toho dostal. Sedět „za pákami“ je sice krásné, ale někdy je to dost napínavé.

V Anglii jsem bydlel v rodině, kde táta byl šéf typu 757/767, děda byl Air Vice Marshall, dcera létala u RAF s Tornadem. Po roce jí nabídli, aby šla létat s C 130, že nadzvukové létání pro ni není, tak jsem to alespoň slyšel od jejího táty. Jenže to bylo trochu jinak, byla to letecká nekázeň a vyhazov. Přeci jenom, Tornado je dost drahá hračka a letectvo je má rádo. Děvče bylo tak vznešené, že když jsme se ráno potkali v kuchyni, neodpověděla na pozdrav, vzduch byl proti mně hustý, prostě byl jsem klasickou opicí z Východu. Po odchodu do civilu začala létat s 737 Aer Lingus. To již občas zaregistrovala, když jsem uvařil večeři pro všechny, že to není z konzervy. Jednou jsem se vrátil večer domů a ona na mne poprvé promluvila: „Máš chvilku čas? Hele, když máš tvrdé přistání, dá se to zjistit, je to někde zapsané?“

Byl jsem mírně v šoku, ta vznešená dáma má zadek patrně v kalupu. „Jistě, to je v zapisovači, nevím jaký způsob registrace Aer Lingus používá, ale tam to je jistě, kde jsi s tím švihla?“ „V Dublinu mě to nějak podfouklo a najednou se mašina prosedla a já měla ještě dost velkej kvalt, tak jsem s tím práskla víc, než je zvykem.“ „No, to je blbé, to se musí udělat zvláštní kontrola na tvrdé přistání a to je dost dlouhý proces, ví to táta?“ „Kdepak, ani děda, ti by mi dali! Já jsem ale kráva! Nemohl bys se mnou do Dublinu a podívat se na mašinu?“ „To bych nemohl i kdybych měl volno, nejsme v EU a můj britský diplom by mně asi nepomohl.“

Po tomto extempore musela od Irů odejít. A tak jsem viděl pád hvězdy na zem. Od té doby, když je v Praze, tak se alespoň pozdravíme, létá jako druhý pilot u Easy Jet na A 319 a stala se z ní fajn holka. Inu, žádné stromy nerostou do nebe a člověk si musí „nabít hubu“, aby začal žít s oběma nohama na zemi.

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora