23.10.2017 | Svátek má Teodor, Theodor


ÚVAHA: S Bohem a šáteček?

14.4.2017

Zvykli jsme si na to, že čas od času se u nás nebo u sousedů řeší nějaká šátková aféra... že někdo chce nosit šátek a nemůže, že někdo nechce nosit a musí a někdo nosí, i když by neměl. Je to už součást našeho života (evropského) a jak se bude procento ošátkovaných žen zvyšovat, bude i počet těchto řešení větší a větší, až už se to ani řešit nebude... bude vyřešeno.

A jak se to řeší? Různě! Postoj k šátkům se někdy bere jako měřítko uvědomělosti, tolerance, nebojácnosti, novosti. Někdo je vítá, jiný před nimi schovává hlavu do písku a říká: „Šátky? No a co!“ A jindy se to bere jako klíčová věc obrany (nezániku) evropské civilizace.

Evropa se šátkům brání, ale zřejmě neubrání. O tom, že časem budou všechny Evropanky chodit zahalené, asi nikdo nepochybuje... vlastně ne! Dneska o tom skoro všichni pochybují, ale současné trendy jsou jasné a nějaká skoková změna směrem od šátků vidět není, spíše naopak, a je to tedy otázka času - kdy a dokdy. Ale co bude a co nebude? Šedivé trendy promítají aktuální podmínky třeba až do nekonečna, ale zelený je život – nejde po přímce a žádný strom do nebe neroste. (Šátky rudé taky měly mít na krku všechny děti a na věčné časy a jak to dopadlo!)

Šaty ale dělají člověka odjakživa a každá doba, která tvoří člověka nového, dává mu i šaty.

Pojďme ale o několik století zpátky, kdy po vodě i po souši (balón Julese Vernea byl výjimka) k ostrovům a bílým místům na mapách mířili objevitelé – mnohdy z posledních sil, hladoví a nemocní se dostali do ráje, kde bylo teplo, jídla a vody dostatek, zlata jako kamení, děvčata krásnější než v pohádkách a ukazující to, co si člověk doma musel pracně zasloužit. A domorodci byli převážně přátelští a když slyšeli, jak se v té Evropě žije – války, nemoci, bída, zima, robota –, možná se slzou v oku říkali: „Přijďte k nám všichni“ – domnívajíce se, že ta jejich pohoda je trvalý stav (spjatý s rodným ostrovem), bez ohledu na změnu staletých podmínek, změnu obyvatelstva a způsobu života. Ale oni další stejně přišli (zváni i nezváni) a nestáli o pohodu ve stínu palem... Ve jménu krále(ovny) vztyčovali vlajky a zakládali stanice, pevnosti, přístavy. O integraci se tenkrát nemluvilo, proto tam ani nejeli, byli přece lepší, vyspělejší, chtěli jejich bohatství, ale jimi pohrdali, protože... chodili oblečení a oni nahatí. A domorodci samotní? Tisíce let jim to nevadilo, byli odění do svého neměnného způsobu života, ale teď okusili ze stromu poznání a uviděli, že jsou nazí a začali se pomalu oblékat a odcházet z ráje.

Čím více je způsob života vzdálený přírodnímu, tím víc je člověk oblečený do textilu a dalších věcí (bez kterých je pak jako nahý a nesvůj) a pohrdá naháči a naháči zase obdivují oblečené a chtějí se obléci do stejných věcí a opouštějí své ráje a platí za ony věci nerajskými starostmi a zmatením hodnot. Ony šaty totiž hodnotou nejsou. Šaty jsou jen vyjádřením postavení, myšlení i způsobu žití. A jak jde pokrok, tak naháčů ubývá. Od té doby (obrazně - od Adama) až do dneška. Tam, kde před pár léty nevěděli o tričku, dneska už ho mají všichni. Dává se to za vinu misionářům – oděv jako znak přijetí víry –, ale i bez nich by to tak dopadlo, protože televize, časopisy a mnoho lákavých věcí, které proudí i do nejzapadlejších pralesů, to jsou nejúčinnější misionáři a pralesní pohoda se změnila ve smrdutost propocených triček a starost o prací prášek, šňůru na prádlo, žehličku, prkno, koš na prádlo, prádelník... A pohoda večera pod palmami ve starost o to, co zase vyvede Džejár na displeji.

Je to přijetí nového boha, nebo, lépe řečeno, starý spadl z lopaty a to nové, nepoznané a lákavé na ni pomalu leze a tričko je první krok do toho světa a k jeho možnostem.

Ale zpátky v prostoru a čase do dnešní Evropy - obraz je to podobný. My máme pohodu, bezstarostnost a relativní nahotu – jsme odění do mnoha věcí, ale pokud jde o „textil“ tabu, stability zásad a víry, tak jsme na tom dost neslavně. (A když jsme náhodou slavně, tak zrovna asi v té nesprávné víře!) A i k nám přicházejí objevitelé a kolonizátoři, mnohdy zbídačení a ubozí, kteří se na nás ale přesto dívají svrchu – jsme naháči. Z úcty k nám neodhodí své zvyky, ale z respektu k nim (k jejich pevnosti a citlivosti) se naše zvyky odhazují a pomalu si oblékáme nové šaty (i nějaké to tabu nám už začíná slušet). Míchá se to, nenabízejí korálky a zrcátka a věci, ze kterých byli domorodci paf, ale pevnost a řád jako kámen, v jehož jménu je možné dělat věci, o jakých se nám ani nesnilo (nebo vlastně snilo, ale ve zlých snech)... a beztrestně vůči soudu svědomí... nevídané hospodaření s krutostí a zvláštní přístup k ženám, z čehož jsme zase paf my.

Zahalování žen si donesli až ze své minulosti (i logika je kdesi z minulosti), ale má to tak být a basta. Kdyby se asi holky proháněly po světě jen tak, bez šátků na hlavách a pletly si copy, bylo by je sice za co tahat, ale asi by příliš pletly (nezahalené) hlavy chlapců a bylo by mnoho (nedůstojně) nešťastně i šťastně poblázněných chlapů, kteří by možná přišli na to, že i bez nadřazování a soužení žen se dá soužít a užít ledaco příjemného, že žena není jen takové lepší hovádko (na ulici jen s náhubkem a na vodítku, volně pobíhající bude u(za)tracena, ale že při troše štěstí i jako rovný s rovným se dá dobře žít a bez pachuti oné nerovnosti. Jenže ti chlapi jsou pobláznění a v nedůstojné roli i tak, právě tím zvláštním (historicko-(ne)logickým) přístupem k ženám.

Moc se mi to nezdá, že by Bůh Stvořitel tak přísně vyžadoval zahalování svého díla (byť se každé nepovede) a při neposlechnutí nařizoval břinkat kamením boží dílo do hlavy – tak tvrdě umí jednat člověk ve své bezbožné pýše. V tom jednostranném a krutě trestaném povinném zahalování je nadřazenost – ne zbožnost –, povyšování jednoho božího tvora nad druhým božím tvorem.

Pravda, my se taky zahalujeme a bereme to jako normu, ale je to dobrovolné. My, co spolu chodíme oblečení, jsme turisté a my, co chodíme „s holů řiťu“, jsme naturisté – proti gustu žádný dišputát, ale proti břinkání do hlavy v našich končinách dišputát zatím být musí.

A proto asi v našich končinách zatím nic moc (jsme sto let za opicemi, jde to ztuha – jsme nezajímavý ostrov), je to ale ticho před bouří, to naše staré božstvo už je z lopaty dávno dolů. A co se tam nacpalo? Střídá se tam: dělnická třída, rovnost, pohoda, vzor z východu i západu, severu i jihu, rozum, konzum, univerzální kultura... a dojde–li k nám kultura zahalování, tak tam taky zapadne a neztratí se.

A možná to i obohatíme a dotáhneme k dokonalosti. Nic bych za to nedal, že genderovci (a další špekulanti) už větří historickou možnost. Jsou ochotni bojovat za cedulky na hajzlících, ale tuto faktickou nerovnost neřeší. Za vítr ve vlasech pro všechny z nějakého nižšího principu nebojují.

Oblékání je ale (jejich) netušená zbraň! Začalo to tím, že děvčata k sukním dostala kalhot(k)y, montérky a kombinézy... (chlapi sukně a kombiné nedostali! To jsou ty zažité škodlivé stereotypy, které způsobují, že i genderovci hlásají „Male pro female vzorem!“ a ani jim to nepřijde divné, ačkoli by to klidně mohlo (mělo) být naopak)... tím se nastolila rovnost aspoň trochu, další stupeň je rovnost v mluvení, rovné příležitosti v zaměstnání.

Ale pořád to není ono – neverbální komunikace to kazí! Tou totiž mluví každý, i ten kdo mluvit neumí a nedá se moc lhát, předpisovat a umlčovat. Můžeš stokrát říkat: „Já nic, já neharaším!“ a mít certifikát HFP (Harassment-Free Person), když ti je vidět na očích, že harašíš! Co pomůže glejt (na rovné příležitosti k balení chlapů), když jedna držitelka je jak z růže květ, druhá se stejným glejtem je jako Marfuška a třetí držitel je Jura z bytovky!

Není ten boj za glejty, kvóty a proti pohlavní korekci chování a mluvení směšný a marný, když je nepokrytá neverbální komunikace? No je směšný! Osel zůstane osel, i kdyby měl certifikát na Hatátitlu, a naopak.

Když vidět v děvčeti budoucí maminku svých dětí a životní družku je když ne zločin, tak přinejmenším úchylka, tak tady se nabízí spojit nepříjemné se „správným “ v definitivní šátkové řešení: Úplné zahalení tváří žen, ale nově i tváří mužů – a jednotně: žádné růžové burky pro holky a modré pro kluky. Korektní neverbální komunikace. Lidská stvoření, zbavená pohlaví, rasy, vzhledu, stáří, symbolů, i jakékoli diskriminace, unisex a uniage rodné číslování... Zajíci v pytli náš ideál... Jen počkej! I vlk v pytli náš ideál!

Dosti legrace z toho, co není a snad ani nebude, šátky tu ale jsou.

Ten, kdo se raduje ze současné změny poměrů, tak není uvědomělý, ale slušně řečeno - nerozumný. Ale vidět realitu rozumné je: Když prší, tak neprohlašovat, že déšť (deštníky) nepřipustíme! Ano, umíme poroučet větru i dešti, ale oni nás neumějí poslouchat! A se stejným efektem umíme poroučet i lidskému nitru, v co má věřit.

To ale neznamená, že když připouštíme, že prší, že zároveň připouštíme i to, že se utopíme a vezme nás voda. Že je náš svět promíchaný, je realita, ale to neznamená, že je pro nás vařečka (nebo jiné míchadlo) nejvyšší autoritou! V člověku mišmaš být nesmí!

A tak i protišátkoví bojovníci a zachránci civilizace jsou užiteční, ale jinak, než si myslí. I kdyby šátky na ulicích nebyly vidět, nezachrání nás to. Šátky jsou jen symbol – jako když by kapitán Titaniku dal odstřelit vršek ledovce, proti kterému se loď řítila, a myslel si, že má vyhráno. Je tu ale pocit, že je nutné něco dělat, že se cosi pod nohama děje a je třeba na to reagovat, a ten je dobrý, byť ti dotyční jsou (s)prostí populisté.

Náprava nespočívá v textilu na hlavách, ale v materiálu v hlavách – v té pomyslné lopatě, co je na ní! A vždycky na ní něco je, tak ať je v tom jasno, co to je! Když se to střídá, míchá a požďuchuje, tak to pak jeden neví, co vítat a na co brát hůl a nedělá ani jedno, ani druhé, ač by to bylo třeba.

Přirozená sebeúcta k sobě i k jiným i úcta ke svým věcem, krajině, domovu i k těm před námi, a ne pubertální „Všechno je tu špatně (a my jsme ti nejhorší)“. Přirozené a trvalé hodnoty (ne jenom šaty), přirozená hodnota peněz a jiných statků – získaných prací, ne vypisováním lejster a simulováním podmínek rozličných programů nebo čehokoli, co se vyplatí – vrátí lidem sebevědomí a jistotu, jak se chovat.

A přistěhovalci ve formě imigrační vlny či záplavy? Jako se těžilo z kolonií jejich nerostné a jiné bohatství, které tam leželo ladem za nezájmu domorodců, kteří ho neuměli využít a ani se pořádně neuměli bránit (stačilo tam dělat to co doma a užitek byl stonásobný), tak i dnešní kolonizátoři těží zase sociální suroviny, které leží ladem, za nezájmu části Evropanů, (kteří je neumí využít a ani se neumí bránit – a ani vlastně neví, co bránit a proč, a tak aspoň brání bránění). Vždyť příchozím stačí dělat to co doma – plodit děti – a jsou boháči, jakými by doma nikdy nebyli.

Jenže sociální suroviny nespadly z nebe, ani neležely pod zemí – je to ozubené kolečko ve složitém soukolí. A kolečka, která nikam nezapadají, to soukolí brzdí, až se stroj zadře.

A to tedy ne! Jako se dětem nedává, na co si vzpomenou a ledaco se zakazuje a přikazuje a když je to nezbytné, tak dostanou i na prdel (dokud s námi bydlíš a chceš mít z toho všechny výhody, tak se podle toho musíš chovat!), tak i k hostům se chováme uctivě a pohostinně (Bůh do domu), ale jen odsud posud. Když by host začal vymýšlet, na co všechno má nárok, ohrnovat nos a organizovat chod domácnosti – tak host nehost, bohý, či nebohý - hůl do ruky a sbohem!



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


P. Rudolf
7:45
14.4.2017

M. Prokop
9:00
14.4.2017

R. Langer
10:05
14.4.2017

S. Netzer
10:33
14.4.2017

P. Rudolf
11:17
14.4.2017

S. Netzer
11:39
14.4.2017

P. Rudolf
14:25
14.4.2017

T. Hraj
11:01
16.4.2017

T. Hraj
11:14
16.4.2017

J. Jurax
2:42
14.4.2017

počet příspěvků: 12, poslední 16.4.2017 11:14









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.