29.3.2024 | Svátek má Taťána


ÚVAHA: Není blbec jako blbec

10.11.2007

Před časem jsem dával k dobru takovou úsměvnou hádku dvou inteligentních pánů v trolejbusu, kterou jsem zažil jako jeho řidič, kdy se vystupující obrátil na pána uvnitř vozu a pronesl: „Vy, koni.“ Načež ten pán mu to stačil oplatit a vykřikl: „Vy ořechu.“ Od té doby nadávky na své „kvalitě“ přitvrdily až mnohdy do drsné vulgarity, ale přece jen jsem nedávno zaslechl v dopravním prostředku hádku dvou pánů, přičemž jeden z nich ji ukončil větou, která sice nebyla tak vulgární, ale přivedla mě k zamyšlení a této úvaze. On totiž řekl: „Pane, vy jste blbec, že by takového pohledal!“ Padlo sice ještě pár „okřídlených a rohatých“ slov, ale mně zůstalo v mysli slovo „blbec“ a začal jsem se nad ním, nevím proč, zamýšlet. A to jsem ještě zrovna zaslechl přísloví: „Není snadné býti blbcem, protože konkurence je veliká.“

Najednou jsem si uvědomil, jak frekventované to slovo je, a zkusil jsem ho zadat do vyhledávače Google. A nemýlil jsem se. Osmdesát stran a na nich osmsetkrát blbec. Teprve když jsem začal počítat, začal přede mnou tento výraz defilovat v různých obměnách, jako například:

Chytrý blbec, starý blbec, žádný blbec, malý blbec, velký blbec, neschopný blbec, aktivní blbec, hodný blbec, neskutečný blbec, iniciativní blbec, roztomilý blbec, kardinální blbec, já blbec. A pak jsou tu ještě synonyma: Den blbec, týden blbec, víkend blbec, pokrok je blbec, srdce je blbec, náhoda je blbec, srážka s blbcem, vlak je nebezpečný zepředu, blbec ze všech stran a jiné.

Toto slovo však proniklo i do kultury na plátně i na prknech: „Blbec k večeři“, „Blbec z Xenemünde“, „Ještě větší blbec, než jsme doufali“, „Blb a blbec“, Blbec v Americe“ aj.

Začal jsem pátrat po původu slova blbec a našel jsem v knihovně starou dvoudílnou lékařskou knihu Domácí lékař, vydanou v Praze roku 1923. Na straně 233 je oddíl Blbost a slabomyslnost. Je tam vysvětleno: Nejhlubší stupně blbosti – idiotie – bývají vrozeny. Získané formy nazýváme demencí. Nedostatky nižšího stupně, kde ještě část duševních schopností je zachována nazýváme slabomyslností (imbecilitas).

Po vysvětlení různých příčin těchto chorob je pak informace o léčbě:

O léčbě blbosti není řeči, jen o výchově, a ta je možná jen v ústavech pro idioty, kde se z ubohých tvorů trpělivostí dá přece něco vypěstovati. Idioty doma chovati je nebezpečné i také je to zbytečné plýtvání energií.

Potud tedy odborná informace – samozřejmě z doby před 84 lety. Je vskutku zajímavé, jak slovo, zřejmě pocházející z tohoto zdroje bylo rozpracováno do nejjemnějších detailů a zapracováno do tolika různých situací a označení jak negativních tak pozitivních. Je ovšem pravda, že slovo „blbec“, které lidé obecně používají ve shora uvedených souvislostech, se vztahuje na lidi, kteří lékařskou diagnózu „blbost“ nemají – o to je to horší, protože ti, kdo ji mají, za to nemohou.

Ale vraťme se od těchto úvah k běžnému užití předmětného slova v denním životě. Někdy to slovo použijeme sebekriticky sami na sebe: „Že já blbec jsem tam chodil“, „A já blbec jsem mu ještě půjčil peníze“.

Neurážlivé označení: „Ty jseš takovej starej českej blbec“, „Ty nejsi žádnej malej blbec“.

Pak samozřejmě urážlivé označení: „To je neskutečnej blbec“, „To je neschopnej blbec“.

U těch synonym je to ještě širší. Slyšel jsem tento výrok: „Já si koupím ten los, vona náhoda je blbec.“ Takže zde někdo na imaginárního „blbce“ spoléhá s nadějí.

Co se týká výroku „Dnes jsem měl den blbec“, ten je rozpracován do nejmenších podrobností podle toho, co koho zrovna postihlo v jednom dnu a v jaké oblasti, podle jeho okolností. Samozřejmě se zde jedná o více věcí negativních, které se kumulovaly do jednoho dne. Takový den B byl vtipně ukázán v českém kultovním filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, kdy Béda Hudeček zkazil, na co sáhl, a tak bylo doporučeno, aby člověk ten den nevycházel ani z domu. Někdo řekl, že kdyby si ten den ráno koupil trpaslíka, tak mu do večera vyroste.

Pak je ještě výraz „šťastný blbec“. Ten, kdo do této kategorie patří, sice už vykazuje některé znaky, které udává zmíněná diagnóza, ale ještě stále může být zapojen v pracovním procesu. Uvedený výraz symbolizuje, že mu nic nevadí, nic ho nerozhází, zkrátka je se vším spokojen, že je vlastně šťastný. A takovou zkušenost jsem zažil na začátku sedmdesátých let:

Pracoval jsem v autobusových garážích jako mechanik a řidič. Součástí dílenského komplexu byla i gumárna. Bylo to nejhorší, nejšpinavější a na práci nejtěžší pracoviště, kam se dávalo za trest. Když nebylo dost „trestanců“, museli jsme tam jít občas na povinnou brigádu. Bylo tam i pár stálých pracovníků, kteří si zasloužili obdiv. O jednom z nich se říkalo, že je to „blbec na desátou“. Nikdo ho neznal jinak, než pod jménem Arva. (Arva byl čistící prostředek na motory – žíravina a on si v ní myl ruce). Věk se u něho nedal odhadnout, stále se usmíval a byl vždy děsně umouněný (my taky, ale míň) s naraženou čepicí, zkrátka, když jste ho viděli, tak „slov netřeba“. Mnozí „hrdinové“ si z něho dělali takového „fackovacího panáka“, když mu donekonečna zahazovali čepici a dělali různé jiné naschvály, aby se mu vzápětí vysmáli. On ale vždycky čepici zvedl, zasmál se a šel dál. Někdo tvrdil, že měl dokonce vyšší vzdělání, atraktivní manželku, ale dostal se do vězení jako politický vězeň a toto prý jsou následky krutého zacházení. Nevím, ale když jsem s ním několikrát mluvil, použil někdy obratu, že jsem nemohl věřit svým uším, takže bych těm zprávám i věřil, ale on pak všechno obrátil proti sobě a udělal ze sebe „blbce“, a možná, že i ze mne.

Jednou nás bylo v gumárně hodně a protože jsme tam pracovali celý měsíc, tak jsme tam brali i výplatu. Čekali jsme prémie, protože jsme se skutečně nadřeli. U okénka stála fronta a už při prvních výplatách začalo zděšení, protože prémie nebyly, jelikož jiná pracoviště nesplnila plán. Dělníci začali reptat a za chvíli už tam začala bouře s boucháním do okénka a kopáním do dveří. Ale to už byl na řadě Arva. Dostal tehdy asi sedmset korun, což bylo o polovinu méně, než jsme dostali my, přestože se nadřel jak na galejích. On nechal peníze ležet na okénku a prohlásil:

„Paní účetní, to mně dáváte moc, to nemohu přijmout, vždyť tolik peněz jsem si ani nezasloužil,“ a strkal peníze zpátky do okénka a účetní mu je zase strkala zpět.

To trvalo jen krátce, protože dostal zezadu kopanec a pak i facky ze všech stran, jak se rozzuření dělníci na něm „vyřádili“. Zvedl jsem ho a našel mu čepici, kterou mu zakopli mezi gumy. Bylo mně ho líto, ale on seděl na gumě, rozcuchaný, špinavý a smál se. Podstatné ale bylo to, že bouře ustala. Dodnes si říkám , proč to udělal? Byl to „blbec“ skutečně, nebo mu byla blbost ochranou? Když jsem jednou zjistil, že chodí i do divadla, přiklonil jsem se k té druhé možnosti.

Po asi deseti letech jsem pracoval jako vedoucí údržby v jednom sportovním areálu, když mne zavolal šéf a řekl:

„Potřebuji, abyste vzal do práce syna mého kamaráda, který se vrátil z ústavu pro mentálně postižené. On bude pracovat jen dopoledne. Jde jen o to, aby se trochu rozptýlil. Ať třeba jen hrabe listí, protože prý to v léčebně dělal.“

Radost jsem z toho neměl, ale vzít jsem ho musel. Honza přišel a stále se „uculoval“. I když už mu bylo přes dvacet, vždy nám ráno nadšeně vyprávěl o Trautenberkovi a Krakonošovi z právě probíhajícího Večerníčku a dodnes nevím, zda nebyl přesvědčen, že jde o přímý přenos. Zkrátka Trautenberk byl na každém kroku. S prací to ale bylo horší: Dal jsem mu hrábě a přidělil místo k hrabání. Začal hrabat, udělal hromádku a pozoroval, jestli ho vidíme. Jakmile jsme zmizeli z dohledu, opřel si hrábě o bradu a pozoroval hodinky, které měl na ruce. Jakmile jsme se objevili, začal hrabat a hodinky rychle schoval pod rukáv. Deset minut před svačinou už stál před dílnou.

„Honzo, už jsi to pohrabal?“ ptám se.

„Už je to všechno pohrabané pane mistr,“ odpověděl.

Šel jsem se tam podívat, ale byla tam jen ta jedna hromádka. Říkám mu:

„Honzo, jak budeš podvádět, pošlu na tebe Krakonoše!“

Na chvíli to pomohlo, protože Krakonoš Trautenberka viděl, protože uměl být neviditelný, a tak měl Honza strach.

Ale rychle mu otrnulo a dál si vymýšlel neuvěřitelné výmluvy, do nichž zapracoval Trautenberka i Krakonoše. Opatrně jsem ho káral dál, když jeden údržbář už to nevydržel a řekl mu:

„Honzo, ty jsi blbej, až to bolí. Jak ti v tom ústavu říkali?“

Honza se tomu zasmál a odpověděl s patřičnou hrdostí“

„Mně říkali Kuba z jihu.“

Časem jsme si na něho zvykli a zjistili, že co se týká věcí, které jsou k jeho prospěchu, byl chytrý nadmíru. Když se mu nechtělo vůbec dělat, řekl nám, že ho bolí noha a kulhal. Když nás ztratil z dohledu, hned šel normálně a stále prohlížel hodinky. Jakmile nás zahlédl, hned začal kulhat a naříkat na bolest. Výše uvedený údržbář jednou řekl:

„Je to holt šťastnej blbec.“

Snad to byla pravda, protože si z ničeho nic nedělal, jakoukoli nadávku přešel s úsměvem a jeho hlavní starost byla, aby už šel domů a mohl se připravovat na Večerníčka. Jednou nás napadlo, že bychom mohli vyzkoušet, zda se bude chovat podobně, když mu vezmeme hodinky, na které se díval většinu pracovní doby. Ale když jsme viděli, s jakou láskou se na ně dívá, tak jsme to raději ani nezkusili.

Ale zase jindy je označen jako „blbec“ člověk poctivý a pracovitý, protože není vychytralý. Zaznamenal jsem tuto debatu na internetu:

„Za minimální mzdu u nás nikdo nedělá a když ano, pak je to blbec.“

Odpověď na tento komentář přišla v tomto znění:

„ Blbec jsi ty, protože za minimální mzdu u nás dělá mnoho lidí a vážím si jich víc, než těch, kteří se válí a na pracáku jen vybírají peníze.“

Komentovat to nebudu, to ať každý posoudí sám.

Ještě by se dalo uvést mnoho podobných situací, přirovnání a diskuzí na toto téma, ale to už by bylo příliš, a proto bych na závěr uvedl ještě jeden rozhovor, který vedli dva vysokoškolsky vzdělaní lidé a který snad vhodně uzavře naši úvahu:

„Nikdy neříkej, že něco nejde, protože se vždycky nakonec najde nějaký blbec, který dokáže, že to jde.“ Druhý na to odpověděl:

„Máš pravdu, nakonec když to tak vezmu, tak blbci jsme úplně všichni, ale mnozí z nás to ještě neví.“