Tuto otázku znovu otevírám a položím si ji pokaždé, když někdo někoho brutálně zavraždí a dobře ví, že ho nečeká stejná odměna. Kdyby vrah věděl, že ho čeká stejný trest, počet vražd by se přinejmenším snížil.

Tento pátek odjel do Havlíčkova Brodu do Pleasu na noční směnu dvacetiletý chlapec. Veselý šťastný hoch, kterého starší spolupracovník ve dvě v noci ubodal čtyřiceti ranami nožem. Nikdo nic neviděl, neslyšel, jen všichni věděli, že podezřelý byl divný a nosil u sebe nůž s dlouhou čepelí. Chlapce našli až za hodinu v tratolišti krve, mrtvého. Stejný případ se stal, když v témže městě se před několika lety mamince ztratil z dětského hřiště malý hošík. Co prožila hrůzy, když ho našli zakopaného za Brodem. Nějaký mizera z ubytovny ho odlákal a zabil. Matka dlouho svého synka nepřežila. Není divu.

Tak bych mohla vyjmenovávat donekonečna. Do nebe volající jsou několikanásobné vraždy. A mnohdy se takovým lidem dává v televizi a v tisku propagace jako nějakým filmovým hvězdám. Zatímco pracovitým lidem, jejich malým prosperujícím firmám je v televizi věnováno minimum pořadů, tito zvrhlíci jsou stále na pořadu dne. Dokola se lidem předhazuje čtyřnásobný brutální vrah z Brna, o němž se obyčejní lidé domnívají, že bude nakonec propuštěn na kauci. A co se stane těm ostatním vrahům, když je zrušen trest smrti? Ve své podstatě nic. Téměř nic. Jsou jen ve vězení, kde mají teplo, čisto, pravidelnou stravu, televizi a možná i jiné vymoženosti. Alespoň tak je o tom vesměs národ přesvědčen. A o práci, kterou by si vydělávali na svůj pobyt, nikde nepadne ani slovo.

Kde je obyčejná spravedlnost? ptají se mnozí. A sami si odpoví. Nikde. Po čase vrahy pustí za dobré chování a ti jdou vraždit dál. V lepším případě, když lékař přezkoumá duševní stav podezřelého a uzná ho nezpůsobilým, se o něj společnost ještě do konce života stará. Zeptá se někdo, kdo těm vrahům tohle vězení platí? Zbytečná otázka – platí slušní a pracující lidé ze svých daní. A jestli to tak půjde dál, tak bude nutno stavět další a další věznice. Čeká nás patrně budoucnost, kdy budeme státem věznic a dozorců. Pracující třída žádná.

Vrátím se do starých časů. Když do Austrálie vyváželi Angličané trestance, nenechali je, aby si dělali, co chtěli. Byli pod dohledem a museli pracovat. Tvrdě pracovat. A nic bych za to nedala, že mnozí i v řetězech. Mělo to svůj smysl. Proto tento ostrov, tato země začala prosperovat, vzkvétat.

Dokud naše země bude k brutálním těžkým zločinům benevolentní, tak se ke spokojenému životu a prosperujícímu státu nedopracujeme.