22.5.2019 | Svátek má Emil


ÚVAHA: Strojmír

2.2.2019

Brána jazykův otevřená, ale ne moc a ne každému

Vojvoda Strojmír uprchnuv od národa svého, dlouhým vyhnanstvím v cizině zapomněl svou řeč, vypráví kronika tzv. Kristiána k době prvního historicky doloženého Přemyslovce, knížete Bořivoje… a já vám nevím. Lze vůbec zapomenout rodnou řeč, i kdyby se člověk o to kdovíjak snažil? Nechci se klást za příklad; píši své články a sem tam i nějakou knížku česky, takže jsem si zachoval navzdory čtyřicetiletému pobytu ve... neříkám že vyhnanství, leda dobrovolném, svou rodnou řeč možná neporušenější než leckterý domácí lajdák. Žal a stesk mě jímá, čtu-li, co takové nemehlo novinářské dokáže napáchat s jazykem Bible kralické a Komenského; čím to vlastně, že postupem času místo aby jazyk – nejen český – bohatl a krásněl, chudne a hrubne? Že se neporušený zachoval spíš v exilu než ve vlasti? Ale to by byl námět jiné, obsáhlejší úvahy, hned se zase vrátím k tomu Strojmírovi, co zapomněl mluvu předkův svých.

Zavlekli jsme našeho synka do Němec ve věku tří let (však nám také za to socialistické soudnictví napařilo rok basy v nepřítomnosti). Jazykem českým obcuje pouze se mnou, když tak občas k nám přijde na návštěvu; s maminkou, původem ze sudetské (neodsunuté) rodiny, si povídá německy. Za choť si zvolil holku z Filipin, kterážto německy neumějíc domlouvá se s ním anglicky míchajíc v to slova filipinského jazyka tagalog. I měl by možná proč pozapomenout rodnou řeč, ale opak je skutečností. Hovoří synek češtinou tak čistou, se všemi jemnostmi slovníku i mluvnice, bez náznaku německého přízvuku, až se sám musím divit. I jděte mi do háje s vojvodou Strojmírem, žil-li rek toho jména vůbec; oni si kronikáři těch dávných časů rádi zabájili.

Jiná věc je, může-li člověk, byť i jazykově nadaný, naučit se v plném rozsahu řeč svého druhého domova. Osvojil jsem si němčinu za to málem už půlstoletí bohdá už dostatečně, že ji bez rozmýšlení mohu používat v denním provozu, popřípadě přeskakovat z češtiny do němčiny a zase zpátky, ocitnu-li se ve smíšené společnosti. Všechno ale vypadá jinak, mám-li se s někým pustit do diskuse nebo nedejpámbu do hádky; tu má vždy navrch můj protivník. Jakáž pomoc, jest jazyk, s nímž v hubě jsme se narodili, a druhý naučený a nikdy se nebude rovnat jeden druhému, amen.

Ani se nedá jazyk naučit jen tak, odposlechem, jak se někdy tvrdívá: to nevadí, že neumíš anglicky, to ti už přijde samo, až v té Americe budeš. Přijde samo… hned povím jak: s bídou se naučíš pozdravit a poděkovat, k tomu pět větiček velice holých, a ještě chybně. Měl jsem jisté předběžné znalosti němčiny už z doby protektorátu, kdy vládla úředně naordinovaná dvojjazyčnost, i tak jsem si ale po příchodu do Němec pořídil roli balicího papíru, rozstříhal na malé čtvrečky, na hladkou stranu napsal německý význam, na drsnější český, a kudy jsem chodil tudy jsem se jimi probíral, až Němci s uznáním říkali – ten váš přízvuk, nojo, ale slovní zásobu máte výtečnou!

A možná, aniž bych se holedbal, na té chvále opravdu něco bylo. Cizí jazyk se našinec může při dostatečné snaze a vytrvalosti jakž takž naučit, české výslovnosti se ale nezbaví, kdyby se samou snahou přetrhnouti měl. Zpočátku se mě domorodci ptávali – a vy jste z Jugoslávie? Postupně mě povýšili nejdřív na Holanďana a posléze na Švýcara (to kvůli našemu hrdelnímu –ch, jež sdílíme s Nizozemci, Švýcary, o pár poledníků dál k východu ještě s Izraelity). Kdepak. Ianua linguarum reserata, píše Jan A. Komenský, brána jazykův otevřená, ale spíš jen připootevřená, a nevnikneš do ní bez úsilovného šprtání. Proto také nic nedám na zázračné metody, jakoužto nabídku jsem tuhle našel na internetu: Kteroukoli řeč se snadno a rychle naučíte pomocí takové destičky, co si ji všoupnete do vašeho mobilního telefonu a budete přikládat k uchu, to vše za pouhých 89,99 eur! I táži se: kde jsou ti, kteří se uvedeným způsobem už některý jazyk naučili, že jsem ještě žádného nepotkal? Nu, není takových. Je jen odchyt hlupáčků, co na takový fígl naletí.

Mám možná tu výhodu, že nepovažuji učení cizímu jazyku za užitečnou otravu, ale činím tak s potěšením a jistou průzkumnickou zvědavostí. Teď na nejstarší kolena toho už moc nenacestuji, až do nějakých pětasedmdesáti let věku mého jsem se ale vydával do světa tak často, jak to jen šlo; a pokaždé jsem si předem tloukl do hlavy tolik z jazyka projektované země, co se mi jen do ní vešlo. Jednou dokonce jsem si umanul cestu Pobaltím, k tomu na kole; i učil jsem se střídavě estonsky, lotyšsky a litevsky, až se mi všechny tři jazyky v hlavě znamenitě popletly. Nicméně zbytečné to nebylo; druhou možností komunikace s domorodci byla ruština, avšak majíce s Ruskem své zkušenosti, ji neslyšeli rádi. Když jsem ale dal pěkné pozdravení v místním jazyce… koukejte, ještě to umím: estonsky tere, litevsky laba diena, lotyšsky labdien… gazda (obvykle šlo o postavení stanu za chalupou) hned změkl a už mu ani nevadilo, že jsem přece jen přešel na ruštinu.

Jest jazyk něčím víc než jen prostředkem dorozumění: je oknem do duše národa, do nějž nahlédnuv teprve mu nad běžnou turistickou míru porozumíš. Vtloukal jsem si tudíž do hlavy kolem třiceti řečí blízkých i vzdálenějších, snadno či nesnadněji učitelných. Nejurputněji mi vzdorovaly jazyky tónové, thajština kupříkladu nebo čínština. Nemám snad úplně nejhorší hudební paměť, ale když se – čínsky – slabika tang vyslovena ve vysokém tónu značí sůl, kdežto ve středním (je jich celkem pět) polévka, poplete se obojí jedna dvě; a znal bych i poněkud ošemetnější příklad. Větička wo gan mao otónovaná tak znamená nastydl jsem se, otónovaná onak - dámy prominou – souložím s kočkou. Pak se divte, že Číňani koukají jaksi zaraženě.

Japonština, pominu-li písmo shodné s čínskými znaky a dvěma slabičnými abecedami (hiragana a katakana) ještě navrch, šla mi do hlavy velmi ochotně. Snad z okouzlení Japonskem, zemí kde je všechno jinak a nezvykle; dvacetkrát denně vyvede hloupý gajdžin (gai = cizí, džin = člověk) nějakou trapnost, nejapnost, není mu to včak zazlíváno, nýbrž pokládáno za nějaký divný obyčej jeho vzdálené vlasti, jejž je třeba tolerovat. Dospěl jsem v japonštině tak daleko, že jsem jednomu pánovi od tokijské televize dělal průvodce a tlumočníka (anglicky jako řádný Japonec neuměl ani pípnout, o jiných jazycích nemluvě). Dnes bych tak zrovna dovedl pozdravit konniči wa, poděkovat arigató, ano, a ještě bych dal dohromady větu wataši-wa doitsu džin des – jsem Němec – nevěda, jak by se japonsky povědělo jsem Čech a Pražák. Neboť jazykové z hlavy rychleji vypadávají, než do ní lezou; i stavím se skepticky k řečem o pánech, kteřížto plynně hovoří sedmi i více jazyky.

Z korejštiny mi zůstalo v hlavě ještě méně… hned si vzpomenu… poděkování kamsa hamnida a totéž přizníní k německé identitě jako svrchu – togil saram imnida. Korejské písmo naproti tomu není tak zašmodrchané, jak vypadá; je hláskové jako naše, ledaže se nepíše do řádek, ale do jakýchsi hnízdeček po dvou či po třech. Výsledný produkt tak našinci připadá velice čínsky, ale jen připadá; sám jsem po deseti dnech v zemi tähan (v Koreji) dokázal za plné jízdy číst z autobusu silniční silniční návěští. O to hůř se korejské písmo hodí k přepisu evropského názvosloví: letadlo korejských aerolinií vystrčilo kolečka na přistání, a já čtu na obrazovce jména měst: Pulangpuluti a o něco dál k jhozápadu Čurihi… kdybych si nedomyslel, že označují Frankfurt a Curych, mohl jsem z toho být jelen. Nicméně je Korea (jižní, pochopitelně) zemička malá, ale přepěkná, s mnoha romantickými pohoříčky, ostrůvkovitým pobřežím, zadumanými chrámy, pagodami a poustevnami; i doporučil bych ji k návštěvě každému, kdo také má boty z toulavého telete.

Dosti pekelně se mi jeví arabština. Klasická, jíž je psán korán, ne ta sbírka nářečí od marockého po emirátské, z nichž se už mezitím staly úřední jazyky. Tloukl jsem si ji do hlavy v čase mládí mého, když mě popadla (už zase pustila) vášeň pro islám, takže vím své. Arabské písmo je ještě ze všeho nejsnadnější, třebaže vypadá jako rozsypaný čaj. Slovník a mluvnice… snad postačí, povím-li, že pro koně má klasická arabština na tři sta výrazů (hnědý kůň s bílou zadní nohou etc.), pro velblouda toliktéž, ne-li ještě o něco víc. Osob čítá klasická arabština deset ve srovnání s našimi šesti; k tomu, neklame-li mě paměť, dvanáctero slovesných tříd, všelijak se přeskupujících a proměňujících (příklad: kasara = rozbít, kassara = vzteky rozmlátit na cimpr campr). Přitom je arabština Muhammadova času úředním jazykem v ráji, což se mě ale netýká, jelikož jakožto nevěřící pes jsem beztak předurčen džahíně neboli peklu.

Abych obrátil list: jsouť naopak i jazyky snadné, s gramatikou jednoduchou nebo vůbec žádnou, čehož příkladem může být malajština. Vypadá v českém překladu asi takto: bratr já auto ojeté koupit už. Ono značí, že koupě již byla provedena; kdyby se k ní řečený bratr teprve chystal, byl by budoucí čas vyjádřen slovem ještě. A hotovo. Jen bych rád věděl… jak by mohl v malajském znění vypadat, dejme tomu, Máchův Máj? Večer pozdě, máj jedna, čas láska už, hrdlička hlas láska zvát už…. Raději nic do malajštiny nepřevádět, aby z toho Karel Hynek ještě posmrtně nedostal psotník.

A mohl bych pokračovat hebrejštinou, pozůstatky jazyků keltských, irské a skotské gaelštiny nebo co tak ještě jsem ve své filologické posedlosti kde posbíral, ale už toho raději nechám. Někdo si může myslet, že nám Hospodin špatně posloužil změtením jazyků kvůli té věži babylonské, já však pravím – moudře jsi učinil, ó Pane! Podobá se svět po Tvém zásahu louce poseté třemi tisíci druhů květin, každé jiné; svět ve všem všudy jednotný byl by otravou otravoucí. A ianua linguarum, bratře Komenský, brána jazykův, nechť je otevřena tomu, kdo nelituje námahy do ní proniknout. Komu to nestojí za to, ať se spánembohem spokojí s květinkou jedinou, jazykem mateřským, pakli jej ovládá v celé jeho šíři a košatosti. To ale je pro mnohého vlastence českého asi příliš vysoký požadavek.

Hannover, 22. ledna 2019



Diskuse


J. Hruška
23:16
2.2.2019

P. Princ
15:35
3.2.2019

P. Zinga
20:54
2.2.2019

P. Vavruch
19:50
2.2.2019

P. Princ
21:33
2.2.2019

F. Houžňák
22:30
2.2.2019

P. Vavruch
22:49
2.2.2019

M. Pivoda
22:33
2.2.2019

R. Langer
6:58
3.2.2019

J. Jurax
13:17
3.2.2019

M. Rozbořil
10:59
2.2.2019

D. Polanský
10:48
2.2.2019

D. Polanský
10:51
2.2.2019

S. Netzer
11:11
2.2.2019

R. Langer
7:00
3.2.2019

J. Huml
18:11
3.2.2019

R. Langer
7:00
3.2.2019

J. Jurax
13:25
2.2.2019

R. Langer
7:01
3.2.2019

J. Jurax
13:05
3.2.2019

J. Jurax
13:25
2.2.2019

J. Jurax
13:28
2.2.2019

P. Kmoníček
9:07
2.2.2019

počet příspěvků: 28, poslední 3.2.2019 06:11









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.