Jako potulného mechanika mne osud zavál do marockého Agadiru. Je to "arabárna" u jižních hranic Maroka. Slovem "arabárna" označoval létající personál ČSA špinavá a roztahaná arabská města na severu Afriky (když ještě aerolinie létaly i jinam než do zemí bývalé říše zla).

Po Paříži jsem věděl, že ve francouzsky hovořících zemích nic nefunguje a každý s vámi chce jen vydrbat, takže jsem byl na všechno připraven. To, že si taxikář suverénně řekl o pět set něčeho (nepamatuji si jejich měnu), přestože to auto bylo objednané a hlavně zaplacené, mne nepřekvapilo. Okrást bílého sáhiba je věcí cti. Když jsem na letišti čekal na oblíbený "filcuňk" a šel jsem s pasem v ruce letištní halou a nikde nikdo, to mne přeci jenom překvapilo. Tak jsem došel až na plochu letiště - v jedné ruce bednu s vercajkem, za sebou jsem táhnul kufr.

Až na ploše se za mnou ozvalo: "Halo monsieur, halo monsieur!" Otočil jsem se a za mnou běžel policajt v uniformě a mával. Zůstal jsem stát a čekal jsem, kdy se ozve střelba. Policajt doběhl ke mně, vzal mi pas, z kapsy vytáhl razítko a dal mi ho do pasu vedle vstupního razítka. Že tam bylo špatné datum, podle něhož jsem opustil Maroko dříve, než jsem tam přiletěl, to nikdo neřešil. Popřál mi šťastnou cestu a nechal mě jít. Vůbec ho nezajímalo, proč se pohybuji po ploše mezi letadly. Asi ho přesvědčila ID karta Letiště Praha, která, neplatná, se mi houpala na krku, nevím. Ani výstražnou vestu jsem neměl! To všechno by bezpečnostní složky Letiště Václava Havla v Praze jistě a správně vyhodonotily jako vážné narušení bezpečnosti letiště a nejspíš bych byl popraven za ranního rozbřesku pro výstrahu…

Tak jsem neprohmatán došel až k našemu letadlu a zcela bláhově čekal, až mi přivezou vnější zdroj, který mi slíbil handlingový agent. Toho jsem ostatně viděl až těsně před odletem, když mi strkal pod nos jakýsi dotazník, jak jsem byl spokojen s jeho prací. Protože se dlouho nic nedělo, nahodil jsem APU a začal jsem pracovat.

Jak jsem řekl, agent mi strčil papír, abych ohodnotil, jak jsem byl spokojen s jeho prací. Řekl jsem mu, že nevím, o čem mluví, že jsem ho celou dobu neviděl a na GPU čekám doteď. Začal mi pomalu opakovat, co ode mne žádá, jako když se "Homolkové" snaží česky domluvit v Mexiku, a já mu začal stejně pomalu vysvětlovat, že netuším, o čem mluví, když byl celou dobu někde zašitý. Nakonec to podepsal kapitán, aby byl od něj pokoj.

Příběh z tohoto podivného letiště jsem teď líčil na "doletné" v Londýně. "Kde že to bylo? V Agadiru? V tý arabský prd…?" "Jo, tam!" "A to já mám lepší story z tohoto letiště! Máš pravdu, že tam jsou velmi zvláštní. Za ty roky, co lítám, jsem zažil ledacos, ale to, co mně provedli tady, to byl unikát!"

"Vezli jsme tam koupáky pro Thopmsona, či kýho vejra, skoro plnou mašinu (747-400). Přiletěli jsme někdy po půlnoci. Povolili nám sestup, už nepamatuji číslo dráhy, mají tam stejně jenom jednu. ILS se chytil, žádný okruh, prostě sestup na přistání z kurzu. Fajn, řekl jsem si a těšil jsem se na hotel, s novou dávkou koupáků jsme letěli až za dva dny. Éro táhla domů jiná posádka, která nás střídala. Dráha svítila do dálky, za ní svítilo město. Malé klapky, stažené plyny, podvozek, plné klapky a najednou, když jsme byli těsně před dosednutím, tak všechno zhaslo! Letiště se ponořilo do tmy. Zmačknul jsem tlačítko TOGA, plyny dopředu, klapky nahoru. Co se proboha děje? Volám na řízení letového provozu a nic. Když se Jumbo dostalo do tisíce metrů, začali jsme vyčkávat podle obrazce v Jeppessenu. Stále jsem se snažil dovolat, ale rádio bylo hluché. Palivo jsem měl tak do Casablanky. Volal jsem do Londýna na operačku, že tady šlo letiště spát a že s námi nikdo nechce bavit, že budu muset s 360 cestujícími divertovat. Prej, jak to, že s vámi nikdo nechce mluvit? Tak jsem jim vysvětlil, co se stalo, že jsem byl na finále a že všechno zhaslo, když jsem měl asi sto metrů. A že se nikdo na mé volání rádiem nehlásí. Řekli mi, že je prozvoní telefonem!"

"Když už to vypadalo, že skutečně budeme muset divertovat do Casablanky, naposledy jsem zavolal Agadir. A tam se ozval ten samý hlas, s kterým jsem mluvil před půl hodinou, a jako by se nic nestalo mi udiveným hlasem říká: "Vy ještě nejste na zemi?" Málem jsem omdlel, ten blb netušil, že mu tady krouží letadlo velké jako stodola. Ne, nejsme na zemi, třicet minut vyčkáváme a jestli to vaše blbý letiště okamžitě nerozsvítíte, tak letíme do Casablanky!"

"Pane, nezlobte se, já musel na záchod, a tak jsem raději všechno zhasnul, aby nebyl malér! Já jsem si myslel, že jste už na zemi." "Malér bude, až vás potkám, tak to vás zabiju!" "Přistání povoleno, máte pořadí jedna!"

"Po třičtvrtě hodině vyčkávání jsme konečně dosedli na dráhu. Kolik za tu dobu mašina spálila zbytečně paliva, netuším. Druhá posádka, která nás střídala, stála na setmělé ploše a celou dobu poslouchala, jak nad nimi kroužíme."

Jedna letuška, která pocházela z arabské rodiny a mluvila dobře arabsky, nám vysvětlila, že ten dipsečer byl nejspíš ten, který se před halou vesele bavil a kouřil a pak mu zazvonil telefón a on jenom zařval: "No to je průser!" a mazal někam pryč. Asi přehlédl, že na ploše prázdného letiště nestojí žádné letadlo, jenom tam podupává šestnáct členů posádky British i s kufry a hala je plná lidí. Jo, je to holt jinej svět!