Nedávno jsem dostal od Míly Daniela fotku TU-104 Aeroflotu ze Starého letiště. Vzpomněl jsem si na doby dávno minulé, kdy jsem každou volnou chvíli sedal na kolo a mazal na letiště. Na zádech v pinglíku svačinu od babičky a foťák Box Tengor. Projel jsem kolem dřevěné zahraniční výpravny a protáhl se kolem "Lidovky" na vyhlídkovou terasu. Žádné ostnaté dráty, žádné davy zběsilé ostrahy zakazující všechno a všem. Stál jsem opřený o zábradlí a letadla projížděla kolem mne tak blízko, že jsem měl dojem, že si na ně mohu sáhnout.

Nejlepší byly, pokud si dobře pamatuji, čtvrtky a pátky. Pro mne určitě pátky, protože jsem druhý den nemusel do školy. V létě, když bylo dlouho světlo, jsem mohl zůstat až do příletu Air Indie a Air France, což byly nádherné Super Constellationy, podle mého názoru nejkrásnější dopravní letadla, která se kdy dostala do vzduchu, zvlášť když to porovnám s nejstrašnější odulinou A 380, což je typické vítězství lidské pýchy nad elegancí a zdravým rozumem. Na začátku šedesátých let, když Air India dostala moderní Boeingy 707-437, nasadila ho na linku Bombay - Londýn přes Prahu a nádherně vyleštěný Connie z Prahy zmizel. Stejně tak Air France nasadila SE 210 Caravelle. Convairy Metropolitany KLM, JATu, Sabeny a dalších také přestaly být pomalu v Praze vidět a byly nahrazeny modernějšími Vickersy Viscounty, které dělaly neuvěřitelný kravál. Pištění Rolls Royce Dartů rvalo uši.

Constellation Air India, duben 1957, foto Míla Daniel

Stál jsem tam za tím plotem a těšil jsem se, až se letadlo bude otáčet ze stojánky na pojížděčku, že mě ovane výfukovými plyny, které, když byl ještě motor studený, byly plné nespáleného paliva. Když jsem smrděl leteckým benzínem a petrolejem, měl jsem dojem, že jsem ten opravdový letecký nadšenec - bylo mi v té době kolem deseti, tak se nedivte!

V tom davu fanoušků, kteří čekali na přílet nějaké exotické mašiny nebo si zajeli jenom na kávu na terase s výhledem na letadla, tehdy postával také Míla Daniel, dnes nestor všech leteckých fotografů. On fotograf, já nadšenec, který, když se zadařilo, čmajznul doma tátovi foťák, i když jsem to měl přísně zakázané. Zákazy jsou od toho, aby se porušovaly. Ale hlavně, když jsem porovnal mé fotky z Box Tengora s fotkami z tátovy profesionální Leicy, bylo to jako nebe a dudy! Já prostě musel, a tak jsem riskoval kázání a strašný malér, kdyby se něco stalo s foťákem, jehož cena znamenala několikaletý plat! Když jsem se po mnoha létech seznámil s Mílou Danielem a složil mu hold za jeho neuvěřitelný archiv, vyprávěl jsem mu, jaký jsem měl na tátu vztek, když si začal skříňku s foťáky zamykat, abych si je nemohl brát, protože samozřejmě přišel na to, že si je půjčuji. A tak z dob diluviálních mám jen několik kvalitních fotek, zbytek jsou šedivky.

V té době se na starém letišti v sobotu pořádaly čaje, kdy ve francouzské restauraci hrál orchestr. Byla šedesátá léta, letadla a diváky oddělovalo jen zábradlí metr padesát vysoké. Šašci s ručníkama na hlavě ještě seděli v poušti a o Kalašnikovi ani netušili, co to je. To jsme je v té době teprve učili ve výcvikových střediscích.

Foto V. Koutník

Tehdy jsem si strašně přál chodit v bílé kombinéze na druhé straně plotu kolem milovaných letadel. Měl jsem dojem, že by mi museli všichni závidět. Když jsem 2. května 1970 procházel kolem čtrnáctek před hangárem B, sen se mi splnil. Měl jsem dvacet a dojem, že mi svět leží u nohou (někdy skutečně ležel, když alkohol pod kulichem v mé hlavě vítězil nad gravitací). Mám dojem, že dost dlouho trvalo než jsem zjistil, že být leteckým mechanikem je hlavně zodpovědnost a až potom i zábava, ale k tomu se musí každý prokousat sám.

Měl jsem v té době fotoaparát Zenit 3M, který ostřil až od clony 5,6. Pak jsem si koupil Pentacon Six, velký a těžký fotoaparát na velký formát. Byl sice poněkud neskladný, ale výtečně kreslil. To jsem působil už v motorárně, kde v té době dělal intelektuální výkvět letiště, všechny nespolehlivé protistátní živly. Pěli jsme každé ráno písně demontáže. Po politické čtvrthodince, kdy na nás ze závodního rozhlasu chrlili písně typu "Šel Frantík kolem zahrádky" a "My letci máme ocelové ptáky" a k tomu četli politické zprávy z Rudého práva, jsme si svařili mléko s Pradědem (bylinný likér) a začali jsme pět ty naše písně. Jarda, řečený Motyka, nám svým silným hlasem předzpěvoval a my pěli po něm. Byla to nádherná léta! Za trest jsme nedostávali montérky, a tak jsme na nejšpinavějším provozu chodil různě postrojeni a byli jsme na to hrdi.

DC-3 Austrian, 1963, foto Jan Čech

Ve volných chvílích jsem chodil fotit k dráze 31 (dnes 30, asi někdo pohnul zeměkoulí). Bylo nás tehdy jen pár, co jsme fotografovali letadla. Když jsem odešel ke Slovairu, babička mé kamarádky, která byla Němka, mi za fotky vnoučátek koupila mého prvního Pentaxe. Od té doby jsem této značce věrný.

Letos je tomu už dvaačtyřicet let, co pracuji na letišti, déle, než je většina mých kolegů na světě. Za plotem letiště kromě Míly Daniela postávají takoví mistři jako Jakub Vaněk nebo Alan Lebeda, které obdivuji a smekám před nimi. Jsou to lidé, kteří do svého koníčka investují ohromné peníze a létají po celém světě, aby udělali nádherné fotografie. Tomu říkám rozumně uložená měna! Jsem hrdý, že všechny zmíněné pány mohu považovat za své přátele.

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora