Stalo se, co se stát muselo - byl jsem odejit do penze. Čas se navršil. Po 43 letech jsem musel odejít. Díky "veleúspěšným" manažerům, kdy aerolinie téměř nelétají, se opět snižovaly stavy, a tak já, protože jsem v důchodovém věku, jsem musel odejít. Když jsem se vrátil 31. ledna v poledne od ředitele, který mně to sdělil, vyndal jsem ze svého služebního auta tašku se sluchátky s interkomem a svazek špendlíků do řízení letadel, které jsou nutné pro vytlačování letadel nebo pro přetahování. Dal jsem tašku svému slovenskému kolegovi s tím, že už to nebudu potřebovat. Vzal jsem svůj hrnek na kafe se symbolem New Yorku, dal ho do tašky a řekl jsem klukům: "Tak se tady mějte hezky a přeju vám štěstí, aby vás nevyhodili, přežijte je, kluci!"

Seděl jsem v šatně proti skříňce, sundaval jsem si termoprádlo a věděl jsem, že v této šatně už se nikdy nebudu převlékat. Věděl jsem, že rozpis služeb je minulostí, školení 6. února se už obejde beze mě. Všechny svršky a spodky jsem naházel do dvou igelitových pytlů a odtáhl to do auta. Všechno jednou musí skončit!

Za čtyřicet tři let jsem potkal na letištích spoustu různých lidí. Dobrých i špatných. Dva z nich byli úplné kreatury, ano, jenom dva, měl jsem štěstí. Ale stáli za to. Jeden je již na pravdě Boží a ten druhý teď bude muset psát odporné a závistivé anonymní maily asi někomu jinému, když já jsem už vypadl ze hry. Zajímavé je, že i když je to člověk nepoznamenaný prací, stále se drží. Neříkám záměrně, že to je mechanik, protože mám dojem, že letadla zná jen z vyprávění. Svou lenost dotáhl k takové dokonalosti, že si nechával technické protokoly nosit až do prďárny a tam mašinu uvolnil, aniž letadlo či provedení práce vůbec viděl! Když jsem dělal u cizí společnosti, Láďa Pirič, vždycky když se s ním setkal, si po návratu uvařil kafe a uklidňoval se: "Zase jsem toho debila potkal, ten mě bude snad strašit i ve snu!" "Prosím tě, vykašli se na něj, děláme u jiné firmy, tak o co ti jde?" "Nevíš, Honzo, o čem mluvíš, větší svini jsem na letišti nepotkal!" Nevěřil jsem mu a bral jsem to s reservou. Až když jsem se vrátil zpět k ČSA a dělal jsem s ním v partě, začal jsem chápat, o čem Láďa tehdy mluvil a proč se vytáčel, i když už dělal někde jinde. Myslel jsem si do té doby, že největší morální kreaturou byl Jarda M., který dělal na startu mistra. Toho nakonec osud dohnal a vzal si život. Ale ve srovnání se jmenovcem to byl skoro Mirek Dušín.

Když jsem prvně odešel od ČSA ke Slovairu, dělal mně mistra Venca Rybka. To byl výborný chlap! A všichni kluci z Aerotaxi. To byla parta snů! Byla tam ohromná sranda a všichni byli neuvěřitelně šikovní. Nebudu je jmenovat, protože bych mohl na někoho zapomenout. Se mnou mlátila puberta, ale oni mě vzali mezi sebe, a když už toho bylo moc, Pepa Šulc se na mě podíval přes kouř své nezbytné cigarety a řekl jenom: "No no no!" A já hodil zpátečku. I všichni orlové až na jednu či dvě výjimky byli skvělí.

Pak jsem se vrátil v rámci delimitace k ČSA na pracoviště "start" nebo jak se dnes říká na "lajnu". Tam jsem měl opět štěstí na výborné kolegy. Protože mě celou mou letištní kariéru doprovází Pavel Melichar, samozřejmě jsem dělal opět s ním, s Tomášem Foltýnem, panem Plačkem, kterému jsem až do jeho odchodu do důchodu vykal, Frantou Veselým, Honzou Šabatkou, Pepíkem Hiklem, Vencou Brožkou a Jardou Vosátkou. Jardu jsem zmrzačil a dodnes si to vyčítám. Byl to zaplaťpánbů můj jediný ohromný malér na letišti. Chtěl jsem couvat s Avií s pozemním zdrojem v noci k IL 62 a nemohl jsem zaboha zařadit zpátečku. Jarda mně chtěl pomoci a zajel s vysokozdvižným vozíkem za Avii, aby vzal špalky (zakládací klíny pod kola) a kola založil, aby se letadlo nerozjelo, kdyby posádka mašinu odbrzdila. V tom se mi podařilo zařadit zpátečku a já Jardu přimáčkl k vysokozdvižnému vozíku. Avie byly obecně v zoufalém technickém stavu, a tak tam samozřejmě nebyla ani couvačka, aby Jarda viděl, že budu couvat, a ani zrcátka, abych viděl dozadu. Jarda zůstal ležet na zemi a svíjel se bolestí, bylo zle! Desetina sekundy, která se nedá vrátit! Ten jeho zoufalý pohled budu vidět do smrti. Měl zlomenou pánev, což je velmi bolestivé zranění, které se léčí jen klidem na lůžku. Chodil jsem za ním do špitálu každou volnou chvilku. Jarda v devadesátých létech z letiště odešel a začal podnikat. Před několika léty zemřel na zhoubnou nemoc. Byl to skvělý kluk, jeden z nejlepších, s kterým jsem dělal. To bylo to nejhorší, co mne za těch 43 let na letišti potkalo.

Má první typovka byla na Avii 14, pak na L 200 Moravu a L 410. Když jsem se vrátil k ČSA, udělal jsem si typovky na TU 154M a IL 62. Pak jsem odešel k BA a tam jsem dělal typovky na Boeingy 737, 757, 767, Airbusy A 320 a Fokkery 100/70. Pracoval jsem na érech dobrých i špatných. Za nepovedená letadla považuji Tupolev 124V a Jak 40. "Malý tuplák" byl naštěstí v parku ČSA jen chvilku a jen ve třech exemplářích.

V roce 1988 jsem udělal konkurz na mechanika British Airways a v roce 1989 v listopadu jsem odletěl do Anglie. Miloval jsem tu zem, i když jsem ji znal jen z knížek Arthura Ransoma, z válečné literatury a z vyprávění strýce a jeho válečných kamarádů. Vůbec jsem nebyl zklamán! Vrátil jsem se do jiné země a to, že je všechno jinak, jsem viděl v televizi, ale hlavně proti mně při odletu z Heathrow vyběhl z letadla Honza, můj tehdy pětiletý syn, skočil mi do náručí s výkřikem: "Tatí, já jsem si pro tebe přiletěl!" To před tím a vlastně ani teď nebylo a není možné!

I v Británii jsem měl kliku na šéfy: věčně zamračený Bill Morley, s kterým je ve skutečnosti ohromná legrace, nebo John Wick, na první pohled velmi přísný pán, ale ve skutečnosti velmi kamarádský člověk.

Bohužel, radost netrvala dlouho, Láďa si vzal život a já se vrátil k ČSA. Přišel jsem do party, kde dělal v úvodu zmíněný člověk, i když slovo dělal, jako pracoval, je velmi eufemistický výraz. Naštěstí jsem byl po dvou letech přeřazen do jiné party. Byl jsem tam zdaleka nejstarší. Zase jsem se těšil do práce! Samozřejmě, že chlapci si ze mě a z mého věku dělali srandu, to patří k věci. Ale zase na druhou stranu jsem mnohokrát slyšel: "Prosím tě, neblbni, co tam lezeš, já to udělám, vždyť už máš léta!" Takže jsem svou životní éru zakončil mezi partou skvělých a šikovných mladých lidí, na které budu vždy rád vzpomínat. Díky Zdeňku, Petře, Karle, Martine, Milane, Jardo a Tomáši, bylo mi ctí s vámi pracovat!