27.5.2019 | Svátek má Valdemar






ÚVAHA: Žánr fantasy a česká literatura 60. let 1/3

20.4.2009 0:05

TOPlistV pořadu České televize Knižní svět nedávno uvedli, že pro děti a mládež skoro nemá smysl psát a vydávat, pokud se nezabýváte žánrem fanatasy. Co to ale fantasy je? A jaké jsou její české kořeny?

Tolkiencon 2008J. Tolkien, C. S. Lewis a M. Ende

Hlavním motivem Tolkienovy trilogie, motivem, který se objevuje také v názvu, jsou magické prsteny. Tento motiv můžeme nalézt v mnoha mytologiích i náboženstvích (Day 1999). Tolkienovo pojetí tohoto motivu je nejbližší germánským mýtům, v nich ovšem prsten přináší svým majitelům bez výjimky zkázu. U Tolkiena je jejich vlastnictví spojeno s velkým rizikem, jejich ničivým účinkům se však mohou určité bytosti i dlouhodobě ubránit - jsou to hobiti. V prologu k Pánu prstenů o nich Tolkien píše toto: „Smáli se, jedli a pili často a důkladně, k prostoduchým žertům byli hotovi stále, k jídlu šestkrát denně… Bývali pohostinní a milovali společnost a dárky, které štědře rozdávali a dychtivě přijímali... Hobiti jsou našimi příbuznými, jsou nám mnohem bližší než elfové i trpaslíci. Odedávna mluvili jazykem lidí a měli rádi i neradi vesměs stejné věci jako lidé“. Autor sám tvrdil, že hobiti byli modelováni podle příkladu anglických rolníků, žijících si svůj nehrdinský každodenní život. V Pánu prstenů přitom převažuje personální vyprávěcí situace – cokoli se čtenář dozvídá, děje se to vždy jen prostřednictvím vědomí a jednání hobitů (tím se zvyšuje čtenářova možnost identifikace s hlavními hrdiny). Sám autor se prý s těmito postavami v určitých fázích příběhu identifikoval také: „Bylo to v době, kdy se Pán prstenů začínal rozvíjet a chystat nesčetné útrapy a namáhavá dobrodružství v dosud neznámé zemi, děsivé pro mne právě tak jako pro hobity. Právě jsme dospěli do Hůrky a já měl stejně tak málo ponětí, kdo je to Chodec a kam se poděl Gandalf, jako oni, tehdy jsem si začal zoufat, že se to jakživ nedozvím.“ (Neubauer 1990) Je nutné říci, že hobiti jsou (snad s výjimkou zlých skřetů) nejslabšími bytostmi v tolkienovském univerzu: nedisponují žádnými kouzly jako elfové a ani fyzicky nejsou příliš zdatní. Většina ostatních je pokládá za natolik nedůležité, že se o ně vůbec nezajímá. To jsou však důvody, pro které právě jim byl svěřen úkol zničit magický prsten: kvůli své slabosti oni jediní mohli odolat svůdné moci prstenu. Na rozdíl od antických hrdinů, kteří jsou polobohy, mají mimořádnou fyzickou sílu (která se projevuje již záhy po jejich narození) a mohou používat kouzelné prostředky, hobiti jsou slabí a bojácní, největší překážky zdolávají sami v sobě. Tento typ hrdiny můžeme nazývat nehrdinský hrdina.

C. S. LewisNehrdinský hrdina je postava značně rozšířená v různých typech literatury, některé jeho rysy mají i biblické postavy (např. Josef a David jsou mezi bratry nejmladší, mnohé postavy pochybují o svých schopnostech splnit daný úkol a zpočátku se mu vzpírají), především jsou ale častí v pohádkách. Hlavní hrdina v nich vystupuje jako outsider (nebo jej skoro všichni za outsidera považují): Hloupý Honza je skutečně hloupý, nezkušený a neobratný, Bajaja je sice královský syn, ale na cizím dvoře předstírá, že je němý a slepý na jedno oko, pokud v pohádce vystupují tři bratři, nejúspěšnější je z nich ten nejmladší, ten, u kterého se to nejméně očekává. Citujme zde A. Jollese (Jolles 1930): „S oblibou jsou situace a příhody voleny tak, aby odporovaly našemu cítění spravedlivého děje: chlapec zdědí méně než jeho bratři, je menší a hloupější než jeho okolí, děti jsou svými chudými rodiči vydány v šanc nebo jsou zneužívány nevlastními rodiči, ženich je oddělen od správné nevěsty, lidé jsou vydáni napospas zlé bytosti…, musí plnit nadlidsky těžké úkoly, musí prchat, jsou pronásledováni – ale to, co je vždy v průběhu děje vyzvednuto, dojede ke konci, který odpovídá našemu cítění spravedlivého děje. Zneužívání, podceňování, hříchy, vina, násilí – vystupují v pohádkách jen proto, aby mohly být postupně rušeny a pomocí naivní morálky postupně vytlačeny. Všechny chudé dívky dostanou na konci toho pravého prince, všichni hloupí a chudí chlapci svou princeznu – ano, smrt, která znamená v jistém smyslu vrchol naivní nemorálky, je v pohádkách zrušena také: „A jestli ještě neumřeli, žijí dodnes.““ Autor dále mluví o nutnosti etického děje a o roli, která v něm připadá kladným a zlým bytostem: „Obě skupiny jsou zázračné, žádná z nich není vlastně jednajícími osobami, nýbrž vykonavateli etického děje, který může být jednou skupinou bržděn, aby ho ta druhá uvedla do správného směru našeho citového úsudku. A tak tu náš Kocour v botách nestojí proti nějakému tvoru, který mu nic nebo téměř nic neudělal a kterého on lstivě zabil, ale je to prostředek, pomocí kterého musí dojít ke spravedlivému vyrovnání. Bezcenná kočka, díky níž chudý mlynářský kluk dostává vlastně více než mu určil jeho osud, vítězí nad bytostí, která stojí v cestě spravedlivému ději – štěstí. Kouzelníkovy poklady vlastně kouzelníkovi nepatří – patří tomu, kdo dostal zpočátku příliš málo.“ (Jolles 1930)

Připojme nyní výklad hlubinně psychologický, který nacházíme u M. von Franz (Franz 1998). Ten vykládá tři bratry a otce jako symboly čtyř funkcí vědomí: myšlení, vnímání, cítění, intuice. Jedna z těchto funkcí zaujímá ve vědomí dominantní postavení (do pohádky transponována v podobě otce), jedna je potlačována, je vytěsňována do nevědomí (v jungiánské terminologii se mluví o tzv. stínu). Právě proto, že tato složka psychiky je přehlížena a opomíjena, že ve vědomí citelně schází, je nutné, aby přestala být stínem, aby byla integrována do vědomí. Právě pohádky o nejmladším synovi tedy podle M. von Franz symbolicky vypovídají o integraci stínu. – Z jiné perspektivy přistupuje k tématu J. Heldová (Heldová 1985). Vychází z toho, jakým způsobem dítě prožívá své postavení ve světě dospělých: dítě si podle ní ve srovnání s dospělými připadá slabé a zranitelné, neustále něčím ohrožované, na někom a něčem závislé. V takové pozici je pak neviditelnost jakousi obrannou zbraní, útočištěm před možným nebezpečím, stejně tak jako pohádkové proměny slouží dosažení nezávislosti a nerušeného klidu (pro zvířata neplatí zákony dospělých). Jde zde tedy o kompenzační funkci, o symbolické získání moci.

Daný motiv však nacházíme i v jiném typu literatury, než je literatura pro mládež – anebo alespoň v koncepcích, které pojednávají o jiném typu literatury – mám zde na mysli koncepci iniciačního románu. Typického představitele adepta zasvěcení – Percevala – popisuje D. Hodrová takto: „vyrůstá v Pustém lese, má na sobě selský či šaškovský šat, když se setká s Artušovými rytíři. Je to na počátku „čistý bloud“, prosťáček. Folklórní …historií svého zrození (nezná svůj původ ani jméno), rytířský ve světských epizodách, stává se Perzeval u Wolframa z Eschenbachu mystickým rytířem grálu.“ (Hodrová 1993)

Michael Andreas Helmuth EndeVraťme se však ještě k Jollesově koncepci „naivní morálky“. Můžeme říci, že v podobě, kterou zachycuje Jolles, ji nacházíme v základech křesťanské morálky. ( Upozorňujeme na biblické výroky o tom, že poslední budou první, že ti, kdo se povyšují budou poníženi, i výroky o dětech, kterým patří nebeské království.) Samotný základ pohádky dokonce Tolkien interpretuje v křesťanském duchu: „Tragédie je pravou formou Dramatu – a opak je pravdou o pohádce. Protože se nezdá, že bychom měli výraz, který by tento opak vystihoval, nazvu jej eukatastrofou. Nepopírá existenci dyskatastrofy, smutku a nezdaru: tyto věci jsou nutné, aby mohla být zakoušena radost z osvobození, popírá obecnou a konečnou porážku a v tom je evangeliem, poskytujícím prchavý záblesk Radosti, Radosti za hradbami tohoto světa, pronikavé jako hoře... Zvláštní povaha radosti ve Fantazii může být vysvětlena jako náhlý záblesk nebo ozvěna evangelia ve skutečném světě…Evangelia v sobě mají pohádkový příběh, anebo příběh větší, který veškerou podstatu pohádek zahrnuje… Kristovo narození je eukatastrofou lidské historie. (Tolkien 1993) Podobné úvahy o pohádce nacházíme i u B. Fučíka: „V pohádkách vítězí vždy, ale ne mechanicky a ne moralisticky, nýbrž po zákonu nejvyšší spravedlnosti, dobro, radost, naděje, a vždycky podléhají mocnosti temnot.“ (Fučík 1941) Analogicky k Tolkienovi také Fučík píše o „pohádce života“, o tom, že hlavní pohádkové principy (nábožensky interpretované) platí i v našem „obyčejném“ světě, že tedy pohádky v zásadě mají náboženský základ. (Můžeme zde pro úplnost připomenout výzkumy a názory V. J. Proppa, který se zabýval vztahy mezi pohádkami, mýty a magií (Propp 1999) – i zde bychom našli různé paralely s Pánem prstenů (vedle již zmiňovaných například mytické chápání slov.)) Nechceme z Pána prstenů dělat křesťanskou alegorii (tomu se na některých místech svého díla nevyhnul Lewis). Tolkienovo dílo je rozsáhlé, komplikované a obsahuje řadu vrstev. Můžeme se na něj dívat v souladu s tím, co Tolkien napsal o mytologiích přírodních národů: „Kvapný přehled objeví jen jejich divoké pověsti, bližší pohled připadne na jejich kosmologické mýty, a jen trpělivost a vnitřní poznání naleznou jejich filozofii a víru: víru skutečně uctívající, jejímž ztělesněním vůbec nemusejí být bozi, a pokud ano, pak jen v proměnlivé míře (kterou si člověk často určuje sám).“ (Tolkien 1992) V tomto smyslu tedy chceme poukázat na význam křesťanské víry u Tolkiena, i když v Pánu prstenů je přítomna jen implicitně. Popsaná mnohovrstevnatost nám také umožňuje srovnávat Pána prstenů s velmi rozdílnými literárními žánry, jejichž prvky obsahuje.

Vraťme se nyní ještě k Hodrové. Tato autorka také rozvíjí koncepci „vnitřního“ a „vnějšího“ prostoru: „Vnější prostor je na počátku románu prostorem nezasvěcení, prostorem profánní bytosti…, adepta, jenž se dosud nesetkal se svým zasvětitelem. Je to prostor, v němž se ještě neobjevily indicie jiného světa.“ O témže tématu píše také Zachová: „Zážitek existence „jiného světa“, „jiné dimenze“ patří tradičně k iniciační zkušenosti, hraje klíčovou roli ve všech iniciačních obřadech a je spjat s průchodem z jednoho světa do druhého, přechodem od známého k neznámému. V iniciační literatuře má tento topos „jiných dimenzí“ sakrální povahu a většina autorů ho také velmi podobně popisuje, setkáme se s ním např. v díle Gustava Meyrinka, Mircea Eliadeho, J. L.Borgese, Michaela Endeho nebo Carlose Castanedy. I když poetika uvedených autorů je značně odlišná, topos vstupu do „jiné dimenze“ používají v podobném smyslu, pokoušejí se do světa, který ztratil sakrální řád, začlenit posvátné. V románech Meyrinka má tento vstup povahu hierofanie, hrdinové ho prožívají jako existenci tady i tam a tento zážitek autor popisuje jako „trhlinu“ v prostoru, která se objevuje pouze za určitých podmínek, např. neviditelný dům ve Zlaté uličce se za zvláštních okolností stává viditelným.“ (Zachová 1997)

Jolles říká o pohádkovém prostoru toto: „území leží v daleké zemi, „daleko, daleko odsud“ , čas je dávno dávno pryč“. Myslí tím ovšem celý pohádkový svět, do kterého patří i místo, které je hrdinovým domovem . (Pokud bychom pohádku pojali takto, měla by tento rys, ono bytí „in illo tempore“ (Eliade 1992) společný s mýtem). Z. Neubauer však pohádkový svět ještě vnitřně člení: „Honzova rodná ves či zámek tří bratří – kraleviců se nacházejí zřetelně na tomto světě, ne na onom. Teprve za „sedmero horami a sedmero řekami“ či pomocí kouzla se lze ocitnout tam, v naprosto odlišném světě, kde je „vše jinak“. To jest, platí tam zcela odlišná pravidla hry („celé město potažené černým suknem“). Zdejší zdatnost, úspěšnost či váženost tam nic naplatí…Pohádky nezřídka končívají návratem domů. Zřídka si však odtamtud hrdina odnáší bohatství či slávu. Pokusí-li se pokradmo či dokonce záludně propašovat s sebou nějaké poklady, měnívají se obyčejně v zaječí bobky či suché listí. /V tomto se hrdinové fantasy liší: někdy přinášejí kouzelné předměty, které uzdravují jejich blízké. – pozn. J. L./ Také si při návratu nepřinášejí žádnou konkrétní praktickou dovednost ani výuční list. Doma totiž nejsou obři, černokněžníci či draci, aby na ně mohli vhodně aplikovat osvojené metodické postupy. A přesto to bývá návrat úspěšný a útěšný. Hrdina se ze světa, kam odešel na zkušenou, nevrací s nějakými určitými zkušenostmi, ale právě jen s onou „zkušenou“… Tato zkušená je porozumění řádu skutečnosti, jež vzešlo ze zážitku zásvětí, tj. světa za tímto světem... Stavbu typu „cesty tam a zase zpátky“ má pochopitelně samotný Hobit, říká to ostatně samotný jeho podtitul… Stejně se to však má i s příběhy ostatních hobitů v Pánu prstenů. Právě oni, oni jediní konají tuto cestu: z domova do „Faerie“ a zase zpět domů. „Faerie“je natolik svébytná, že se vnitřně rozlišila na své vlastní „zde“ hobitího údolíčka a odstupňované „tam“. Za mládí světa tyto stupně spolu přirozeně souvisely, podobně jako biblický Ráj se zemí lidí. Teprve s postupem času se oddělily do různých nepropojených vrstev. /Tato mnohovrstevnatost je velmi významná a pojednáme o ní níže. – J. L./ Takže i jiní obyvatelé Ardy žijí na jakémsi rozhraní svého „zde“ a svého „tam“ či „za“, každý na svém stupni pohádkovosti. Hobiti pak svou povahou odpovídají nám. Jsou tak dalece mimo Faerii, že tam o nich málem nikdo neví ...A také oni se ve své většině o ten velký širý svět, který je obklopuje, skoro vůbec nezajímají… Oddělenost hobitího domova je však křehká a zdánlivá, jakkoli se tváří jako samozřejmě fungující odnepaměti… Je chráněn bytostmi odjinud… ti od něj po celý čas odvracejí hrozbu zla a síly chaosu, o nichž bodří měšťané hobitínští nemají ponětí. A přesto se samo těžiště těchto sil – Jeden Prsten – nakonec vyskytne právě v jejich středu. V krajní situaci si „zásvětí“ samo vyžádá hrdiny z jejich řad, aby přinesli záchranu světu „tam“ – a při svém návratu obnovili pořádek doma.“ (Neubauer 1990).

Tolkienův fikční svět tedy můžeme (alespoň z hlediska hobitů) rozdělit na dva světy (dvě sféry): svět obyčejného (Kraj, ve kterém hobiti spokojeně žijí bez zájmu o okolní svět) a svět neobyčejného (okolní svět, do kterého hobiti putují). Reprezentant obyčejného světa putuje do světa neobyčejného, aby jej zachránil a tím odvrátil zkázu také od světa obyčejného. Oba světy jsou navzájem spjaty, podmiňují se navzájem: kdyby se světa neobyčejného nepřišla hobitům výzva, oba světy by zřejmě zachvátilo zlo, totéž by se stalo, kdyby hobiti výzvu nepřijali a úkol, který jim byl svěřen, nesplnili.

Letopisy Narnie C. S. LewisNyní se budeme zabývat sedmidílným cyklem C. S. Lewise Letopisy Narnie. Můžeme v jeho rámci rozlišit každodenní svět obyčejného, ve kterém děti – hrdinové celého cyklu – žijí svůj „obyčejný“ život : chodí do školy a jezdí na prázdniny. Svět neobyčejného se u Lewise nazývá Narnie, děti do něj pronikají různými cestami, například skříní, která nemá zadní stěnu, nebo tím, že vstoupí do prostoru obrazu, který visí na zdi. Jednou je vstup do Narnie vynucen magickými prostředky, což má pro ni zhoubné následky. Narnie tvoří kompaktní svět, do kterého zástupci lidí přicházejí v různých fázích její existence: jsou přítomni jak jejímu stvoření, tak jejímu zániku. Stejně jako v Pánu prstenů, i zde najdeme množství mytologických a náboženských prvků. Neprocházejí však takovou složitou transformací jako u Tolkiena, takže některé bohy najdeme zcela nezměněné i s původním jménem (např.Dionýsos), jinde narazíme na průhlednou alegorii (Kristus v podobě lva Aslana, který sám sebe vydává na smrt a po třech dnech vstává zmrtvých). Svět lidí i Narnie, stejně jako další světy, jejichž existence je pouze naznačena (mají však svou povahou blíže k Narnii), jsou světy pomíjivé (jak už bylo zmíněno, v posledním dílu jsou děti svědky zániku Narnie). Existuje ale ještě věčná říše Aslanova, alegorie Božího království, ve které se v závěru setkávají všichni kladní hrdinové (chybí mezi nimi ovšem hrdinka, která se v lidském světě Narnii zcela odcizila) . Svět obyčejného je u Lewise od světa neobyčejného jasně oddělen – výrazněji než u Tolkiena – v zásadě je však v dílech možné dostat do neobyčejného světa jen díky výzvě, která je z tohoto světa vyslána do světa obyčejného (hobiti do světa za hranicemi Kraje mohou, ale většinu z nich tam nic neláká, nebo o tomto světě vůbec nevědí, takže ona výrazná bariéra i u nich existuje – v jejich myslích). V Narnii platí jiný čas, ale v postatě stejné zákony, smrt ve světě obyčejného znamená i paralelní (v tom druhém světě jinak zapříčiněnou) smrt ve světě neobyčejném, probíhá v ní tentýž zápas dobra se zlem - lidé, kteří do Narnie zlo vnesli, proti němu také sami bojují, v Narnii i ve svém lidském světě. Přitom si odnášejí zkušenosti do svého lidského světa, a někdy také kouzelný předmět (např. jablko, které léčí nemocnou). Ve vzájemném vlivu obou světů je však u Lewise jistá nerovnováha: svět neobyčejného je odkázaný na pomoc ze světa obyčejného, ale obráceně to neplatí (alespoň ne v tak silné míře). Pokud se nyní zeptáme, v jakém smyslu jsou Lewisovi hrdinové nehrdinskými hrdiny , pak především v tom, že to jsou děti, jen díky tomu mohou proniknout do světa Narnie.

Podstatné složky fantasy jsou tedy podle našeho pojetí tyto: nehrdinský hrdina z obyčejného světa přichází do světa neobyčejného, který zachraňuje. Takovéto definici odpovídá ovšem mnoho knih, např. Příběh, který nikdy nekončí od Endeho. Chlapec Bastián (příklad nehrdinského hrdiny: neoblíbený mezi spolužáky, bojácný a fyzicky ne příliš zdatný, se špatným prospěchem) začíná číst knihu, jíž se stává hlavní postavou: vstupuje do jejího děje (podobně jako ve třetí knize Letopisů Narnie hrdinové vstupují do obrazu). Prostřednictvím knihy obdrží výzvu z neobyčejného světa, Fantazánie, vstupuje do něj a zachraňuje ho. Ve Fantazánii mu hrozí nebezpečí, že zcela zapomene lidský svět a že se nebude moci vrátit – musel by v ní zůstat, bez paměti (tedy vědomí vlastní identity) a vůle. Tak jako je nebezpečné v obyčejném světě zapomenout na zkušenost neobyčejného (Lewis), stejně tak nebezpečné je ve světě neobyčejném zapomenout na svět obyčejný. Oba světy jsou navzájem podmíněny podobně jako u Lewise. Zánik Fantazánie, který hrozí, by měl neblahý vliv také na lidský svět: bytosti Fantazánie, které propadnou zkáze, se mění ve lži. Jedné takové bytosti jsou adresována slova: „Možná že díky tobě budou lidé kupovat, co nepotřebují, nebo nenávidět, co neznají… To s vámi, lživými smyšlenkami, uzavírají se pak ve světě lidí veliké obchody, rozpoutávají se války a zakládají světové říše“.

Zamysleme se nyní nad danými díly obecněji. Pán prstenů se liší od obou dalších děl v tom, že hlavní hrdinové nejsou lidé, ale hobiti (přestože v rámci jeho fikčního světa vystupují i lidé). Přesto se ale znaky těchto ne-lidských hrdinů neliší od znaků hrdinů Endeho a Lewisových. Hobiti, postavy existující jen jako textový konstrukt, tedy přiřazením k určitému souboru textů, k určitému žánru, získávají znaky typické pro postavy v těchto textech. Mají nejblíže k hrdinům kouzelných pohádek. Mezi Proppovou analýzou kouzelných pohádek a naším materiálem však najdeme jen několik paralel, odpovídají jen funkce v úvodu pohádky. Funkci škůdcovství plní Sauron, jeho „škůdcovství“ však má mnohem univerzálnější podobu. Nedostatek (neštěstí) se přenáší k hobitům (ve skutečnosti, aniž o tom vědí, však neštěstí hrozí i jim) a oni přijímají výzvu a odcházejí. Další funkce však už neodpovídají, snad jen obecně v tom, že hrdina úkol splní (Propp 1999). J. Holý o žánru fantasy a sword and sorcery napsal, že je to „kříženec pohádek, mýtů, hrdinských zpěvů, utopií a hororů.“ (Holý 1998) Dva poslední žánry se týkají typu sword and sorcery (viz níže), jinak je jeho tvrzení aplikovatelné na knihy, kterými se zabýváme. Pokud si položíme otázku, v čem se fantasy nejvíce odlišuje od kouzelných pohádek , pak zřejmě v tom, že tradiční pohádková schémata jsou zde zasazena do rozsáhlého kontextu vycházejícího z mytologie a hrdinské epiky. Vedle již zmíněného mytologického motivu prstenu zde upozorněme na kosmologický úvod Silmarillionu (v jehož pozadí je patrná křesťanské verze stvoření i vzniku zla, stejně tak jako časté biblické preferování druhorozených synů (viz Frey 1999). Day nachází mnohé paralely mezi Tolkienovým hrdinou Aragornem, Artušem a Sigurdem, hrdinou Ságy a Volslunzích: „Jsou to osiřelí synové a právoplatní dědici králů padlých v bojišti. Všichni jsou připraveni o své dědičné království a hrozí jim zavraždění. Všichni jsou poslední ze své dynastie, a budou-li zabiti, jejich urozený rod vymře. Všichni jsou tajně vychováváni v domech pěstounů od cizího šlechtice… Během pobytu u pěstounů konají podivuhodné skutky síly a obratnosti, které předznamenávají jejich budoucí velikost. Všichni tři se zamilují do krásných dívek, avšak musí zdolat několik zdánlivě nepřekonatelných překážek, než může dojít k sňatku… Pro všechny tři je velmi závažné dědictví meče krále – válečníka… Existují i shody mezi Gandalfem, Odinem a Merlinem. Tolkienův Gandalf přebírá prvky jak z Odinova, tak z Merlinova příběhu tím, že má dvojí osud.“ (Day 1999) Pokud by hlavním hrdinou Pána prstenů byl Aragorn (respektive pokud by děj byl vyprávěn z jeho perspektivy), dílo by se ještě více přiblížilo hrdinské epice – i tak s ní má shodné silné zastoupení křesťanských, starogermánských a keltských motivů (středověká epika vznikala právě křesťanskou reinterpretací germánských a keltských ság – totéž činí Tolkien). Konečně míšení s pohádkovými prvky nacházíme i u středověkých eposů: „S folklórní tradicí spojila své základy už evropská literatura raného středověku v hrdinských eposech, rytířských románech a lidových pověstech, v nichž se motivy i celé části syžetů kouzelných pohádek měnily nejčastěji v pilíře syžetů heroické mytizace mladé feudality.“ (Šmahelová 1989) Určitý rozdíl oproti středověkému eposu snad můžeme spatřovat v tom, že v eposech sice křesťanské a předkřesťanské motivy koexistují, ale o jejich zastoupení platí cosi jako nepřímá úměrnost (například hrdinové Písně o Nibelunzích sice chodí do kostela, ale je to pro ně především záminka k tomu, jak prezentovat svou moc (tím, kdo vstoupí do kostela první) a jak vyvolat konflikt s protivníky – křesťanské prvky tu působí značně cizorodě, naopak pozdější křesťanské verze zcela vytlačují nebo silně mění předkřesťanské prvky), oproti tomu u Tolkiena díky již zmiňované mnohovrstevnatosti je dostatek prostoru pro uplatnění prvků pohanských , křesťanských i pohádkových.

V další části se podíváme na "Žánrové vymezení fantasy".

Jan Lukavec


Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...