K následující úvaze mě sice inspirovaly právě proběhnuté prezidentské volby, ale zcela určitě se v ní nechci zabývat konkrétně prezidentskými kandidáty, ani jejich voliči.

Když jsem po volbách projížděla internet a zejména facebook, uvědomila jsem si, jaký skvělý pokrok jsme učinili od dob, kdy proběhla Bartolomějská či Křišťálová noc. Místo krve proléváme slova a i když se diskuse občas zvrtne spíš do kydání špíny, přece jen je naděje, že si někdo něčí názor opravdu přečte a zamyslí se nad ním. Ostatně i pro kandidáty je dnes situace mnohem lepší než v dobách, kdy byli králové voleni jen na jediný rok a následně obětováni, nebo kdy museli o své mužné síle každoročně přesvědčit ostatní a když neuspěli, byli odesláni k bohům.

Přes tento posun k lepšímu ale přece jen až příliš často zaznívalo v různých více či méně erudovaných komentářích shodné konstatování, že naše společnost je rozdělena a polarizována, jen se autoři neshodovali v určení, kdo za ono rozdělení může.

„Žádný politik nemá tu moc nás rozdělit, to můžeme udělat jen my sami. Nebo taky nemusíme. Nemusíme!“ napsala jsem v sobotu na svou facebookovou zeď. Ráda bych to teď opravila, zobecnila, protože nejen politici, ale vůbec nikdo na světě nemá moc nás rozdělit, vyjma nás samých.

Uvědomila jsem si, že z podstaty věci každý z nás má kolem sebe lidi, kteří volili jinak než my. Kteří volí nejen ve volbách jinak než my. Někdy jsou to rodiče, děti, sousedé, kolegové v práci, učitelé, žáci, prodavačka v masně, náš pošťák. Když si tohle uvědomíme, najednou zjistíme, že neplatí, nemůže platit rozdělení na oni a my, které je nám občas podsouváno, protože kudy vlastně vést onen řez údajně radikálně rozdělující společnost?

A to je bod, ke kterému se snažím dostat. Pokoušela jsem se od svých známých zjistit jejich důvody, proč dali v těchto volbách větší váhu něčemu jinému než já. Aniž bych jejich důvody hodnotila v rámci své pravdy. Neboť oni také mají svou pravdu, která má stejnou váhu jako ta moje. Jestli je jedna z oněch pravd pravdivější než druhá, to se snad ani nedá určit.

Četla jsem v sobotu večer na facebooku „musíme udělat něco, abychom jim dokázali vysvětlit“ a také „doufám, že konečně pochopili, že ...“. Byla to dobře míněná slova, míně často vstřícně, ale opírala se bohužel vždy o tu kterou pravdu.

Doba je rychlá, nutí nás k rychlému rozhodování a k rychlým úsudkům a z nich vyplývajícímu bohužel méně a méně barevnému vidění světa. Informací je tolik, že se k nám dostává jen jejich malá část, často ani netušíme, jak moc je filtrovaná. Právě ona v podstatě nezbytně nutná redukce informací nás může učinit bezbrannými a ohroženými. A následně možná i sveřepými a útočnými, protože kdo se cítí být ohrožen, kdo je ohrožen, má potřebu se bránit, i když občas vlastně neví proti čemu.

Co se týče politiky, karty jsou na nějakou dobu rozdány. Nejdéle na pět let, ale kdo ví, nad zákony královskými vždy byly a jsou ty božské. Aneb nikdo neví dne ani hodiny. A to je asi ten zásadní důvod, proč bychom měli zkusit se ptát a naslouchat odpovědím bez hodnocení a přesvědčování. Snažit se toho druhého pochopit, dokud je čas. Teď zdaleka nemluvím jen o důvodech, které naše bližní vedly k volbě hlavy státu, ale snažme se víc dozvědět o těch nejběžnějších věcech, které těší či trápí naše rodiče, děti, sousedy, kolegy v práci, učitele, žáky, prodavačky v masně, naše pošťáky.

Je určitě dobré si přečíst, co si o tom či onom myslí politologové, politici a známé osobnosti, ale mnohem důležitější je si uvědomit, co si o našem životě myslí naši bližní i méně blízcí lidé okolo nás a hlavně co si o tom vlastně myslíme my sami za sebe.

Věřím, že potom zjistíme, že zdaleka nejsme tak rozděleni, jak to občas vnímáme nebo jak se nám to občas někdo snaží podsouvat, a že poznáme, že náš pohled na to, v jakém světě chceme žít, není až tak odlišný a že to jsou jen někdy zavádějící nálepky, které nás rozdělují a které občas zbytečně dokážeme dávat i přijímat.

Být rozděleni, to nevede k ničemu dobrému, jak už dávno věděl Svatopluk a poznali to i jeho jeho kluci, a být spolu určitě neznamená myslit a konat stejně. Stačí jen naslouchat, přemýšlet, pochopit a vyjít vstříc. A často pak zjistíme, že jsme kvůli tomu ani žádné zvláštní ústupky museli udělat.

Osobní stránky autorky: www.vave.biz