17.11.2018 | Den boje za svobodu a demokracii


VE VZDUCHU: Čechoviny 13

4.12.2007

Tak jsem se nedávno dočetl o jakémsi „black listu“ leteckých společností, kde se státy Evropy brání přeletu nebezpečných společností. Francouzi mají na seznamu také společnost Air Koryo, společnost ze Severní Koreje. Nevím, co kde provedli, ale v Praze se jim podařilo několik „husarských“ kousků.

Tato společnost je známá neuvěřitelným počtem členů posádky, do Prahy létala „dvaašedesátka“ s třiceti pěti(!) členy posádky, asi podle hesla „víc hlav víc ví“. Nepamatuji se, že by měli někdy nějaké cestující. Z Prahy vozili barely barev na látky od firmy BASF, což každý nakladač miloval, protože modré plastové sudy byly těžké a letadlo jich bylo plné. Letadla byla vždy perfektně čistá, jako nová, a posádka v kožených bundách (něco jako A2), na hlavách obří čepice větší než LP deska, mašinu neustále oblézala a na trup a křídla dávali neuvěřitelné záslepky, které na našich letadlech nebyly, ani když je přivezli z továrny, lhostejno, zda se jednalo o IL 62 nebo TU 154 či IL 18.

Posádka měla pro nás nepochopitelné chování. Všech pětatřicet členů posádky se nacpalo do naší prďárny (denní místnost mechaniků), neustále se usmívali a všechno, co tam bylo, brali do ruky: protihlukové helmy, ručníky, nářadí, prostě všechno, co tam viděli, dokonce jednomu vzali i talíř se svačinou. Všechno si prohlédli a zase uložili na místo. Tak si prohlédli i naše bundy, plechovky se solvinou, prostě úplně všechno, přitom se usmívali a klaněli se. Teprve když vzali kolegovi talíř s párkem, to už nevydržel, seřval je a talíř si vzal raději na plochu a tam to dojedl.

Jednou zase byli u nás a schylovalo se k bouřce, obloha černá jak bota, poryvy větru začaly lomcovat letištěm. Nikdo nesedal, všichni raději vyčkávali. Jenom Korejci se rozhodli, že poletí. Náš dispečer jim říkal, že je letiště zavřené, Pepa K., který uměl výborně rusky, se jim to snažil vysvětlit, ale oni to odmítali pochopit. Nakonec jeden, který měl nejvíc hvězd a největší čepici, se chopil telefonu přímé linky na staniční dispečink a zařval do sluchátka: „Gavarit karejskij pilót!“ Víc jsme už neslyšeli, protože to zaniklo v obecném veselí. Ve chvíli, kdy nic nemohlo sedat, nějaký trouba, který si myslí, že se kolem něj točí svět, měl dojem, že dispečer po tomto sdělení padne na zadek a bude celý pryč z toho, že se Korejci rozhodli odletět.

Když kapitán zjistil, že mluví do zavěšeného sluchátka, dožadoval se, abychom ho tam odvedli, že „on geroj najlučšej strany mira Severnoj Koreji, strany, gde rodilsa Kim Ir Sen, samoj lučšij rukavoditěl vsjech respublik mira!“ (hrdina nejlepší země světa, kde se narodil Kim.. největší vůdce všech národů). Protože jsme měli nějaké nevyřízené dloužky s dispečinkem, kolega se rozhodl, že je tam zavede. A tak všech pětatřicet členů posádky se odebralo na dispečink, kde v tu dobu nevěděli, kde jim hlava stojí. Za chvíli se ozval zoufalý telefon: „Prosím vás, odveďte si ty idioty, nebo se tady na to vy…!“. Bylo vidět, že vedoucí směny je přetažený a že toho má tak akorát.

Nad letištěm kroužila letadla a čekala, až se bouřka přežene, posádky na zemi si užívaly kávu a čekaly na totéž, pouze Kimovi orlové chtěli poručit větru, dešti. Ovšem stalinští sokoli, piloti Aeroflotu, protože létali s minimem paliva a tankovali v Praze, kam si létali jako k pumpě, se pokusili sednout. Kimovi synci na to koukali s vytřeštěnýma očima, když se stopadesát čtyřka řítila v minimální výšce proti budově mimo všechny dráhy, protože v zelektrizovaném vzduchu nic nefungovalo. Solověvy se snažily, seč jim síly stačily (a že jich moc neměly), aby letadlo přeskočilo odbavovací budovu. Kimovi sokoli ztratili svou přirozenou žlutou barvu a změnili ji na zelenou. My jsme ovšem byli z toho divadla také vyvalení, to jsme ještě nezažili. Korejci si poslušně sedli u nás na lavice a seděli tiše, včetně „karejskovo pilota“, který už ani nehlesl, protože to bylo opravdu o fous…

IL 62 Air Koryo

Jednou, zcela nezvykle, přišel jenom jeden Korejec, postavil se ke stolku parťáka a povídá: „Tualét!“, nic víc. Parťák z toho vytušil, že asi chce vypustit na mašině záchody a zavolal telefonem na staniční dispečink, že Korejci potřebují toalet service. Za chvíli se Korejec znovu osmělil a znovu zaškemral: „Tualét!“. „Jó, už jsem tam volal, hned tam budou,“ řekl parťák a dál si hleděl své práce. Když se to opakovalo potřetí, teprve se otočil a viděl Korejce, jak se kroutí a drží za břicho a došlo mu, jak kritická je situace, a ukázal mu, kde je záchod.

Opravdu husarský kousek se ovšem povedl Korejcům na sklonku socialismu u nás. Ze staničního dispečinku volali, abychom si vzali pozemní zdroj, který tam zůstal po Korejcích. Co to je za hloupost, vždyť na odletu nikdo nebyl, letadlo tam stálo asi tři dny a nic se kolem něj nedělo a nikdo nevěděl, kdy hodlají odletět. Jeli jsme na místo, kde letadlo stálo a skutečně tam po něm zbyl pouze pozemní zdroj. Sakra, kde jsou? Věděli jsme, že je motorový klid, neb se soudruh Husák rozhodl odněkud vrátit. To znamená, že žádné letadlo nesmí nahazovat motory a žádné nesmí přistávat. Slyšeli jsme od dráhy 31 hluk motorů. „Proboha, to jsou ti pitomci! A kam dali špalky (zakládací klíny pod kola)? No, ukradli je, co by s nima udělali!“ „A jak odtáhli schody, jak se dostali do kabiny? No jednoduše, odjeli se schodama, vytáhli z mašiny žebřík, po něm vylezli nahoru a práskli do bot!“ Zjevně jim došlo, že to se v civilizované zemi, byť bratrské, nemůže, a tak se snažili uletět. Bez jakéhokoliv povolení vjeli na dráhu, kam sedal Husák. Pilot vládní dvaašedesátky dostal povolení k přistání, když byl ujištěn, že je motorový klid a blížil se na dráhu 31, kde blikaly majáky korejské IL 62.

„Na dráze stojí letadlo, opakujeme!“ „To je nesmysl, na dráze nic není.“ „Vidím tam zábleskové majáky, opakujeme!“ Když nad Korejci zahučela naše vládní mašina, věděli, že je zle, „dali plnej knedlík a davaj“. Korejská mašina se zvedla z dráhy a u dispečerů začal tanec. Kdo jim dal povolení? Kdo o nich věděl? No, nikdo, prostě tak, nikdo. Oblast volala na jejich frekvenci, ať se okamžitě vrátí, že připravili situaci na katastrofu, nebo, jak se ve spisech říká, maléru. Korejci dělali mrtvé brouky a teprve když jeden člověk z oblasti na ně rusky zařval, že je nechá sestřelit, že nemají povolení opustit náš vzdušný prostor, tomu rozuměli, na to už reagovali, začali se omlouvat a otočili letadlo zpět do Prahy. Na zemi je již čekali policajti a zaměstnanci ambasády. S letadlem odletěla druhý den jiná posádka a tuto už nikdy nikdo neviděl.

Na závěr příběhů s Korejci jsem si vzpomněl na jakési lékořicové bonbónky, které rozdávali, že to je velmi účinné afrodisiakum. Zejména starší kolegové se mohli přetrhnout v odbavování korejských letadel a potom vyprávěli neuvěřitelné erotické příběhy. Až do té doby, kdy jeden kolega, který se narodil v Šanghaji a uměl perfektně čínsky a Korejcům rozuměl, se jednou strašně naštval, když se Korejci v domnění, že jim nikdo nerozumí, nevyjadřovali o nás zrovna uctivě a mimo jiné řekli, co jsme za blbce že věříme, že bonbonky proti kašli zvyšují potenci.

Kolega vyvalené Korejce plynou čínštinou sprdnul a zkamenělí Korejci se přestali klanět a zírali s otevřenou hubou. Na omluvu mu přinesli celý pytlík bonbónků, že jsou dobré na potenci: „Žena šťastná celou noc a ráno už nechtít!“ Zapomněli, že vyslechl celý jejich hovor, a tak se strašně divili, když jim řekl, že nemá rýmu ani kašel a že pokud ví, toto je proti škrábání v krku a ne na potenci: „Žena šťastná, že já nekašlu celou noc, vy pitomci!“ otočil se odešel od Korejců, kteří spíš připomínali sochu vděčného korejského lidu než živé bytosti…

Další úžasnou společností byla Ariana Afghan. S velkou slávou nás vyškolili na DC 10, se kterou začali létat do Prahy. Posádka nosila uniformy společnosti PAN AM, tvářili se jako naprostí páni tvorstva. Na druhou stranu musím říci, že se chovali velkoryse, koupili na Ruzyň první high loader neboli Trepel, čili zařízení, kterým se nakládají kontejnery do letadel, postavili v Praze svůj montovaný sklad, přivezli hydraulické zvedáky na letadlo, prostě Prahu vybavili do té doby nevídanými věcmi.

Jenomže s posádkami to šlo s kopce ruku v ruce s tím, jak se měnila situace v Kábulu. Začaly poměrně dost chlastat, protože pít se tomu nedalo říci. V držácích na nápoje v pilotní kabině měli běžně malé hranaté lahve s červenou etiketou, na které je jistý chodec jménem Johnie. Kolikrát přiletěli tak zkárovaní, že již samotný výstup z letadla byl pro ně silně riskantní podnik. Jednou v noci mě požádal palubní mechanik o vysokozdvižný vozík, že potřebuje dolít olej do motoru číslo dvě. Když si představíte DC 10, víte jistě, jak je prostřední motor vysoko, zejména pro člověka, který si šlape na jazyk a sotva stojí na nohách! Řekl jsem mu, že to uděláme sami, aniž bych tušil, jak se dostanu do gondoly prostředního motoru. On se k nám ještě připotácel s několika plechovkami oleje a se slovy „Alláh s vámi!“ upadl a usnul na betonu pražského letiště, když si ještě dal pod hlavu moji bundu, kterou jsem si odložil, abych se dostal k motoru.

S kolegou jsme se nechali zvednout k zádi trupu, kde jsou na spodní straně dvířka, která vedou do tunelu, ve kterém je žebřík skrz trup. Tím se proleze až k motoru. Tam se elektricky odjistí zámky krytů a otevřou se kryty motoru. Spodní část tvoří lávku, ze které se plní olej. Musím říci, že to je sakra vysoko a dost dobře jsem si nedovedl představit na tomto místě balancujícího vyznavače koránu, který spal dole na ploše. Olej jsem dolil a všechno jsem zavřel. Když jsem se snažil vzbudit spícího mechanika, nebyla šance. Až když kolega vytrhnul zpod jeho hlavy mou bundu a hlava mu třískla o beton, zvedl se a řekl: „Jdeme na to, boys.“ Řekl jsem, že to je už hotové. „To neeejni moožný, dyk jsem ani neřek, že něco chci, to je ale zázračná země, kdeže to sme?“ „Jste v Československu a zapadněte do letadla, než na vás někoho pošleme!“ S rukama nad hlavou a s výkřikem „Zázrak, stal se zázrak, olej je dolitej a já jsem nalitej, ať žije revoluce!“ se odpotácel do letadla. Když jsme byli v kabině zkontrolovat stav oleje, bylo nám jasné, že ostatní členové posádky na tom nejsou lépe…

DC 10 Ariana Afghan

Jednou jsem přišel na průlet do letadla, abych posádce sdělil, že „udělali“ kolo, že na kole číslo jedna hlavního podvozku jim chybí kus běhounu. Nehnuli brvou, ani se na to nešli podívat, řekli, že to nevadí a odletěli směr Berlín, kde to kolo samozřejmě bouchlo, ale na rozdíl od Prahy tam neměli ani náhradní kolo, ani hever, to se tam vezlo kamionem z Prahy a letadlo tam zůstalo tři dny.

Když po startu z Kábulu dostala DC10 zásah raketou do křídla, letadlo sedlo v Bělehradě a JAT jim provedl opravu, za kterou Ariana nikdy nezaplatila. Po několika malérech a spoustě dluhů měla tato DC 10 zakázaná letiště v Západní Evropě. Nakonec ji prodali za symbolickou jednu libru British Airways, která na ní udělala patrně nejnákladnější generální opravu za cenu pomalu nového letadla. Nejdražší DC 10 stojí dnes odložená v poušti a čeká na nového majitele.

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora



Aby dětem nepopraskaly rty: Vyberte správný balzám
Aby dětem nepopraskaly rty: Vyberte správný balzám

Každého z nás někdy před odchodem na hřiště odchytla máma, aby nám namazala pusu ještě před tím, než nás ošlehá vítr. My jsme jen zakouleli očima a chtěli mít tuhle proceduru co nejrychleji za sebou. Ale jak se říká, maminka má vždycky pravdu.

Diskuse


VLK
15:16
6.12.2007

portwyn
18:08
5.12.2007

karel kuba
21:36
4.12.2007

cyklomat
11:09
5.12.2007

dvd
12:15
4.12.2007

Zdenda
14:29
4.12.2007

e-lef
18:12
4.12.2007

Pedro
19:35
4.12.2007

badaxe
20:15
4.12.2007

janík
22:09
4.12.2007

fox
11:25
4.12.2007

Schumacher
10:50
4.12.2007

Vaud
10:30
4.12.2007

Zebra
7:42
4.12.2007

jackie
7:24
4.12.2007

počet příspěvků: 16, poslední 6.12.2007 03:16









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.