16.4.2024 | Svátek má Irena


ÚVAHA: Olympiáda

22.8.2016

Každé noviny by měly mít svého negativistu, který si bere na mušku ty nejpopulárnější náměty, aby je rozstřílel na cimprcampr. Jen tak je totiž možné docílit toho, aby se lenivé mozky z řad čtenářů zamyslely, rozčílily a případně byly i vyprovokovány k protiútoku. Většina veřejných sdělovacích prostředků bohužel takové lidi postrádá ve snaze docílit určitého konsensu. Je to totiž podstatně lepší kšeft, protože valná většina čtenářů se nerada rozčiluje, a je také nepsaným pravidlem novinářů, že čtenáři se mají bavit a informovat, ale ne provokovat.

My ve Vancouveru takového negativistu máme. Tu a tam si ho dokonce i vážím, protože tu a tam mně jeho výroky vedou k tomu, abych se zamyslel, jak říkal jeden český komik, přímo hlavou. A tento náš negativista se nedávno pustil do olympiády.

„Je mně úplně jedno, kdo stojí na stupínku vítězů...Vůbec mě nezajímá ten špektákl pokrytectví, triumfalismu, nacionalistické propagandy, organizační korupce a politického cynismu.“

Tak, a máme to. Na hrách nezůstal ani chlup. Náš negativista ještě k lepšímu přidal někdejší jejich Hitlerovo zneužití, současnější doping a vždy přítomné sportovní elitářství. Dále poukazuje na astronomické výdaje za všechny ty zlaté medaile. Vše je to údajně prožrané chamtivostí, elitářstvím a lidskou špatností.

Nepřichází však s žádnými zlepšováky. Prostě nabádá, aby se hry zrušily a místo nich aby byl nastolen zcela nový sportovní režim: „Musíme se zavázat k rozvoji sportu, podtrhovat masovou účast, zábavu a celoživotní požitky sportu, který je inkluzivní a ne exkluzivní.“

Takže tu jde o jakýsi sportovní ráj na zemi, atletickou revoluci, extatické masy rázně pochodující pod korouhví radosti ze života a veškerého sportovního uplatnění.

Něco mi to matně připomíná, ale nemohu si za Boha vzpomenout, co...

To ovšem pro mě není to hlavní. Tím je ten pocit, že pro autora daleko nejúčinnější metodou je existující věci a instituce zničit, zdemolovat a rozdrtit, protože teprve pak má člověk a lidé kolem něj možnost se vším se patřičně vypořádat. Bohužel, v tomto případě jde o to, jak srovnat se zemí jednu ušlechtilou ideu skoro tři tisíciletí starou, jak ji vymazat a začít úplně znovu podle vlastního vzoru.

Také to znamená vyškrtnout z našeho národního notesu jména jako Emil Zátopek, Věra Čáslavská a Kateřina Neumannová. Pro mě osobně to znamená vymazat z paměti ten rok 1948, jen několik týdnů před komunistickým pučem. Tehdy Čechoslováci ve Svatém Mořici slavně remizovali s Kanaďany ve finále v hokeji 0:0 a tím si vydobyli stříbrnou medaili na zimní olympiádě. Jako tehdejší Čechoslovák a pozdější Kanaďan jsem si nemohl přát lepšího výsledku.

Uznávám, že je často pohodlnější a nakonec účinnější vymazat z veřejné paměti veškerou minulost. Sakumpak aj s gaťama. Tím se sice efektivně zbavujeme pochybení našich otců, ale zároveň bereme na svá bedra veškerou zodpovědnost za dobu budoucí.

Promiňte, přátelé, ale vůbec si nejsem jistý, zdali jsou v mém věku ta má bedra ještě schopna všechnu tu váhu unést.