28.3.2024 | Svátek má Soňa


ÚVAHA: Novoroční mudrování o štěstí

31.12.2010

„…pakli již na vaše ščestie vám dadie v některém miestě jíchy nemastné a málo, vej, kak sě vám dobře stalo!“ (středověké skládání Podkoní a žák)

Nadešel čas novoroční, i otvírám obálku po obálce, jak mi je posilají přátelé a známí z různých konců světa, a není snad jediné, aby mi někdo nepřál mnoho štěstí. Také já vinšuji totéž svým přátelům, třebaže, pravdu povědě, mě ta jednotná frázovitost už začíná mrzet a vymýšlím si ledacos svého, například hodně legrace v Novém roce přeje Luděk Frýbort. Neboť o legraci aspoň vím, co to je. Co je štěstí, to už je obtížnější stanovit. Žebravý student českého středověku se cítil šťasten, dostal-li někde trochu nemastné jíchy (polévky). Jiného k témuž pocitu nepohne, ani stane-li se majitelem pěti luxusních vil a jachty k tomu. Ještě jiní naopak spatřují podmínku osobního štěstí v opovrhnutí majetkem a odevzdání se modlitbám v klášterním osamění; a známe i výrok, dle nějž štěstí je muška jenom zlatá. Náleží prostě „štěstí“ mezi ona slůvka, jichž je hojně užíváno, nikdo ale neví, co přesně značí. Snad je potřebuje řečník, hodlající zahovořit slavně a ušlechtile, aniž by se namáhal hlubším rozborem toho, co pouští z úst; nám však končící rok skýtá kromě silvestrovských šprťouchlat příležitost k zamyšlení, i zkusme si tento vpravdě obšírný pojem roztřídit a kvalifikovat.

Není žádné štěstí jakožto takové, je jen množství jeho odrůd. Některé je možno mít. Spadne-li kdo při česání hrušek z pětimetrového žebříku a nepoláme si kosti, řekneme mu: „Tos ale měl štěstí!“ V takovém případě bylo štěstím, že určitá okolnost nenastala. Jiná okolnost může nastat, a také je zvána štěstím: vsadil-li někdo do lotynky pětku a vyhrál milion, říkáme - má ten pacholek ale štěstí, jakkoli se spojitost mezi pádem z hrušně a milionovou výhrou může zdát nezřejmá. Ve většině případů však je štěstí věcí pocitu; a pocitů je tolik, kolik je na světě lidí a situací, v nichž se mohou ocitnout. Podobné jsou si všechny v jednom: jejich trvání bývá nedlouhé. Pár minut radosti, pak si člověk jak na čerstvě doplněnou autorskou poličku, tak na dobře zoranou roli zvykne a jeho duše čeká na novou porci krátkodobého štěstí. Kdo nabízí štěstí jako trvalý životní stav, je buď šejdíř s nevalným smyslem pro poctivost, nebo idealista cílů vysokých, myšlení však jen povrchního. Nebo tomu tak je přinejmenším v naší západní civilizaci. Lidé jiných kulturních okruhů snad mohou žít v pocitu trvalého štěstí, jest však otázkou, zda bychom jejich duševní stav tak nazvali i my. Hledejme tedy ve vlastní zahrádce pomíjivá kvítka štěstí, přes cizí ploty nenakukujíce: jak a proč se cítíváme šťastní?

Co by se týkalo mě samého, nu, zažívám si chvilky štěstí například když mi pošťák doručí balíček výtisků mé nejnovější knížky a já si je mohu slavnostně naskládat do své autorské poličky. Nebo v trochu menším měřítku, když napíšu článek a čtenářstvo mě svými odezvami ujistí, že jsem mu promluvil z duše. V celek shrnuto lze říci, že štěstí je pocit završeného díla, jako když se sedlák navečer ohlédne po zoraném lánu a řekne si – dobré je to. Ledaže je v takovém případě spíš než o štěstí možno mluvit o uspokojení: zdařilo se, i jsme spokojeni.

Štěstím nazýváme i úspěch. Snažíme se a namáháme nejen abychom se obživili, nýbrž abychom též přesvědčili jiné i sebe o své schopnosti, řečeno jinak dosáhli úspěchu. Úspěch může, ale také nemusí mít formu finančního zisku (to bych nespisoval své traktáty, nýbrž šel pomáhat tamhle panu instalatérovi tahat trubky, činnost to mnohem ziskovější). Je ovšem mnoho těch, jejichž štěstí nese jméno jediné – prachy. Nu, nechci takové příliš zvysoka kárat; nejsem z těch, kdož ohrnujíce nosy hovoří opovržlivě „jen o těch penězích“. Stovka navíc je vždycky dobrá. Ptám se jen, zda hledání tohoto druhu štěstí není závod bez cílové pásky, hon na zajíce, jenž je pořád stejně daleko. Jinak by se lidé stonásobně zajištění nepídili za dalšími a dalšími miliony, jinak by snad jednou složili spokojeně ruce, tak, teď mám dost, teď jsem konečně dosáhl štěstí. Ale takový tvor nebyl dosud spatřen.

Tomu příbuzný, často honěný, ale málokdy dohoněný zajíc štěstěny nese jméno „prestiž“. Jedinec stižený tímto druhem duševní poruchy nemá vyšší touhy než být v popředí, být obdivován, ba záviděn; i vyskytuje se hojně tam, kde určitá část životních potřeb je běžnému člověku nedostupná, a tudíž předmětem závisti. Ve společnostech hmotně saturovaných pak bývá věcí jednak neširoké vrstvy zámožných snobů, toužících předvést se svým přepychem a vytříbenou zjemnělostí, jednak vytahovačných frajerů mdlé mysli - kdo je lačen příkladu, nechť se projede po české dálnici. Honci prestižního zajíce rajtují na poněkud směšném omylu. Domnívají se, že k nim zbytek lidstva shlíží v úctě a obdivu, ó, jaký to vznešený duch, ó, jaký to vynikající sportovní řidič, netušíce, že kolemstojící spíš hovoří o vejtahovi jednom blbém, libovém. Nicméně, i tak může vypadat něčí štěstí.

Naproti tomu spatřuje poměrně značná část obecenstva obraz štěstí v nerušeném klidu, v blažené nečinnosti, v životě bez rizika a bez starostí, v konečné jistotě, kterou už nemůže nic narušit ani ohrozit. Ne nadarmo je ráj v představách všech světových náboženství místem, kde se nic, ale vůbec nic neděje; ne nadarmo lákají levicovější politici své rybičky na udičku životních jistot, což je víceméně totéž. Světovým náboženstvím se nedivme; vznikala v dobách, kdy byl život na zemi zatraceně tvrdý, plný bídy, dřiny a nebezpečí, vpravdě slzavé údolí, jehož jedinou jistotou bylo, že nějak mizerně skončí; i mohl mít ráj podobu věčného nicnedělání. My, moderní lidé, bychom mluvili o pěkné otravě, ale zpívali bychom jinak, kdybychom žili… ani by to nemusel být středověk s jeho morovými ranami, stačila by doba Starého bělidla a paní kněžny. Jen neznalec historie se může domnívat, že šlo o nějakou idylu. To už spíš se můžeme divit pánům politikům s jejich jistotami: nevědí, že slibujíce je slibují neměnnost, nepohyb, nevývoj, stagnaci, která i kdyby se neprotivila všem zákonům přírody a dějin, nemůže neskončit v něčem po čertech jiném než je jakýkoliv druh štěstí?

A jsou i tací, kteří nacházejí své štěstí v opaku předešlého: v neutuchající činorodosti, ve vzruchu, v podstupování rizik, v překonávání sebe sama. Když někdo stane na vrcholu himalájské velehory, nos a prsty omrzlé, na smrt vysílený a v sakramentské nejistotě, jak a zda vůbec se dostane zase dolů… můžeme se ptát, jestli mu takové utrpení stojí za to. Ale ono stojí; dosáhl svého životního štěstí. A abych se vrátil o několik odstavců zpátky, je to právě tento způsob štěstí, jenž je vlastní nám, lidem této západní civilizace, i když pochopitelně ne vždy v popsané podobě a ne všem. Ona neposedná touha, nedbající krutých nejistot a nebezpečí, s níž v duši vyplouvali na neznámé oceány Kolumbus, da Gama, Magalhaes a Cabral, Cook a Bougainville… a neříkejte mi, že to byla chamtivost zlata či imperiální dobyvačnost, jak se dnes jejich pohnutky rády vysvětlují. Jen kvůli zlatu by nikdo neriskoval krk na výpravách, kde pravděpodobnost vrátit se domů živý nebo složit kosti ve vzálených pustinách byla jedna ku pěti, ne-li ještě nižší. To zvídavý pud západního člověka je hnal k neznámým obzorům, nebezpečí a strázně pojímané jako výzva – pojď a zkus, obstojíš-li! Dnešek, to se ví, dává mnohem méně příležitosti k objevitelským skutkům, a ochota podstoupit riziko se v zpohodlnělém životě našeho času povytratila. Přesto najdeme – ač ne všichni, ale dosti mnozí - na dně svých duší kolumbovskou touhu, jen v modernější podobě. Bádá dnešní objevitel v nezměrných dálavách vesmíru, a najde-li dosud neznámou galaxii – to štěstí! Noří se do záhad živé materie, hledá nové formy energie, a byla-li mu dráha učence odepřena, aspoň sám pro sebe objevuje nové kouty, po svém formuluje obecně přijímané myšlenky a zásady, zkoumá známé skutečnosti z úhlu, z nějž dosud nikoho nenapadlo se podívat. Užitek takového konání je podružný; hlavní je… inu co: ten kousek štěstí. Že se dušička zatetelila uspokojením, vida, zase jsem o něco posunul hranice svého poznání. A není štěstí vyššího, aspoň – vím, že se opakuji – aspoň ne pro nás, nositele západního dědictví.

Nuže, chtěl bych na závěr popřát všem, kteří o to stojí, do nového roku kus onoho vzrušujícího štěstí, jaké je dáno rozšiřováním obzoru. Kdo by hned nevěděl, o čem je řeč, nechť nahlédne do vlastní duše: bude-li vrstvu po vrstvě odkrývat nánosy zvyku a všednosti, objeví na samém dně své vlastní kolumbovské geny. Leda by byl vytesán z pařezu. Leda by se už natolik odcizil své vlastní civilizaci, což, nosí se dnes takové pózy. Nedbejme jich, rozšiřování obzorů a hledání nových je dáno západnímu člověku už ode dne, kdy vyměnil kamenný mlat pravěkého lovce za oráčův pluh. Je to jeho poslání; selže-li v něm, nikdo je za něj nepřevezme, převzít nemůže. Nebo… vidíte nějakého náhradníka? Není žádného, vymněme mlhu z očí svých. Opovrhování civilizací Západu a podkuřování jiným je ovšem velikou intelektuální módou tohoto pošetilého času; vyvléknout se však z jejího chomoutu, neběžet se stádem, najít ztracené sebevědomí, nu, i v tom tkví pořádný kus štěstí. „Jen mrtvé ryby plavou s proudem,“ pravil jistý myslitel, a měl možná větší pravdu, nežli sám tušil.

Hannover, 28. prosince 2010