13.12.2017 | Svátek má Lucie


ÚVAHA: Svobodu vodě, gravitaci dík!

25.2.2017

Nedávno jsem v jednom zamyšlení o totalitě četl, že mladí lidé ani nevědí, jak je hrozná, jak zasahuje do všech oblastí života, provází člověka na každém kroku, člověk se před ní nikde neschová, všude ho dohoní! Mám ale obavu, že toho všeho si mladí ještě užijí dost – jak na straně obětí, tak na straně služebníků.

Proč ale totalita lidem vadí? Vždyť to nemusí myslet zle a ani se v ní nemusí žít tak špatně. Je to proto, že je řeč o totalitě vzešlé od lidí, nedokonalé, nevyzpytatelné, která vnucuje všem svoji verzi, a přitom sama stojí na hliněných nohách, na totalitu si jenom hraje a nemá na to, musí být uměle živená, jinak by pošla – a nakonec stejně pojde (a to, co přijde pak, mnohdy může být horší, než co bylo).

Leč jsou i jiné totality, ve kterých žijeme, pohybujeme se a jsme a vůbec nám nevadí. My končíme, ale ony trvají, nekončí, a kdyby skončily, tak jsme v háji!

Jsou to totality poznaných i nepoznaných zákonů a živlů panujících na zemi i ve vesmíru, umožňují vývoj a luxus života na zemi (a kdovíco ještě). Fungují na pozadí, mnohdy o nich ani nevíme, ani na ně nevěříme, ale jsou. A je to panečku jiná kvalita co do času a prostoru než všelijaké teorie o historické úloze toho či onoho.

A že lidé o tom přemýšlejí, vznikají kult(ur)y uctívající ledaco, ale většinou (u přírodních národů) je v tom úcta k poznané nebo tušené fungující síle: slunce, vody, země, ohně, hromu... Mýtičtí bohové (asi neexistují: kdo nemá FB, není) možná vládnou, ale síla živlů a zákonitostí tu je a bude, bez ohledu na úctu nebo neúctu lidí. A velká náboženství, ta nejdou za kovaříčkem, ale uctívají přímo Boha stvořitele toho všeho (na Boha detonátora nevěří) – ta to mají nejjistější.

Ale zpátky k našim každodenním blahodárným totalitám.

Podstatná je voda, ta je přítomná na každém kroku. Lidé si myslí, že jsou pevní jako skála, svaly ze železa, srdce ze zlata, huba plechová a přitom jsou – pomineme-li du(cha)ši a svíčku života – jen „trochou kalné slané vody“. Voda – tedy doslova životodárná tekutina – nás tvoří i obklopuje, je ve vzduchu, na nebi, na zemi, pod zemí, určuje, kde žijeme a kde ne, před ní se neschováme, sami jsme „vodníci“. Osvobozením od vodní totality z nás zbude jen plechovka prachu.

Diktatura vzduchu s námi taky parádně cvičí: dýchat pravidelně, neulévat se ani na chvilku, větrat, chodit na čerstvý vzduch. A když někam do výšek, tak vzduch s sebou. Svobodni bez vzduchu sice umíme pár minut být, ale moc dobrý zážitek to není.

Slunce – božstvo nejen egyptské – svítí a hřeje, i když ho nevidíme. Před jeho teplem není úniku, je životodárné i život beroucí, jako všechny živly a zákony, které nám slouží a zároveň hrozí.

A nejhezčím příkladem je totalita nejtotalitovatější, které se i výše jmenované podřizují: gravitační síla. Ta pojí vše hmotné, řídí klid i pohyb... a my jak lvové bijem o mříže a kasáme se, ale je to marné a je to tak dobře. Částečně svobodní od gravitace jsme na oběžné dráze – a je to legrační, ale představa, že by celá země nebo vesmír byly bez gravitační síly, úplně svobodné – raději nepomyslet: chaos a zhouba.

A tak kdejaký přírodní zákon a děj v přírodě je totalitní doopravdy a nepotřebuje k tomu armádu ani policii, prostupuje všechny účastníky a nedává jim šanci úniku. A oni ani uniknout nechtějí, byl by to únik z toho, co je vytvořilo – únik ze života.

Zatímco gravitaci, která nás váže k zemi, se člověk podřizuje, ke gravitaci v oblasti morální, duchovní a společenské, která nás táhne k něčemu vyššímu, se chová někdy opačně: vše, co tíží, se snaží zlehčit a naopak přikládá váhu tomu, co nic neváží (čímž věci komplikuje). Společenské řády kotví lidi, určují, co má váhu i kde jsou mantinely. Je to lepší než nic, ale občas se něco nevyvede – když to někdo nesoudný nebo opilý vůlí lidu přepískne a chce konkurovat svými zákony těm přírodním a vesmírným. Takový člověk nemá dlouhodobě šanci, ale mate lidi a kazí jim život.

Vývoj, a dokonce ani vývoj v nesoudnosti, nezastavíš. V posledních létech přišla novinka: vytvořit multigravitační společnost, ve které působí ne jedna vítězná, vyzrálá síla – kultura -, ale mnoho různých sil z více směrů, takže nakonec nic nesmí vážit více než jiné (a i slovem naznačit opak je zločin)... Je to taková morální levitace (s totální antidiskriminací jako nejvyšší hodnotou). Společnost toleruje (i netolerovatelné) a vítá mnoho sil, ale žádná nesmí mít monopol, byť by ho i měla.

To, co mělo váhu a pevné místo, teď najednou neváží nic a vznáší se na stejné úrovni s tím, co ptáček vypustil. Najednou se neví, kde je nahoru a kde je dolů. Je to paráda: volnost, rovnost a bratrství myšlenek, názorů, učení (jaká gilotina a na koho se ale někde na pozadí montuje?).

Je to taková internetizace společnosti – ne kniha, ale pestrý časopis, klik sem, klik tam, všude si něco najdeš, názor jako názor, odkaz jako odkaz, ať skrývá užitek nebo trojského koně. Jenže lidská společnost, ač internetem propojená a na něm i závislá (po vodě a vzduchu je to další „živel nutný k životu“) – internetem (ještě) není a ten stav beztíže je jen virtuální, člověkem simulovaný, je to opět stará známá totalita lidská – pomíjivá, pomýlená, těžce zajišťovaná. Proti tomu, co má přirozenou váhu, musí vystartovat protisíla. I věci nehmotné mají váhu, váha je přirozenou vlastností nejen hmoty, ale i slov, myšlenek, názorů, poznání, zkušeností – stačí se dívat zpátky na ty, kdož jsou zapsáni do historie.

A tak, milí „levitátoři“, neberte negaci váhy na lehkou váhu a uvědomte si, do čeho vlastně jdete. Máte na to?

Když padne totalita, co nutila lidi k něčemu formálnímu, tak se vcelku nic nestane (že se přestalo chodit do průvodu 7. listopadu navečer, nikoho nezabilo, že se kladou věnce k jiné soše než kdysi taky ne), když se ale začne rýpat do přirozených (nevymyšlených) principů, tak je zle. Sahá se na jablko v ráji! Za všechny případy mě napadla rodina (taková normální rodina: tatínek, maminka, děti, dědeček, babička... domov). Rodina základ státu! To není jen divadelní hra nebo seriál v televizi, to heslo kdysi platilo oficiálně a platí stále, nic lepšího není, třebaže se to neříká nahlas a třebaže to není ekonomicky nejvýhodnější a životně nejpohodlnější. (Preferovat jeden způsob soužití před jiným?... Veřejně? Dneska?) Jasně, že se žije i bez rodin (rodů), ale pokud mají existovat hodnoty hmotné i nehmotné, které je radno chránit, udržovat a předávat, tak to bez rodiny nejde – dotace a spolky to vážně nespasí. A marně se bez rodin budeme ohánět svými hodnotnými hodnotami proti těm, co mají hodnoty pomýlené, ale rodiny pevné. Bez rodin jsou totiž akcie našich hodnot velice nízko.

Čtu vám levity, vám, propagátorům levitace na poli kulturním, morálním a mravním, trochu jste cítit Maem. Multigravitace není přebití toho, co bylo, něčím větším, je to, jako by se v kartách najednou ke stejné rubové straně sjednotila i strana lícní, např. kdyby všechny karty byly piková esa. Co by se pak asi dalo hrát? Napadá mě leda „hajzl“. Nebo lepší příklad: kdyby na veřejném kluzišti začala navíc současně platit pravidla (gravitace) pro hokej, krasobruslení, curling a rychlobruslení – to by byla liga (mela)! Led patří nám, pro všechny dosti místa... a kdo je optimista, bez řečí půjde s námi bez ptaní!

Je dobře, když pevné věci mají své místo a řád a to, co teče, má břehy... Je dobře, když hnůj je na hnojišti, močůvka v žumpě, pavouk za skříní, vejce v hnízdě, červi v zemi, ryby ve vodě, ptáci ve vzduchu, mravenci v mraveništi, voda v moři, odpadky v koši, kouř v komíně, zelí v bečce, kvas v kotli... Hrůza pomyslet, že by to tak nebylo, a nebylo by rozumné to měnit, i kdyby to šlo (a to jsou věci hmotné, uchopitelné, řešitelné – co teprve věci nehmotné, neuchopitelné).

Ale ještě zpátky k vodě, k té, co má rozpuštěné vlasy a napájí laně i poutníky: svobodná v gravitačním poli země žije a perfektně funguje, zurčí v potůčku, hučí v peřejích, plyne v řekách, tryská z pramenů, plní studánky, padá z oblohy – slouží, špiní se, čistí se, mění se, nezkazí se a neřeší, kde je její místo.

Voda ve stavu beztíže by nic z toho nedělala, jen by v kuličkách plula prostorem a míchala se se svinstvem. A tak by musel přijít diktátor a gravitaci nastolit: vodu (lidi), co neví, kam patří, by spoutal do řízeného oběhu. Voda (lidé) budou řízeně proudit, ne v potůčcích a peřejích, ale ve stokách a potrubích a sběrných nádržích, čističkách, odkalovacích nádržích a aqua-quotovačích... a na potůčky, studánky, moře a oblaka budou jen vzpomínat.

A tak hlídejme a braňme si svobodu, ale dneska stejně usilovně braňme i tu gravitaci, to neviditelné lano, co k nebi – nebo k vyšším (ověřeným) principům, tradicím, minulosti – nás poutá, protože ta dává uhájené svobodě smysl a cenu a my (lidé svobodní) nemusíme pátrat, kde je naše místo a vyhlížet pevnou ruku diktátora – gravitátora.



Diskuse


P. Hlosta
9:22
26.2.2017

L. Harvánek
16:06
25.2.2017

J. Jelínek
7:58
25.2.2017

V. Kotas
6:51
25.2.2017

M. Prokop
14:22
25.2.2017

L. Harvánek
16:07
25.2.2017

J. Krásenský
5:36
25.2.2017

počet příspěvků: 7, poslední 26.2.2017 09:22









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.