27.5.2016 | Svátek má Valdemar






ÚVAHA: Svoboda a odpovědnost

26.11.2014

V posledních dnech jsem měla velkou příležitost se o všem zas trochu více dozvědět, zapřemýšlet a vytvořit si nějaký objektivní názor o tom, co se týká stále nás všech a co v posledních dnech Česká republika prožívá, vlastně se toho skoro nešlo nějakým způsobem nezúčastnit, nepovšimnout si toho přítomného dění kolem. Chci psát, jen taková moje reflexe, úvaha z úhlu studentky, která toho sama zatím moc nedokázala. Moje řádky samozřejmě nebudou ničím novým, ale mám nutkání je alespoň vyslovit.

Je pondělí, 17. listopadu 2014. Chodím křížem krážem po Praze, s foťákem v ruce, asi bych si den volna představovala jinde, pokud možno uklizená od městského blázince, ale dnešní den byl prostě výjimečný. Narodila jsem se do již demokratického státu, svobodné země, proto můžu slavit a radovat se z pádu totalitního režimu jen díky různým programům a lidem, kteří mi vyprávěli vlastní zkušenosti a prožitky doby, která tu byla před oněmi 25 lety. Celý „Festival svobody“ byl od samého začátku dobře organizovaný, každý den plný zajímavých akcí. Sice se chvíli pozastavuju nad otázkou, jestli už to není „trochu moc“, to by totiž mohlo ztrácet na původním efektu, kapely, divadlo, stánky s občerstvením a propagačními letáky a různými předměty..., ale vlastně jde o něco jiného, ti lidé mají společnou věc, pro kterou tu jsou, vyjadřují v jednu chvíli stejné pocity, připomínání si vlastní historie a radost, že se karta přeci jen nakonec obrátila a dočkali jsme se opět svobody. A i když se na sebe všichni museli mačkat, tlačit v metru a v ulicích, jsou k sobě přesto neskutečně vstřícný a milí, nevšimla jsem si jediné pod starostmi unavené, nesympatizující nebo zachmuřené tváře, ..snad tedy vlastně, pardon, při demonstracích trochu ano, toho veřejného vyjadřování nesouhlasu s názory a celkovými postoji člověka, který je naším panem prezidentem a kterého si bohužel do této funkce většina odhlasovala. Nicméně i za tohle tenkrát bojovali, za to, že si lidé budou moci zvolit hlavu státu sami. Snad je to pro některé i poučení. Ale odbočuji.

Trochu starší fakt.. Protinacistická demonstrace, Jan Opletal, zavření univerzit, tisíce studentů poslaných do koncentračních táborů, poprava devíti studentů, 17. listopad. A půl století poté jsou to znovu studenti, kteří se nebáli za celý národ vyjít a se vším všudy opravdu bojovat. Snad shoda nevydařeného puče (ale to je otázka, do které bych teď nechtěla zasahovat) a napětí, které už mezi všemi pomalu vybuchovalo, po těch probdělých nocí vysokoškoláků, ochoty, zapojení a postupně přidávající se pomocné síly i ze strany ostatních lidí, organizací, médií... povedlo se. Jediná cesta ke svobodě vedla přes iniciativu občanů. Zvládli se spojit i bez všech technologií a sociálních médií, na které jsme zvyklí, pak si holýma rukama vybojovat pro celý národ to, co v sousedních zemích už bylo, svobodu. Díky vám!

K této události se váže i všem známý příběh jisté ženy, aneb „Anežský zázrak“, ráda ho tu připomenu, jelikož nejenže je Anežka Přemyslovna oblíbenou českou patronkou, jejíž jméno jsem dostala při křtu, ale především je to osobnost, která pro náš národ hodně znamenala. Legenda, která slibovala, že české zemi bude dobře teprve, až bude jeho patronka Anežka svatořečena, se naplnila. Zázrak byl už jen to, že do Říma na kanonizaci 12. 11. od nás mohlo legálně vycestovat tolik lidí, i přesto, že se do poslední chvíle nevědělo, jak to všechno bude, nakonec komunistický systém tuto výpravu povolil, ať už k tomu měl jakékoli plány..

Odpovědnost

Každý stát má vládu takovou, jakou si zaslouží. V poslední době mám pocit, že je to hlavně nezájem, lhostejnost některých občanů, která je překážkou k tomu, aby se naše vybojovaná demokracie zdokonalovala. Oproti tehdejší době je k dispozici ohromné množství informací, na jednu stranu je to neskutečná výhoda, na druhou fakt, že i když by člověk rád zájem projevil, tak vlastně ani neví, čemu přesně věřit, masovost médií, tisíce článků, každý vypovídá trochu jinou pravdu. Kdyby měl člověk více času, tak by bylo asi možné pracovat s tím, že toho zkrátka taky tisíce načte a pak si to srovná v hlavě a nějak logicky vyvodí, kde že by pravda tedy mohla být. Ale už jen ta témata přeplňují svět, internet, stránky novin, to pak není moc divu, že si dotyčný přečte pouze titulek, aby byl trochu v obraze, a víc už nic. Ale taky se nedá jen nadávat a na sociálních sítích sdílet směšná videa o tom, kam jsme se to dopracovali a který člověk nám tu teď dělá hlavu státu. Ničemu to nepomůže, možná k pobavení, ale jestli chceme něco zlepšit, jak dlouho se tedy ještě smát? „Vědomí předchází bytí,“ jak hovořil náš vážený prezident Václav Havel:

„Do ´rodiny člověka´ máme velmi daleko; dokonce se tomu ideálu spíš vzdalujeme než přibližujeme. Zájmy osobní, sobecké, státní, národní, skupinové i - chcete-li - firemní stále ještě povážlivě převládají nad zájmy vskutku obecnými a globálními. Stále jsme ještě poplatni zhoubnému a veskrze pyšnému dojmu, že člověk je vrcholem stvoření a nikoli jen jeho součástí a že tudíž smí cokoli. Stále ještě mnoho lidí říká, že jim nejde o sebe, ale o věc, ale přitom jim jde prokazatelně o sebe a nikoli o věc. Stále ještě ničíme planetu, která nám byla svěřena, i její okolí. Stále ještě zavíráme oči před rostoucími sociálními, civilizačními i etnicko-kulturními konflikty dnešního světa. Čas od času říkáme, že anonymní megamašinerie, které jsme si vytvořili, nám neslouží, ale naopak nás zotročují, stále ale nic neděláme pro to, aby tomu tak nebylo.

Jinými slovy: stále ještě neumíme postavit morálku nad politiku, vědu a ekonomiku. Stále ještě nejsme schopni pochopit, že jedinou skutečnou páteří všeho našeho konání - má-li být mravné - je odpovědnost. Odpovědnost k něčemu vyššímu, než je má rodina, má země, můj podnik, můj prospěch. Odpovědnost k řádu bytí, do něhož se všechno naše konání nesmazatelně zapisuje a kde se teprve a jen spravedlivě zhodnocuje…“ (z projevu V. Havla ve Washingtonu 21. 2. 1990)

Svoboda

Tím se dostávám k tomu, co mi ještě leží na srdci. Protože není možné mít demokratickou zemi sousedící se státem, kde vládne komunistický režim. Trochu obrazně řečeno, jelikož to nejsou přímo sousedé, kdo žije pod vládním terorem, jen bych tím ráda navázala na další moc pěknou větu, kterou řekla Světlana Gannuškinová, ruská lidskoprávní aktivistka: „Můžeme existovat pouze jako jedno společenství, naše země je příliš malá na to, aby některé problémy byly cizí.“

Komu vlastně patří Krym? Co problematika sovětského Doněcka? Kdy se už také Čína zbaví komunistické stalinistické nadvlády? A kdy tam už vznikne nějaký zákoník na určování minimální mzdy pracujících (Dolar denně? To je opravdu ubohé, pak není možno se divit tomu, proč jejich výrobky jsou tolik levné.., ale za jakou cenu.). Dokdy bude Čína pokračovat v násilí na Tibeťanech? My po demonstracích 1989 zvítězili, v Pekingu komunismus po vší té brutalitě stále vládne, propaganda, vnucování názorů, image vlády, falešnost pro média. V Bahrajnu jsou teď největší povstání od roku 1920, masové demonstrace. Kdy tohle už vyústí ve shození alespoň jedné z monarchií a zvítězí tak nad jejich establishmentem? Kdy přestane násilí, bombardování, chemické útoky a nastane v Sýrii klid?

Trochu změť všech těch problémů, rozhodně to neměl být pokus o nějaký soupis, spíš tak nadhazuji, protože těch témat je mnoho. Je zbytečné se ptát „kdy“ a jen čekat.. Vlastně to největší, co můžeme nabídnout, je hlavně solidarita, jakási morální podpora. A není to jen v tom, že by měl člověk hned vyrazit na místo konfliktu, není to jen v zasílání dopisů (jako například kdysi Václav Havel, který je posílal různým představitelům na pomoc disidentům na Kubě), možností, kde nabídnout svou ruku, je hodně. Stačí si jen všímat, rozhlížet se. Odměna? Odměna za tu, možná i pro mnoho lidí neviditelnou, ochotu? Ne, takové věci se jen možná v médiích tolik neukazují a nevidí je jen lidé, kteří o tom slyšet ani nechtějí, je to možná škoda, ale tak už to chodí, rozhodně se na světě každý dobrý záměr podepíše a zapomenut nebude.

Češi jsou mnohdy terčem sami proti sobě vyřčených negací, hanobení vlastního činění, respektive těch „ostatních“, plno lidí radši tuto zemi (díru světa se špatnou vládu, uzavřeným obyvatelstvem a skoro nemožností sehnat dobrou práci) opustí. Přitom bychom v ohledu „podané ruky“ na sebe mohli být celkem hrdí. K Čechům se váží všelijaké pověsti, ale ne vše je tak úplně pravda. Všechny ty neziskové organizace, Lékaři bez hranic, charity, misie, stále je ještě velké množství těch, kteří neváhají sáhnout do peněženky ani přes poměrně neútěšnou ekonomickou situaci. Kritika tedy podle mě už z tohoto důvodu není na místě.

Nemám právo poučovat, za mě už jen jedno velké Díky. Díky všem, kteří potvrzují to, že ať už se tu děje cokoliv, ať už je život propleten sebehoršími úmysly, těžkostmi, válkami, dlouhodobými krizemi, jeden bez druhého by pro nás znamenalo žití o ničem.

Berenika Suchánková


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


V. Podracký
12:33
26.11.2014

V. Vaclavik
19:05
26.11.2014

T. Hudeček
11:51
26.11.2014

R. Langer
12:45
26.11.2014

J. Urban
12:58
26.11.2014

J. Kanioková
19:40
26.11.2014

J. Urban
11:31
26.11.2014

P. Dvořák
2:03
26.11.2014

V. Ondys
10:43
26.11.2014

počet příspěvků: 9, poslední 26.11.2014 07:40









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.