Žánrové vymezení fantasy

Nejširší vymezení nacházíme v Encyklopedii literatury science fiction (Neff, Olša 1995): „V anglické jazykové oblasti pojem užívaný často pro veškerou fantastickou literaturu. V poslední době v užším pojetí též marketingová kategorie označující sword and sorcery a high fantasy, tedy příběhy odehrávající se v imaginárních světech nebo naší minulosti a nikoli fantastické příběhy ze současnosti nebo magický realismus. Podstatnou složkou fantasy je často nevysvětlitelný, nadpřirozený úkaz nebo přímo projev magie - touto „iracionalitou“ rekvizit (z novodobého, materialistického pohledu) se fantasy liší od science fiction“. Fantastická literatura je definována takto: „V širším pojetí veškerá literatura, která není realistická. V užším pojetí volně pojatá fantastika, nepatřící do kategorií fantasy a science fiction. Typickým příkladem fantastické literatury v užším pojetí jsou všechny mystické a okultní příběhy, např. A. C. Doyle: Země mlhy, H. R. Haggard: Ona apod.“ Takto jsou popsány tři odlišné typy fantasy: heroic fantasy: „Část fantasy je většinou identická se sword and sorcery. Někdy se ale liší podle obsahu – heroic fantasy je více zaměřena na boj, zatímco sword and sorcery na výskyt magie a čarodějnictví.“ Sword and sorcery je zaměřeno „více na děj a napětí než na myšlenky a detailnější popis fantastického světa.“ Oproti tomu high fantasy „se nesoustřeďuje jen na napínavé scény a postupy pokleslejší napínavé literatury, ale spíše na sílu a poselství příběhu, na jeho mytický rozměr. V tomto ohledu je high fantasy například Tolkienův Pán prstenů.“ Toto je obecná, ale poměrně srozumitelná definice. V Encyklopedii fantastické literatury u hesla žánr fantasy autoři krátce vyjmenovávají různé typy alternativních světů, především ale tento žánr hodnotí, a to velmi negativně. Tyto knihy ve čtenářích prý fantazii ničí, protože je zavádějí do oblastí, které čtenáři důvěrně znají. To si ovšem jejich čtenáři neuvědomují, naopak se jim zdá, že jsou obdařeni obrovskou schopností fantazie (výhodně toho však využívá zábavní průmysl (v podobně negativním duchu píše o tomto tématu Holý (Holý 1995))). Přesto však autoři přiznávají, že v tomto typu literatury můžeme najít hodnotná díla, která mají filozofický obsah, nebo ironickou nadsázku. Jako samostatný žánr je vymezena fantastická literatura pro děti. Ta má několik typů, např. wainscots (viz níže) nebo alternativní světy. Do druhého typu patří Tolkienův Hobit (ne ovšem Pán prstenů), Lewisovy Letopisy Narnie, nebo tvorba Endeho. Hranice mezi žánrem fantasy a tímto typem dětské literatury není přitom vysvětlena. O slovech těchto autorů řekneme jen to, že existence pokleslé fantasy (i když početně převažuje) není dostatečným důvodem k zavrhování tohoto žánru v celku a že v naší práci se zaměřujeme na high fantasy..

Věnujme nyní pozornost tomu, jak se k danému tématu vyjadřuje Zachová. Snaží se vymezit dva typy v rámci fantasy: „Ve fantasy literaruře jde o vytváření alternativních světů, z pracovních důvodů si je můžeme rozdělit na světy „tolkienovské“ a „lewisovské“. Rozdíl je v tom, že Tolkien zkonstruoval imaginární svět se vším všudy, zatímco Lewis využívá prostupnosti světů.“ (Zachová 1997) Autorka má pravdu, ovšem rozdíl není tak velký, jak nám sugeruje (i u Tolkiena existují dva světy, také u Lewise oba světy tvoří organický celek). Dále se snaží zdůvodnit, proč do fantasy nepatří knihy typu Příběh, který nikdy nekončí nebo Gaardnerovo Tajemství karet. „Rozdíl mezi tzv. realitou v příběhu a jeho fantazijním světem je sice relativní, ale v našem případě jasně oddělený. Oba hrdinové nakonec váhají, zda knihy skutečně četli, nebo existovaly pouze v jejich fantazii. Tento závěr není náhodný, z pohádkového a snového světa musí být dítě vyvedeno ven, jinak by tam mohlo „uvíznout“. Právě tímto faktem jasného rozlišení vnějšího příběhu a paralelního vnitřního, dokonce i graficky (barevným písmem u Endeho, odlišným typem písma u Gaardera), se texty více přiklánějí k žánru pohádky a naopak se odlišují od řady titulů podobného zaměření, např. fantasy literatury, v níž se také postavy pohybují mezi různými světy, avšak jejich hranice nejsou tak pevně odděleny a postavy se dokonce mohou volně přemisťovat mezi jednotlivými dimenzemi.“ (Zachová 2000) Tvrzení, že oba hrdinové „nakonec váhají, zda knihy skutečně četli, nebo existovaly jen v jejich fantazii“, je nepřesné a neúplné. U Endeho je pouze znejistěna existence knihy, kterou Bastian četl. Dozvídá se, že „ona sama pocházela z Fantazánie. Kdoví, třeba ji právě v tomto okamžiku drží v ruce a čte někdo jiný... Mnoho dveří vede do Fantazánie. A podobných moudrých knih je víc. A kromě toho neexistují pouze knihy, ale i jiné možnosti, jak se octnout ve Fantazánii a vrátiti se zase zpět. A mnoho lidí o tom nemá ani zdání…“ Zrelativněním existence knihy je zároveň zdůrazněna skutečnost a vážnost toho, co Bastian prožil, je tím vyzdvižena univerzálnost jeho příběhu („„Jestli se nemýlím, Bastiáne Baltazare Buxi“, povídal si pro sebe tiše, „tak ještě nejednomu z nás ukážeš cestu do Fantazánie, aby nám přinesl Vodu Života.“ A pan Koreandr se nemýlil.“) ( Tentýž význam má znejistění existence knihy také u Gaardera. To, co hlavní hrdina prožívá, není vázáno na jednu konkrétní věc, ale je to nabídka určená každému.)

Podle českých i anglických autorů encyklopedií je tedy žánr fantasy spjat s imaginárními (alternativními) světy. „Fikcí“ je však svět jakéhokoli literárního díla: „Světy realistické literatury nejsou o nic méně fikční než světy pohádek a science fiction.“ (Doležel 1997) U Raynové nacházíme čtyři možné kategorie předpokládající různé způsoby vnímání fikčního světa a jeho relevance pro skutečný svět (Raynová 1997). Do první kategorie náleží díla, která obsahují sdělení o skutečných historických událostech, nebo zahrnují specifickou referenci k těmto událostem (klíčové romány, románové životopisy). Druhou skupinu tvoří díla zabývající se takovými imaginárními stavy věcí, které by mohly být skutečné. Tato díla bývají vnímána jako ultrarealistická. Jejich světy se řídí týmiž přírodními zákony jako skutečný svět, chování jejich příslušníků lze vysvětlit týmiž psychologickými generalizacemi. Hlavní rozdíl mezi skutečným světem a fikčním světem záleží prý v tom, že jsou přidány fikční postavy. Ve třetí kategorii panuje oscilace mezi světy, které by mohly být reálné, a světy, které reálné být nemohou. Jako podkategorie tu jdou uváděna díla, v nichž je svět vnímán perspektivou šíleného vypravěče, takže ačkoli se fikční svět objektivně řadí k druhému typu, jeho odraz ve vypravěčově mysli by se nikdy nemohl stát skutečný. Do poslední, čtvrté kategorie spadají díla, jejichž fikční světy jsou zcela neskutečné. Je možné převést naše schéma světa obyčejného a neobyčejného do rámce těchto tří kategorií? Svět neobyčejného můžeme přiřadit ke čtvrté kategorii. Přiřazení světa obyčejného však není tak jednoduché: ve svém každodenním chodu patří k druhému typu (a to dokonce i hobití Udolíčko, protože je v něm obsažen inventář skutečného světa, pro jeho obyvatele platí lidská psychologie a rozdíl oproti skutečnému světu je skutečně jen v tom, že jsou přidány fikční postavy. Ačkoli prostor Udolíčka není „ultrarealistický“, do takto vymezené kategorie může být zařazen). V obyčejném životě příslušníků těchto světů však náhle dochází k mimořádným událostem, podobným těm, o kterých píše Todorov: „Ve světě, který je skutečně naším světem, ve světě bez čertů, sylfid nebo upírů dojde k události, kterou nejde vysvětlit v rámci zákonů téhož známého světa. Osoba, která takovou událost zažívá, se musí rozhodnout pro jedno z možných řešení : buď je obětí smyslového klamu či výtvoru obraznosti, a zákony zůstanou beze změny, nebo k té události doopravdy došlo, událost je integrální součástí reality, a pak je realita řízena zákony, které neznáme.“ (Raynová 1997) U Endeho i Lewise se nabízí vysvětlení, že hrdinové prožívají dobrodružství jen ve své fantazii - pokud by tomu tak bylo, pokud by Bastianova kniha vůbec neexistovala, pak by fikční světy Endeho a Lewisových knih patřily „objektivně“ do druhé kategorie (ovšem tím, co hrdinové prožívají, do kategorie třetí). Ale pokud i v obyčejném světě může žít kouzelník (Lewisův Čarodějův synovec) a lze vstoupit do obrazu, pokud čarodějové mohou přicházet do Udolíčka, pak i tyto obyčejné světy „jsou řízeny zákony, které neznáme“. V tom případě by celé fikční světy probíraných děl (tedy i svět obyčejného) patřily do čtvrté kategorie. Toto zařazení by se mohlo změnit pouze v případě, že bychom byli ochotni připustit, že skutečně neznáme všechny zákony, jimiž se řídí skutečný svět, že neznáme všechny sféry, které v jeho rámci existují. V Leibnizově pojetí se fikční světy jeví jako většině lidem nepřístupné, leč existující aspekty našeho světa: „Všechny možné světy disponují transcendentální existencí (v boží mysli). Básník se těší privilegovanému přístupu do těchto světů díky síle své imaginace, právě tak jako vědec získává přístup do neviditelného mikrosvěta pomocí mikroskopu.“ (Doležel 1997)

Příště: Paralely v české literatuře pro děti...

Předchozí část: J. Tolkien, C. S. Lewis a M. Ende.