Ano, momentálně je situace zcela beznadějná. Ukrajina nemá šanci porazit Rusko v „hybridní válce“, kterou Rusko proti Ukrajině rozpoutalo. Bude dlouho krvácet a s následky této války se bude vyrovnávat nejméně po dvě generace.

Jak může tato válka skončit? Bezprostředně pro Ukrajinu dobře skončit nemůže. Cílem ukrajinské vlády je odpoutat se od Ruska a přimknout se k Evropské unii. Cílem Ruska je definitivně stáhnout Ukrajinu zpět do svého orbitu. Rusko v tomto boji vyhraje, protože nemá žádné skrupule. O svém angažmá na Ukrajině lže. To by ještě nebyl největší problém, tak se to prostě v mezinárodní politice dělává, jakkoli je to nemorální. Západ ví, že Rusko lže. Problém je v tom, že Rusko ví, že Západ ví, že Rusko lže. A tak bychom mohli pokračovat: Západ ví, že Rusko ví, že Západ ví…

Ano, slyším námitku, že Ukrajina lže taky. V určitém smyslu je to pravda. Zprávy, které oficiální ukrajinské zdroje podávají o situaci na bojišti, neberu vážně. Nicméně cíle ukrajinské vlády jsou jasné: Obnovit vládu v oblastech ovládaných separatisty a uspořádat parlamentní volby. Cíle Ruska jasné nejsou – tedy, nejsou jasně deklarovány. Stejně jako nebyla deklarována válka proti Ukrajině.

Rusko na vojenské a politické rovině svých cílů nepochybně dosáhne, ať už jsou jakékoli. EU patrně poskytne Ukrajině hospodářskou pomoc, nikoli však pomoc vojenskou. Západ nepřišel na pomoc Maďarsku v roce 1956 ani Československu v roce 1968. V pátek Putin Západu připomněl, že Rusko je jaderná mocnost. Západ to dobře ví, a Putin ví, že to Západ ví. Putin ví, že si s Ukrajinou může hrát jako kočka s myší, a že Západ nezasáhne.

Dovolím si předpovědět, co bude?

Ještě nějakou dobu to potrvá, ale nakonec nastane na Ukrajině něco, co bude v některých ohledech podobné normalizaci v Československu v letech 1969-1989. Ukrajina se ekonomicky zhroutí a v Kyjevě bude instalována vláda povolná Putinovu Rusku. Obyvatelé zejména na východě Ukrajiny budou rádi, že už se nestřílí. Jak se zachovají protiputinovsky smýšlející lidé, si netroufám odhadnout. Obávám se, že na rozdíl od poražených Čechů a Slováků v roce 1969 se někteří nevzdají možnosti otevřeného boje, a kam to povede, si nyní předpovědět netroufám.

V každém případě bude normalizace znamenat strašlivou morální tragédii s ještě vážnějšími důsledky, než měla normalizace v Československu.

Mně bylo v roce 1968 19 let. Vím, co udělalo „převlékání kabátů“, k němuž došlo v následujících třech letech, s mladými lidmi. U mnoha nevratně zatížilo vztah k rodičům. Rodiče popřeli své dřívější názory, mnohdy se zdůvodněním, aby zajistili svým dětem lepší budoucnost, ale děti jimi začaly pohrdat. A ztratily k nim veškerou úctu. Mnohdy nakonec propadly cynismu, i když poněkud jiného druhu, než byl cynismus jejich rodičů.

Mnozí rodiče však v Československu roku 1968-1969 pamatovali na lepší časy. Tuto výhodu Ukrajinci nemají. V době, kdy byly v Československu lepší časy, řádili na Ukrajině bolševici a později Stalinem vyvolaný hladomor.

Ukrajina nemá v této časnosti žádnou naději. Má ale naději věčnou.

Zakusil jsem – ke svému vlastnímu překvapení – jak se v osmdesátých letech lidé houfně obraceli k Bohu. Vždyť se to vlastně stalo i mně samotnému. Věděli jsme, že spoléhat na člověka je marné. A zamilovali jsme si pravdu. Uvěřil jsem v Ježíše Krista, ale také jsem hledal lidi z nedávné současnosti, kteří by mohli být určitým majákem v době plné cynismu, lži a beznaděje. Našel jsem například Přemysla Pittera, který v pětačtyřicátém vedl sirotčinec, v němž společně žili děti německé, české i židovské. Objevil jsem George Müllera nebo Matku Terezu. A novým způsobem jsem objevil i Masaryka.

Na Ukrajině mohli – na rozdíl od Ruska – přes dvacet let bez šikany působit probuzení křesťané. Pravda, ne všichni misionáři přicházející na Ukrajinu byli příkladem pravdivosti a skutečné Boží moudrosti. Nicméně v mnoha ukrajinských městech jsou zdravé křesťanské sbory, které mohou poskytnout duchovní domov v době plné beznaděje a cynismu. Ukrajinský národ bude třeba budovat zdola, od základů. Je to běh na dlouhou trať. Nicméně je to cesta, která někam vede.

Není vyloučeno, že po čase Ukrajina přijde i o náboženskou svobodu. Nicméně z krve mučedníků vzchází zpravidla hojná žeň. Doufat v morální obrodu je v současnosti méně zpozdilé než doufat ve vojenské vítězství. A – na rozdíl od armády – zapojit se mohou všichni.

Psáno pro magazín Christnet