15.12.2017 | Svátek má Radana, Radan


ÚVAHA: Nech mě, (ne)milá Smrti!

10.8.2016

aneb Neveselé hraní a lhaní!

Neodháním tu kmotřičku, která člověka provází od kolébky (tu ani odehnat nejde) – ona zajišťuje koloběh života - smrt, co dává život něčemu dalšímu. Nekonečný běh života na Zemi je paradoxně spojen se smrtelností a pomíjivostí. (A člověk si to uvědomuje a touží po ráji, kam smrt ani nepáchne a život je věčný. A ti moudřejší tuší, že na Zemi to fakt nepůjde, na rozdíl od rozličných vládců, kteří se toto toužení snaží zakázat a přesvědčit lidi, že to, po čem touží, je právě jejich pozemská vláda a nic lepšího není.)

Nepříjemná mi je ta nepřirozená a všelijak maskovaná, nesympatická podoba smrti, která nás obklopuje víc, než je zdrávo, vtírá se, vyžaduje naší pozornost, obdiv, zděšení, rozhořčení (to není to umírání Babičky) Obklopuje nás inflační, komerční a zvrhlá podoba smrti – něco jako reklama umísťovaná do filmů, která přerušuje ty nejhezčí okamžiky svým nečekaným vstupem - šot musí být šokující, vynalézavý. A zvykli jsme si - na reklamy ve filmech i na každodenní příděl smrtí. Smrt jako nesmrtelná mediální hvězda!

Nějak se nám to vrací. Kultem mládí, úspěchu a pohody prostupuje kult smrti. Zní to strašidelně, ale člověk zvykne na všechno, i na denní statistiky, kolik lidí zahynulo při nehodách, při katastrofách, při atentátech, rukou zabíječů lidí... A do toho nějaká informace o tom, kde a jak postoupil a koho zahrnul nový zákon o euthanasii nebo jiný „neživotný zákon“, nebo že se objevila nějaká novější technika potratů. Trest smrti, ten je přece zrušený (usmrtit zločince je nehumánní a mohlo by se to zneužít), ale smrt jako možnost nebo odměna se nějak zavedla sama. A to je opravdu (asi nezrušitelný) trest pro ty, co denně smrt na talíři mít nemusí.

Je to tak, že co je fascinující, toho se využívá! Ve světě tolika novot, možností a vymožeností je ukončení života pořád něco mimořádného - smrt jako nejvyšší trumf, jako měřítko, jako senzace, ne jako konec něčeho a začátek jiného.

V posledních létech jsme navíc obohaceni - kromě historického zabíjení lotry, loupežníky, vojáky, zabíjení nehodou, pohromou nebo všelijakou legislativou - jsou tu samozvaní soudci a katové v jedné osobě, řešící svůj problém s pobytem a (ne)pořádkem na zemi anebo chtějící se dostat do ráje přes hromady mrtvol vybraných většinou spravedlivě – padni komu padni. („Ať jsi kdo jsi – máš hodnotu, že žiješ, a já to mohu utnout - a tak se pochlapit, pobabit, pobavit? - jinak ale nic ve zlém. Do smrti dobrý!“)

A doba jim přeje – dopřeje jim jistou chvíli zájmu, analýz, procesů, tahanic a spekulací (kdo za to může?) a zapíše jejich jméno do historie, narozdíl od obětí. Oběti zůstávají většinou anonymními čísly, počty, zajímavé svojí velikostí a tím, zda ještě stoupnou nebo ne - až na výjimky bezejmenné oběti a kromě nejbližších se jimi dál nikdo nezabývá, známý je pouze kat.

Možná by měla aspoň vzniknout zeď se jmény všech obětí toho, že někdo potřeboval jen tak usmrtit nějaký počet lidí, aby cosi dokázal, aby cosi vzkázal. Možná ten záměr už někdo má, ale nedostal stavební povolení, protože délka zdi je neznámá.

Ale to naše 21. století má i bez toho starostí, jak hospodařit s bytím a nebytím - od kolébky až ke hrobu – a všelijak to pojmenovává, aby to bylo korektní. A chudák medicína, která dělá zázraky na poli života, musí řešit i poptávku po smrti.

Začíná to plánovaným rodičovstvím, které je vlastně plánované nerodičovství, a končí to možností plánované smrti.

Umělé přerušení těhotenství! To je vynález - ta formulace! (Kdyby to opravdu bylo jen přerušení – byl by o to zájem?) Je i přirozené přerušení těhotenství? Je jím porod, nechtěný potrat? Je to přerušení? No je i není - těhotenství se určitě přeruší, ale zároveň se i ukončí a ukončí se i život malého nehotového člověka.

Je to podobné, jako kdybych přerušil přátelství zabitím kamaráda nebo přerušil jízdu autem nárazem do stromu nebo přerušil túru pádem ze skály. „Přerušení“ je pravda, která ale pravdu nevystihuje – maskuje něco podstatnějšího, je to pravda, která lže. Všechno jsou to přerušení, ale zároveň i ukončení, což je podstatnější. Maminka může přerušit těhotenství s jedním svým dítětem a za čas se k těhotenství vrátit, ale ne s tím původním děckem, to už je v té době opravdu po smrti. I řidič, který přeruší jízdu autem jeho rozbitím, může pokračovat až novým vozem.

A tak v té korektní logice pokračujme:
Potrat aneb „Umělé přerušení/ukončení těhotenství a života málo vyvinutého člověka“.
Poprava aneb „Umělé přerušení/ukončení života vyvinutého člověka“.
Euthanasie aneb „Umělé přerušení/ukončení života starého (nebo bolavého) člověka“.
Patří právo na přerušení/ukončení mezi lidská práva?

Příběh z nepřerušeného života: Potkají se dva penzisté: „Jak se máš? No ujde to, ale zítra jdu do nemocnice na laparoskopii. A co ty?“ „Nestěžuju si! Na to všecko – celkem dobře. V pondělí ale půjdu taky do špitálu - na euthanasii. Všichni mi to doporučují.“ „Tak jo, ať ti to dobře dopadne!“ „Tobě taky. A zastav se někdy – pokecáme.“

A zdravotní pojišťovna by proplácela euthanasii po předložení úmrtního listu a pitevní zprávy, kde by se potvrdilo, že nebožtík odešel ze světa kvalifikovaně a odborně, že si jenom tak neumřel, jako když spadne zralé jablko. Něco jako porod doma, který dříve byl běžný a jediný možný. No, byla úmrtnost a riziko, tak i přirozená smrt nebo smrt doma bude časem něco neobvyklého, riskantního a nezodpovědného (bude hrozit životnost– to když ten člověk během umírání neumře a doktoři budou mít plné ruce práce, aby to dali do pořádku).

Konec neveselého žertování: „Nemilá Smrti, běž zpátky na svoje místo a neotravuj život – sejdeme se až na konci!“ ......

Že jsi stále stejná? A na svém místě? Že člověk bere tvoji kosu do rukou a máchá s ní jako smyslu zbavený - Hlava hlava! - a pak ti ji vrátí zubatou a ty musíš „klepat kosu“? No jsou to dneska lidi! A co teda s tím?

Tak to by se asi člověk měl vrátit na své místo a více se starat o život než o tebe. Starat se více o to, aby se žilo, než aby se umřelo. Nebrat do rukou bytí a nebytí a když už ho brát, tak ho nebrat jako běžnou věc denní spotřeby. Místo člověka je trochu níže - v pokoře a úctě k životu (jehož součástí je i smrt) - už i proto, že si to může uvědomovat a pamatovat. A tak by měl mít na paměti, že ne všechno, co vzejde z jeho hlavy – co je rozumné a logické -, je i dobré. A všelijaké nápady musí být prověřeny a poměřeny životem - život je měřítko, ne (ideo)logické zdůvodnění poznané a fungující v jedné oblasti mechanicky přenést na oblast jinou a myslet si, že mám vyhráno, že to bude bezvadně fungovat na věčné časy nebo aspoň tisíc roků! Pokud je fungování něčeho spojeno s hromadami mrtvých, tak to určitě není dobrý nápad.

Chce to pokoru a vnímání života jako daru - daru od Boha nebo vesmíru nebo aspoň od rodičů. Tento dar má v rukách pán i kmán a není nic cennějšího na naší zemi. Život jednotlivce (třebaže je to jen pomíjivá jiskérka), ale i obecně život jako mechanismus a princip vinoucí se x miliard let kontinuálně se svým vývojem, je strašlivá síla i tajemství. A my lidé máme to privilegium, že kromě toho, že jsme jeho součástí, jsme i pozorovatelé, zkoumači a někdy i fušeři a kazisvěti zkoušející umění možného se svojí chemií, fyzikou, biologií, zdravovědou. Pořád je to ale nic, jsme schopni vytvořit a pochopit díla fungující dočasně, myslíme a tvoříme v měřítku jedné, dvou, tří generací - dál ne - neumíme dát věcem a dílům život ani tu tvořivou smrt. Heslo na obalu „Až dosloužím, chci do sběru!“ je takový pokus, ale neumíme to zadat jinak než písemně (Co je psáno, to je dáno, ale nefunguje samo!)

To život na Zemi je z jiného soudku, je to dílo někoho většího, než jsme my, v jiných časových a zřejmě i nečasových dimenzích a není hanba to uznat a podle toho se i chovat.

A tak, ne že bychom se neměli těšit z našich malých radostí nebo se netrápit pro naše malé i velké bolesti, ale to vše s vědomím toho, že: „Když nejde o život – jde o .... !“ (to rčení nás má potěšit v případě ztrát a nepříjemností a uzemnit v případě zisků a radostí, ale určitě to není pobídka ke konání hrdelních zločinů).

Co ale s těmi, kteří zabíjejí s nebeskými cíli? Tak úplně jim nevěřím, je to podobné jako s oním „přerušením“. Prvotní je asi nespokojenost s pobytem na Zemi (reklamace účastníka zájezdu) a dál asi i pifka na ty, co spokojení jsou (a dělají po nocích rambajs na hotelu) a nadpozemský cíl je taková vhodná záminka a alibi pro zúčtování. Ale stejně je to nejistý a riskantní podnik brát věci božské do vlastních rukou a kosit lidi jen tak. Co když těmi nebožtíky Boha – dárce života – vůbec nepotěší, třeba s nimi měl jiné plány a jejich odpravením ho jenom pořádně namíchnou a pak u brány do ráje - s pytlíkem ještě vlažných mrtvol v ruce - se místo odměny a věčných radostí dočkají všelijakých nepříjemností a opletaček.

A tak zpátky na Zem! Ať jsme živí, zdraví, pokorní a až do (přirozené) smrti dobří – tím nic nepokazíme, ani neriskujeme peklo na zemi, ani „pod zemí“, kdežto kooperací se Smrtí riskujeme obé.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.