29.8.2016 | Svátek má Evelína






ÚVAHA: Středověký svět - O dobách budoucích

10.4.2008 0:05

Středověký svět Míla LincTOPlistV každé správné fantasy jsou rytíři, hrady, malá městečka obehnaná hradební zdí, vůbec, v každé správné fantasy nacházíme spoustu středověkých reálií. Sem tam do toho autor přimíchá něco z magie, kde co vyčetl, a tento žánr je pak považován za skutečnou podstatu fantasy a jako taková je i hodnocena. Když neumíte moc psát, napište čistou high fantasy s jednoduchým příběhem a bude hodnocena mnohem lépe než když začnete s nějakým jiným hraničním žánrem (zkušenosti z Drakobijců). Kdo ví, čím to je, ale abych se přiznal, mně osobně to už trošku nudí.

Vždyť fantasy není jenom středověk.

Víte, gotické temno vlastně ani tak temné nebylo. Ostatně sám pojem „doby temna“, jak se středověk označuje, je poněkud zavádějící. Nejde o to, že by v těch dobách nesvítilo slunce nebo něco takového, ale jde o název, který vymysleli historici a týká se toho základního problému, že pro ranné doby středověké máme velmi malou pramennou základnu. Vždyť dochované prameny pro takové osmé, deváté století, můžeme spočítat na prstech ruky. Například pro české země je to ještě zoufalejší a prvním z našich použitelných domácích pramenů je takzvaná Kristiánova legenda – a to se ještě vedou spory o to, zda skutečně pochází z konce desátého století, do kterého se svým úvodem hlásí.

Netvrdím, že středověk byl „temný“ jako „temný“, určitě se najdou různé časové úseky, které působí velmi depresivně a ponuře, což mnozí autoři fantasy považují za tu správnou náladu, nicméně stejně depresivní a ponuré byly i jiné doby. A možná i trošku víc. V dnešním díle se zastavíme u jedné epochy, která nejenom že je stejně „temná“ jako ten nejtemnější středověk, ale nabízí i okamžiky slávy, cti a hrdinství; a k tomu ještě i něco navíc. Vrhneme se přímo do středu války, která pohltila téměř celý kontinent a která dnes nese jméno třicetiletá.

Áá, už vidím, jak mnozí ohrnují nos. Jako bych je slyšel (a taky že jsem je mnohokrát slyšel), ale sečkejte chvíli, vážení „středověkáři“. Zasadit příběh svého příběhu do světa třicetileté války není zase tak nesmyslná myšlenka. A to hned z několika důvodů:

  1. povídka nezapadne do šedého průměru – stačí si uvědomit, kolik „gotických“ povídek existuje a stále a stále vznikají další. Ostatně proto zde máme v poslední době tak velký boom tzv. urban fantasy. Také je to hledání něčeho nového.
  2. nabízí se nám zde mnoho nových a neotřelých témat, která ještě zpracována nebyla, ale i těch prověřených, která v jiném podání budou znít stejně zajímavě, jako by byly použity poprvé. A možná zajímavěji, protože budou „trošku jiná“.
  3. máme zde mnoho nových vynálezů, které předtím nebylo možné použít – například střelné zbraně. Sice se tvrdí, že jsou nečestné a nesportovní, ale taková skládací kuše v rukou nájemného vraha o mnoho lepší není.
  4. nemáme co ztratit

Můžeme narazit na povídky ze světa antického, nacházíme skryté Kelty i Vikingy, ale jenom velmi málokdy se přesuneme přes onu horní hranici, kterou tvoří hranice konce středověku. A pokud, je to městská fantasy, odehrávající se v kulisách dvacátého století. To je škoda, protože oněch čtyři sta let nabízí přehršel dobrých témat. Ale to je k zamyšlení na samostatnou práci, já se zastavím u již zmíněné třicetileté války.

V čem je stejná? Ve své beznaději. Stejně jako za středověku zde máme spoustu zubožených nevolníků. Tak zubožených, že rozdíl populace před a po válce je v rámci několika desítek procent. Ti žijí v podstatě stále stejně, možná vědí o světě trošičku víc než jejich předci o sto, dvě stě let dříve, ale příznačné pro rolníky a zemědělce je, že u nich vývoj postupuje vpřed velmi pomalu – ke konci osmnáctého století můžeme vlastně mluvit o stejné rodině zemědělců jako před pěti sty lety. Tedy, co se týče sociální struktury, kulturního rozhledu atd.

Stejná je tato doba i ve své ponurosti. Jakoby se nad Evropou držel velký černý mrak. Na polích místo obilí roste bodláčí, vesnice jsou vypálené a opuštěné, v lesích žijí žebráci a uprchlíci, kteří se schovávají před krutým světem. Míjíme nedobytné pevnosti i rozbořené hradby, ke konci války se nám objevuje náboženský fanatismus (ostatně jako v každé době, která kladla takové přepjaté nároky). Bují nám hony na čarodějnice, mnohdy dravější a zuřivější než za zlaté doby inkvizice. A paní Smrt tančí na hrobech nešťastných možná ještě víc než ve středověku.

Nechybí nám ani záporňáci – krajina je plná zběhů a marodérů, v lesích se skrývají organizované lupičské bandy a co si budeme povídat, pro obyčejného člověka není zase tak velký rozdíl mezi vojákem a zběhem. Jenom ke konci války je zaveden zákon, že zběhové mohou být beztrestně zabiti. Ty zlé můžeme ale hledat i ve vrstvách vyšších – takový generál, který si vražděním léčí mindráky, úlisný důstojník, vrah dětí a žen. I těch je dostatek, ať již skutečných nebo vybájených.

A nechybí nám ani kladní hrdinové v zářících zbrojích... tedy, zbroje už se moc nenosily. Máme sice oddíly kyrysníků, a pěší vojáci mají také nějaké ty pláty, ale už jde jen o pozůstatky. Jediná část zbroje, která se skutečně udržela, a která se udržela dodnes, je přilba. Ale k těm hrdinům. Říkáte, že vás nic nenapadá? A co třeba D‘Artagnan se svými přáteli? Rytíř nad rytíře, šlechtic a ochránce krásných paní. A děj známého Dumasova románu se odehrává v roce 1625, tedy v době, kdy Albrecht z Valdštejna je na svém vítězném tažení severním Německem proti dánskému králi Kristiánovi.

Příležitost máme i k velkým bitvám, kde není nouze o příležitost, jak ukázat odvahu. Například tehdy ještě budoucí švédský král Karel Gustav několikrát vedl své muže do bitvy v první řadě, několikrát obrátil prchající Švédy k vítěznému útoku a při tom mu kolem hlavy hvízdaly kulky, z nichž jedna mu dokonce sestřelila i klobouk. Ona známá a slavná bitva na Bílé hoře, kterou to všechno začalo, pak byla pouhou šarvátkou, co se počtu bojujících i průběhu týče. Na mě například nejvíce zapůsobilo jedno z posledních velkých střetnutí, bitva u Jankova, která se celá odehrávala v lesnaté hornaté krajině kdesi na Moravě. Trochu to připomíná Sapkowského ságu a jeho lesní válku na březích Jarugy.

Komu se nehodí tato válka, mám pro něj i jinou. Tehdejší Evropu vzrušovala možná ještě víc, neboť šlo o boj proti pohanům, proti Osmanským Turkům. Téměř celé šestnácté a začátek sedmnáctého století se bojovalo v Uhrách i ve Středozemním moři, dokonce i na východě na hranicích Ruska a Turecka. Máme zde i další dlouhý a vleklý konflikt, totiž boj Nizozemských provincí proti Španělské nadvládě.

Není však nutné zapojovat hrdiny do takto velkých konfliktů. Vždyť ve Třech mušketýrech hlavním problémem není probíhající střetnutí, ale to, že královna tajně miluje vévodu z Buckinghamu (jenom pro upřesnění ještě doplním, že ačkoliv románový příběh je zasazen do dvacátých let, skuteční hrdinové těchto jmen konali své hrdinské skutky v letech čtyřicátých).

Teď si stačí vytvořit svět vlastní (pokud nechceme příběh zasadit přímo do historie), na technické úrovni sedmnáctého století, s vlastními královstvími a vlastními problémy, dokonce ani magii nebude problém zapracovat, stačí si vzpomenout na slavnou Rudolfovu „císusalku“ (a podobná alchymistická pracoviště měl skoro každý větší feudál), a máme zde kulisy pro velké příběhy, jimž gotická šeď vtiskla tuto barvu i do zážitků čtenáře.

A není zvláštností, že přibližně ze stejné doby pochází i povídka „Mořská krev“, která se umístila na třetím místě v soutěži O železnou rukavici lorda Trollslayera – i když místem děje není Evropa, ale vzdálené bojiště v Jižní Americe. A předtím se v Drakobijcích na vcelku vysokém místě objevila povídka přímo ze třicetileté války, která se jmenovala „Tři stránky“. Že by znamení?

Na úplný závěr ještě dva literární tipy. Doporučuji je těm, kteří se o toto období zajímají, ale hlavně těm, pro které jde o něco cizího. Autorem obou je švédský historik Peter Englund a první se jmenuje „Nepokojná léta“ (Lidové noviny, Praha 2000) a druhým „Nepřemožitelný“ (LN, Praha 2003). Velmi poutavou formou je zde vyprávěn příběh třicetileté války a velké severní války a ne náhodou jsou tyto knihy považovány za jedny z nejlepších. Je to návrat k velkému vyprávění historie, poutavé, zábavné a poučné, a občas má člověk problém rozeznat, zda jde o vědeckou práci nebo historický román.

Míla Linc


3 tipy, jak ulehčit levákům život
3 tipy, jak ulehčit levákům život

I levá může být ta pravá.

Diskuse


Jura Jurax
17:12
14.4.2008

Roggy
17:35
18.4.2008

DejF
23:23
10.4.2008

Jana Dvořáčková
18:15
10.4.2008

Jura Jurax
17:05
14.4.2008

Jana Dvořáčková
20:01
21.4.2008

Milan Brabec
10:46
10.4.2008

počet příspěvků: 7, poslední 21.4.2008 08:01
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...