Ve čtvrtek 14. července t.r. - 222 let od povstání Pařížanů a pádu Bastilly - poskytl deníku Právo (v příloze Salon) interview Petr Pithart. Rozhovor má provokativní nadpis: Jó, vy jste chtěli revoluci? Titulek vymyslel tázající se redaktor Zbyněk Vlasák, ovšem použil jenom Pithartův řečnický obrat, , který je v publikovaném textu obsažen.

Oba diskutující (ano, pan redaktor neklade pouze otázky, nýbrž se snaží sám o jakési předodpovědi) neměli samozřejmě žádné ambice analyzovat Velkou - a jak víme, velmi krvavou francouzskou revoluci. Předmětem rozhovoru byla československá, krátká a nekrvavá, takzvaně sametová revoluce z listopadu 1989 a její důsledky pro nás, pro všechny občany České republiky.

Petr Pithart, doktor práv, sedmdesátiletý aktivní politik, bývalý předseda vlády, plodný autor mnoha článků, esejí, publikací, v současnosti místopředseda Senátu České republiky, už mnoho let - prakticky víc jak čtyřicet let - považuje za klíčový problém odpověď na otázku, proč nedošlo v rámci sametu nebo aspoň těsně po něm ke zrušení Komunistické strany Československa, proč teprve po víceletých rozpacích se vzedmula vlna antikomunistických projevů, z jakých důvodů pociťují dnešní lidé zklamání a proč se jim zdá, že sliby sametové revoluce nejsou a hned tak nebudou splněny. Podle názoru politikova - a dlužno připomenout, že ten názor projevuje dlouho a konzistentně - sametová revoluce žádnou skutečnou revolucí nebyla. "To jste měli vyjít do ulic o pět let dřív. Jenže to by bylo o držku. Nikdo by nevěděl, jak to dopadne. Možná by byly oběti na životech".

Ponechám stranou další Pithartovy vývody, ve kterých objasňuje svou definici intelektuála, hájí představu bohaté občanské společnosti a brojí proti akcím personifikovaným osobou Václava Klause. Pokusím se vzpomenout si a vyjmenovat příčiny, které mně bránily, abych vytáhl v roce 1984 do ulic - společně s mnoha jinými spoluobčany - proti tehdejšímu státu a jeho kamarile, takzvané komunistické nomenklatuře, to jest proti komunistickým tajemníkům a funkcionářům, ředitelům, předsedům a jejich náměstkům, proti útvarům Lidových milic, proti Státní tajné bezpečnosti, proti policejním útvarům zvláštního nasazení, proti vojenským posádkám a útvarům Sovětské armády dislokovaným po území ČSSR od roku 1968, proti platné Brežněvově doktrině o pomoci těm státům Varšavské smlouvy, kde kontrarevolucionáři by se spikli proti míru, a tak podobně.

Myslím, že to byl Karel Marx, který upozornil, že v moderních dějinách se revoluce konají v době, kdy končí zima. Sýpky jsou prázdné, otop došel, děti pláčí zimou a hlady. Platnost tohoto sociologicko-politologického poznatku v přeneseném smyslu slova platí pořád.

Obyvatelé Československa v období kolem roku 1984 hladem a zimou nestrádali. Pravda, země nevzkvétala. Nedostatky v zásobování se projevovaly periodicky a navzdory výrobním plánům - náhodně: vodovodní trubky na přípojku k chalupě, banány a pomeranče, dámské kalhotky, máslo, toaletní papír - dlouhý seznam by to byl. Důsažnější chyby se jevily v dopravě (pořadník na automobil), v životním prostředí (exhalace tepelných elektráren), v bytové výstavbě (družstevní byty svépomocí) a jinde a jinde. Kupodivu, žádné podstatné protesty se nevyskytovaly. Aféra kolem Charty 77 vyčpěla, málokdo něco podrobnějšího věděl. Občané (zaměstnaní!) si ještě pamatovali z protektorátních časů význam slova "náhražka" a improvizovali: Občas odnesli v aktovce užitné předměty, kutilství prožívalo boom, někdy se i na korbě náklaďáku provezlo cosi, co nebylo jinak k dostání. Slovo "ukradlo se" nebylo používáno.

Proč, proboha, ti lidé nepovstali a nebojovali za svobodu? Proč nepochopili, že svoboda slova, sdružování a vyznání je to nejdůležitější? Proč si budovali chaty, pěstovali zahrádky, proč Novákovi renovovali v Podkrkonoší tu starou dřevěnou chalupu? Jak to, že koukali na televizní obrazovky, smáli se Jiřině Bohdalové a Vladimírovi Dvořákovi a poslouchali božského Karla? Proč byli tak pasivní, tak odporně apatičtí?

Takové výtky jsou skryty v úvahách Petra Pitharta. V jeho dřívějších článcích se najdou i pokusy o odpovědi. Jedna z jeho odpovědí : kořeny oné podivné normalizační morálky leží ve zpackaném Pražském jaru 1968.

Lze se někde dočíst, jakými vlivy a faktory byly vyvolány syndromy normalizace? Podle mého patří k nim tyto:

1) Pokud Češi a Slováci bojovali za své domovy či dokonce za svou vlast - v posledních čtyřech stoletích bojovali proti cizím vojskům nebo vojskům, kterým veleli cizinci. Češi ani Slováci si nemohli dovolit přepych zvaný občanská válka, protože by je pohltili nedočkaví sousedé.

2) Příklady, které podle Pithartovy představy měly ukázat Čechům, jak se dělá povstání proti komunistické moci, skončily všechny fiaskem: NDR (1953), Maďarsko (1956), Polsko (1956, 1970, 1976). Po nastavení opětovného (tehdá by naši konzervativní politici řekli: "standardního") stavu jsme do těchto krajin mohli cestovat a dozvídat se, jak a čím se bojovalo, kdo byl pověšen a kolik bylo zastřelených, co přitom dělala armáda, policie, Stasi a tak dále.

3) Když československý turista přijel z Bulharska (Zlaté písky), z Maďarska (Balaton), z Polska (Sopoty), z NDR (Rujana), tak si uvědomil, že se vlastně má doma nejlíp.

Tamní chudé poměry přičetl tradici, nevzdělanosti a lenosti domorodého obyvatelstva.

4) Stát systematicky podporoval spotřebu alkoholických nápojů. Ne tolik, jako v Rusku, ale část nespokojené populace se tím dala otupit. Režim tím nesledoval nějaké paranoidní, upíří cíle, ale výběr daně. Otupování lidí v hospodách bylo "kolaterálním jevem". Na opačné straně stát podporoval sport a fandovství, které taky zdařile odvádělo pozornost do neutralizačních jímek.

5) Povinná dvouletá vojenská prezenční služba nebyla z hlediska sociologického tak směšná jako ve filmu Tankový prapor. Armáda poskytovala plošně různé výhody (řidičský průkaz, podpora manželky s dítětem, vycházková uniforma aj.). Svou výchovnou roli hrál aktivní výcvik mladé generace se zbraněmi (ostré střelby), bezdiskusní poslušnost, povyšování a vyznamenávání, psychologie vztahů bažant / mazák / záložák / aktivák, možnost využít na vojně získané dovednosti a znalosti po odchodu do civilu, šíření pověstí o zbraních hromadného ničení, o výzbroji západoevropských armád, o důležitosti Civilní obrany...

6) Všeobecně byla známa Brežněvova doktrina o internacionální pomoci mezi členy Varšavské smlouvy v případě výskytu kontrarevoluce.

7) Území ČSSR bylo pokryto rušičkami, které omezovaly nebo znemožňovaly poslech např. Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky aj.

8) Cenzura tisku, televize, rozhlasu, umění vůbec byla ve svých účincích efektivní. Vyvolávala u tvořivých lidí autocenzuru a ve veřejnosti zájem o zábavu. Kritika a zesměšňování cenzury začalo až od doby, kdy v Sovětském svazu Gorbačev připustil glasnosť.

9) Režim řídil výchovu mládeže ke kolektivismu a respektování příkazů. V systému: jesle / školka / pionýři / svazáci/ měli velký význam učitelé. Režim dbal na jejich loajalitu. Vedlejším produktem takového tlaku bylo masové osvojení opatrnosti, přetvářky, lhavosti, lstivosti, úskočnosti.

10) Rozšířena byla nedůvěra veřejnosti v disidentské aktivity. Nedůvěra byla dlouhodobě podporovaná režimem i vlastním chybným jednáním některých disidentů. Veřejnost se dovídala, že téměř každá schůzka disidentů je předem prozrazena a dochází na ní k okamžitému zatčení účastníků.

Do Gorbačevova příchodu veliká většina lidí nevěřila, že by ozbrojený převrat v Československu byl možný, natož úspěšný. Existence Sovětského svazu se jevila do té doby neotřesitelná. Reaganovo prohlášení o Říši zla znělo slabě, jako herecké slogan, jako štěkání psa, který nekouše. Jan Masaryk byl dávno po smrti, Palach a Zajíc se obětovali předčasně. A Václav Havel není vůdce povstání.

© Petr Kersch, červenec 2011