29.3.2024 | Svátek má Taťána


ÚVAHA: Peníze jsou zázrak...

1.5.2017

... ale touhu si za ně nekoupíš!

Ach, ty peníze – proklínané i velebené – jsou ne zázrak, ale ohromný vynález, který ovlivňuje náš život na každém kroku: co dobrého se díky nim vykonává i co zlého se pro ně děje. Používání peněz, abstrakce hodnot, motivace, dělba práce, specializace, daně – to vše nás odlišuje od zvířat a umožnilo nám ohromný rozvoj a pokrok. Zatímco všechno tvorstvo na zemi hraje hru života, lidé navíc hrají hru o peníze, které jim život usnadňují i všelijak komplikují. Z lovců jsme se stali penězolovci a peníze nám život – odtržený od přírody – mnohdy doslova umožňují a samotný život a jeho „užívání si“ naopak dává penězům význam a ony dvě hodnoty mezi sebou v člověku spolupracují i soupeří – mají své lobbyisty a našeptávače.

Otázky jako Má to cenu? Stojí to za to? Vyplatí se to? směřují člověka do dresu penězolovce. Přitom samotný život je hlavně zdraví, ty nejobyčejnější a zároveň nejpotřebnější potřeby a pokoj na duši. Stačí, když zdraví vyšle poslíčka, že něčemu dochází životnost a stav konta (byť s mnoha nulami na konci) má najednou nulový význam.

A tak otázka Peníze, nebo život?, kterou používají slušně vychovaní lupiči, nám zaznívá každodenně (každohodinně...). Hrajeme obě (hlavní) hry v jednom prostoru i času a volíme mezi nimi a dodržovat férová pravidla a dobrou strategii současně někdy nejde, takže to je občas „něco za něco“. A jsme u všelijakých peněz. Za každou hromádkou peněz je člověk a jeho příběh: pracovitost, štěstí, loupež, podvod, vykořisťování člověka člověkem... A to je jisté, že si lidé při získávání peněž mohou (finančně výhodně) ušpinit svědomí. A co hůř, i čistě vydělané peníze se dají uplatnit na špinavost. Čert aby se v tom vyznal! Špinavost a čistota jsou vlastností hráčů, ne peněz.

Reálné peníze možná časem zaniknou a zůstanou jen číslovky někde na účtech. Celoživotní snaha zhmotněná do cifry a v ruce nic! Hra ale zůstane hrou.

Vzpomínám na letní tábory, kde to tak fungovalo. V celotáborové hře se za všechno získávaly lupeny (pouze připisované do tabulky): za bobříky, za pořádek, pracovitost, za vítězství v soutěži... A taky se daly pozbýt za špatné slovo, binec ve stanu nebo se za ně dala koupit nápověda při nějaké hře. Děti to zaujalo a soutěžily se zápalem a vylepšovaly si lupenová konta, jak se dalo. Zajímavý a strhující byl závěr tábora – závěrečná hra o titul a poklad (nepeněžitý – nelupenový), kdy se lupeny mohly utratit za nápovědy k úkolům vedoucím k pokladu. Prozíraví utratili všechno za závěrečnou nápovědu a poklad získali. Mnozí to ale nepochopili, šetřili lupeny do poslední chvíle a neuvědomili si, že další den ráno už pojedou vlakem, tunelem domů a lupeny už nebudou mít žádnou hodnotu. Pěkný, symbolický příklad hry na peníze a život (táborový).

Naše hraní během pobytu na Zemi je podobné a taky nás dokáže tak zblbnout, že zapomeneme na závěrečný poklad. Peníze jsou už stovky let krví života lidské společnosti. Tam, kde „zdechnul pes“, stačí napumpovat nějaké peníze a už to žije. Ale má to háček: jako krev potřebuje srdce, které z ní dělá životodárnou tekutinu, tak i peníze potřebují nějaké srdce, touhu, nadšení, jinak nic kloudného nevznikne, anebo vznikne, ale nežije.

A jsme u dotací, nástroje, který se snaží ledaco prosadit a touhu uměle vyvolat nebo vyvolanou povzbudit. Finanční dotace jsou dnes chválené i zatracované, můžou být užitečné, ale může to být taky ukázka zmaru. Je to starý nástroj, ale nově je až průmyslově masivně uplatňovaný, a to i v oblastech, kde to dříve nikoho nenapadlo. Výraz „dotace“ se stal skoro posvátným slovem, nedotknutelným zaklínadlem, drogou... zástupy těch, co si zpívají Nám vládne král – má jméno Dotace!, roste. A v tom je kámen úrazu, že dřívější mecenášství, štědrost a dobročinnost (kopající v dresu života) se doplnilo o fušování do hry o peníze. A je tu najednou třetí hra... vypadá jako hra o peníze, ale pravidla jsou natolik jiná, že je to už nová hra, která tu klasickou hru o peníze kazí a vytlačuje do pozadí – ta už je určena jen pro bezvýznamné paběrkáře.

Dotace je v této hře pojata ne jako dobročinnost, ale jako vyšší stupeň podnikání – bez rizika a nevyzpytatelného trhu a lidí, kteří neví, co je dobré. Když si Dotující, Dotovaný a Realizátor (Dlouhý, Široký a Bystro/krátkozraký) rozumějí, tak výdělek je jistý a nevídaný.

Kupříkladu taková dotace ušitá na míru, kde si ostatní hráči (kromě Míry) ani nečutnou. A příležitostí k jiným výhodným praktikám se tu nabízí mnohem více.

Dotace tak jsou pořád peníze, ale s konkrétním lidským záměrem v pozadí a jejich získání odporuje dřívějším pravidlům o potu a pracovitosti a i jejich užití je omezené pouze na nějaký (ne Bohu, ale nějakým lidem) libý účel, nedá se za ně koupit vše, ale jenom to, co je v souladu s účelem, vše ostatní je „loupež“.

Čerpač pak musí hlavně dokázat, že není loupežník, ne že to, co vydotoval, žije a slouží k obecnému užitku (to nikoho z kontrolorů nezajímá). Přičemž loupení není předražování, plýtvání apod. (s tím se u dotací počítá), ale uplatnění peněz v harmonii s konkrétní situací, za cenu neharmonie s dotačními podmínkami – a to je hned na světě zlodějů – ono „všetci kradnů“ tu opravdu sedí, protože šedivé jsou programy a projekty, ale zelený je strom života. Funkce loupežníka je takto devalvována. (Čemu se asi učí dnešní Lotrandové?)

Troufnul by si někdo říci, že nezná špinavé dotace? Asi sotva! A přitom je to taky záležitost hráčů... Dotace, které zasahují do klasické hry o získávání peněz (podnikání), ale smrdí – a stejně tak smrdí i to, že z dotování se stalo nové a výnosné průmyslové odvětví – rozděluj, realizuj, kontroluj a panuj –, které pohlcuje velkou část peněz určených na ono rozdávání.

Pojďme do utopie a do pohádek:

Teoreticky vzato jsou dotace a jejich účely většinou dobré (pokud se nejedná o vyložené dotačně-tunelační výmysly), ale lidé nejsou zralí na jejich spravování a čerpání, jsou totiž pořád zvyklí na klasickou hru o peníze, a když vidí na dosah hromady peněz na čerpání, na jaké by za několik pracovitých životů nedosáhli, tak to s nimi zamává podobně, jako kdyby udělali z monogamistů správce harému... Je proto třeba vytvořit člověka nového, člověka dotačního, kterému nejde o získávání peněz, ale o naplňování dotačních cílů, a pak se naplno projeví dotační blahodárnost... a nastane ráj na zemi. Nový člověk – ten současný uvažuje postaru, to už jsem nedávno slyšel. A ta podoba pokračuje, dotování jako by z oka vypadlo staré známé myšlence: „Každému ne podle zásluh, ale podle potřeb!“ přičemž ty potřeby tu dneska dostaly nový význam (utopisté nechali lidem v potřebách volnou ruku i hlavu, a proto to krachlo). Zde taky nemáš peníze podle toho co vyděláš, ale podle toho, co potřebuješ – jen tvé potřeby musí být v souladu s momentálními dotačními programy – pak jsi boháč. Pokud jsou tvé potřeby mimo – nemáš nic. Každému spravedlivě podle jeho potřeb! – Svět nový, kde zítra se bude dotovat všude!

Odtud už je jen krok do pohádek! Jak tam se vypořádali s dotační politikou? V pohádkách jsou zaznamenány případy rozličných dotací, ale u těch finančních a podnikatelských to většinou nedopadlo dobře, a když jo (postava to přežila), tak závěr byl: „Dotace nikdy více!“ Například ideální dotační program s jednoduchým projektem – Tři přání, kde nic se nedá pokazit – skončil fiaskem a výchozím bídným stavem rodiny rybáře. Kabát, co dával permanentně dukát, sice posloužil, ale smlouva psaná krví skrývala čertovo kopýtko, a tak byl nakonec čerpač dotací rád, že kabát si vzal čert a jeho nechal na zemi. Hrneček, co vařil bez vstupních surovin a energií – ideální věc pro humanitární pracovníky i školní jídelny – způsobil živelnou pohromu! (Jak jasnozřivé!)

Však dotace do života, lásky, věrnosti, poctivosti, dobroty a štěstí v pohádkách fungují pěkně a dobře i končí. Lidé zapojení do těchto projektů žijí šťastně... a pokud neumřeli, žijí dodnes. (Snad to tak ještě je i v nepohádkovém světě.)

A z pohádek do přírody

Tam jsou totiž dotace přirozené, přírodní – bereme je jako samozřejmost a neuvědomujeme si to. Život samotný je dar. A stejně tak i vše, co přichází: jeho radosti i bolesti. I to jsou dary, ač minimálně časová spoluúčast člověka je nutná. A tyto dary a oběti hru života nekazí – ony ji tvoří: dostal jsem a dávám dál. Hru kazí ten, kdo nic nedává, nikomu nepomáhá... Lidský život je příliš těžký, aby ho člověk unesl sám... a proto pomohu já tobě a ty zas někomu dalšímu... (zákon věčnosti)

Od přírody dostáváme všelijaké podpory, ale hlavní dotační program je touha: každé semínko, brouček, rybka, dítě... vše živé ji dostává – je to klíčová věc. Touha růst, být silnější, přežít, stát se dospělým, plodit, rodit, chránit, uchovat, trvat... Přírodní dotace je dlouhodobá (ne jen na tři roky) a fixuje příjemce k sobě samému, k jinému člověku, k místu, k tomu, co si vytoužil. Příroda (Pánbůh) umí dotovat touhu – dotuje něco, ne někoho a má dlouhodobý cíl, jímž je život. Člověk se o něco podobného snaží, ale pro krátkodobé a mnohdy pochybné cíle.

A tak na závěr zpátky k lidem.

Pří vší úctě ke zdařilým dotačním projektům, snaha vyvolávat touhu po užitečných věcech pomocí peněz je pošetilá (kde není shůry aspoň trochu dáno, dotace to nespraví). Peníze vyvolávají především touhu po dalších penězích. A ten dotovaný účel je mnohdy jen nutné zlo – nezbytná formalita. Kdepak se fixovat k onomu vydotovanému dílu – po nás sirotci! Z dotovaného krev neteče! My mašírujeme dál, na další štaci (dotační herci - ne hospodáři). Když už v tom umíme chodit, škoda to nevyužít!

Mění se smysl existence jednotlivce i instituce? Opravdu vznikají (ne)ziskovky jen proto, aby bylo možné legálně čerpat? Následky a příčiny, reakce a akce si vyměňují role?

A řečník nad hrobem bude říkat: „Dobrý život žil – dotace poctivě vyčerpal.“ A nad nečerpačem si jen odplivne?

Dotace mimo opravdu humánní a opravdu veřejně důležitá a užitečná díla otevřely Pandořinu almaru s dobry, ale i negativy, která nepřirozeně ovlivňují náš svět. Uvědomují si ti, kdo rozhodují o tom, co se bude dotovat, že dotace takto vypuštěné už nejde jen tak zpátky do almary vrátit? Fungují sice někdy jako živelné dobrodiní, ale, což je vidět více, i jako živelná pohroma, která například pokryje krajinu řepkou, kolektory, biokřovinami, prales nahradí palmami, každý hrbek osadí rozhlednou! Kam se hrabou sucha a povodně, s následky dotací si příroda neporadí. Dotace nemají samoregulační mechanizmus (smysl, užitečnost a děravost programu se neřeší zkušebním provozem a zpětnou vazbou). Neviditelná ruka trhu, která umí regulovat hru o peníze, zde nemůže viditelně lískat – může jenom bezmocně (nad tím) mávat! Jaká a čí ruka je na dotační kampaně? Dotace bez hranic? Posvátná kráva, které se vše podřizuje a uhýbá?

A tak se ve 21. století stalo utopií vrátit ono staronové Každému podle jeho potřeb! do patřičných mezí a lidem dopřát férovou hru (nedeformovaný trh). Cesty zpátky není vidět, protože Dotované, dotované – cestičky zpátky sů (za)dotované! (a to je horší než včerejší sněhová vánice). A tak se aspoň dívejme na život z více úhlů a ze zpráv o dalších a dalších dotacích se výhradně neradujme, ať už v té hře máme jakoukoli roli, protože není to zadarmo. Na ty dotační hromádky se skládáme všichni a vedlejší účinky a následky nepovedených kampaní neseme také všichni.