19.11.2017 | Svátek má Alžběta


ÚVAHA: Nad obecní kronikou

8.11.2017

„Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.“ V dnešním ateistickém světě se staré texty vytratily z našeho světa. Tohle je biblická starozákonní Kniha Kazatel. Optimismus z ní zrovna nečiší. Ostatně jako z celé knihy.

Vzpomněl jsem si na ni, když jsem listoval v naší obecní kronice. Je to paměť jedné z vesnic v okolí Prahy, dnes spíš jde o křížence mezi vesnicí a vilovou čtvrtí. Kronika je kopie přesně opsaná z předlohy, i s chybami, které ponechávám. Především jsou tu fakta.

Jsem senior, přesto ty vzdálenější doby znám jen z vyprávění. Naše paměť sahá obvykle o jednu až dvě generace zpět, podle toho, zda jsme naše prarodiče zažili a ti nám něco vyprávěli. Kronika přichází vhod, protože je to pohled na lidi a události očima někoho jiného. Takže jsem zalistoval. Rok 1942: „Ze strachu před řáděním Gestapa a K. H. Franka byla věrnost říši projevována až příliš horlivě a podepisovaly se různé holdovací listy, velebící zřízení Protektorátu a jeho velkomyslné ochrany …“ Atmosféru té doby si dnešní generace sotva dokáže představit. Bylo to něco, co do té doby nikdo nezažil. Můžeme po letech ty lidi vinit? Jen formulace „až příliš horlivě“ nezní právě nejlépe.

Čtěme dál k témuž roku: „Rozhlasoví hlasatelé Kříž, Werner a jim podobní hnusným způsobem špinili český národ a jeho představitele z první republiky.“ Už tehdy byla media důležitá. Ale zase – nic nového, jen trochu pozměněné. Jak se stalo, že v posledních letech se slovo „pravdoláskař“ stalo téměř nadávkou? Nezasvěcený posluchač nebo čtenář by mohl nabýt dojmu, že naším krédem je tedy lež a nenávist. Věřím, že tak hluboko snad nejsme. Tady opět – media, v moderní době neporovnatelně vlivnější, než před sedmdesáti lety.

Kronika je zajímavá, přináší obraz dramatického století. Je po válce, píše se rok 1948: „Podpisové akce generalisimu Stalinovi 20. 12. se v obci podepsalo na 600 občanů.“ Nevím, kolik tu tehdy žilo obyvatel, ale odhaduji, že kolem tisícovky. Určitě byli mezi podepsanými i někteří z těch, kdo se zvěčnili před šesti lety pod díky Velkoněmecké Říši. Jaké měli pocity? V roce 1948 možná dobré; Stalinovo jméno se skloňovalo ve všech pádech a bylo neodmyslitelně spojováno s osvobozením. To už si pamatuji coby malé dítko, alespoň potud, jak někteří dospělí hovořili familiárně o „Pepíčkovi“.

Následující, tedy rok 1949: „20. 12. oslava narozenin generalisima Stalina …podpisová akce, kterou podepsalo na 600 občanů.“ Stejně jako před rokem? Bylo to stále nadšení, nebo už ne tolik? S tímhle rokem se totiž pojí další zprávy z kroniky: „Byl zrušen uzavřením obchod uhlím … toto předáno družstvu Jednota.“ Nebo „na obchod Josefa Tunečka (jméno měním) … zavedena národní správa.“ V kronice nestojí, co se stalo s majiteli, kteří přišli o svůj obchod. V následujícím roce takových zpráv přibývá, ale kupodivu nikdy se už nedočteme o podpisech generalissimovi. Změny živností už byly četné: pekařství, truhlářství, řeznictví … Tedy změny, živnosti byly prostě zabrány. Buď zavřeny, nebo „znárodněny“.

Zato jsem v té době nenašel zmínky o jiných podpisech, které jsem viděl v dobových novinách. Pracující tehdy žádali co nejpřísnější trest pro „bandu Slánského“, případně pro doktorku Horákovou. Obvykle celé kolektivy. V téhle vesnici buď nic nepodepisovali, nebo to kronikář pominul. Záměrně? Měl přece jen zábrany? Kdo ví? V roce 1953 se v jediném řádku dočteme: „7. února ples KSČ, 14. února maškarní ples ochotnického spolku, 16. března byla uspořádána tryzna za J. V. Stalina.“ Je zvláštní číst poslední zprávu v jednom řádku s plesy.

Tradice podepisování nám zůstala, jen musím opustit kroniku, kde to není. Také jsem totiž podepsal – tuším v roce 1970, kdy už jsem pracoval na vysoké škole. Byli jsme vyzváni, abychom vyjádřili souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Oficiálně to byla „internacionální pomoc“, dnes pravým slovem „invaze“. Vzpomínám na malou pracovnu vedoucího naší katedry, kde kromě něj seděli „soudruzi z děkanátu“. A nejen odtud, někdo byl snad z Obvodního výboru KSČ, aby dohlédl. Dodnes děkuji již zemřelému šéfovi, který se maximálně snažil usnadnit nám tuhle trapnou chvíli. Je to vzpomínka, která se mi občas vrací. Co tehdy dělat? Nejsem hrdina. Nebyl jsem, a tehdy snad nikdo. Nebo málokdo. Patrně by případný odpor ještě zkomplikoval pozici šéfa katedry, o represích vůči odmítači ani nemluvě. Což není omluva, ale konstatování. U starší gratulace generalissimu Stalinovi mohlo jít v případě nějakého protestu o vězení, tady „jen“ o ztrátu zaměstnání. Vzpomeňme čistek po roce 1969. I tak se všichni báli. Nebo většina. Nemohu posoudit.

Tahle akce zůstala nepovšimnuta; na vysokých školách nežijeme v záři reflektorů. Neplatí to o další, pozdější akci. Připomněla mi ji nedávno zmínka na internetu, zda jeden z jejích aktérů podepsal, či nepodepsal, když ve frontě na podpis stál a pero držel v ruce. Ano, míním neblaze proslulou Antichartu. Její obětí se stal umělecký svět, který naopak těmi reflektory žije. A opět – podepsat, nebo ne? Rozhodně si úctu zasluhují ti, kdo nepodepsali, s vědomím, že za to zaplatí, což se stalo.

Co však ti ostatní? Strach o kariéru, o existenci, je silný, proto jsem před chvílí připomněl, že ho znám z vlastní zkušenosti. Jen jsem tehdy beztak tu kariéru neudělal. Nevím, zda ti, kdo Antichartu podepsali, mají dodnes nedobrý pocit, pocit hnusu. Jejich počínání lze pochopit, nevím ale, zda úplně omluvit. Přitom, opět Kniha Kazatel – nebylo to nic nového. Navíc, pokud vím, za války umělci také podepsali, ve prospěch Velkoněmecké říše. Dovolím si vrátit se k jinému biblickému textu, novozákonnímu. Kristus dotázán farizeji, zda potrestat nevěrnou ženu, tehdy (dnes ještě v islámském světě) ukamenováním, odpovídá: „Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.“ Když se pak rozhlédne, stojí před ním jen ta žena. Takže, kdo jsi bez viny? Kdo má právo soudit? Ale přinejmenším stydět za takové podpisy bychom se měli. A také připomínat, že tohle bylo. Tím spíš, že scéna se opakovala.

Obecní kronika mne přivedla k úvahám o generacích, které podepisovaly. V tomhle rámci je spíš trapná episoda polistopadová, kdy členové jedné politické strany měli údajně podepsat jakýsi „slib věrnosti“ s hrozbou, že vystoupí-li z této strany, zaplatí nemalou pokutu. Už si nepamatuji částku, ale snad šlo o milionovou. Trapné, navíc nezákonné. Nevím, kolik členů ten slib podepsalo.

Tohle všechno je obraz jakési podivné historické setrvačnosti, která trvala jen pár desítek let. Skončila už? Nebo měl Kazatel pravdu, když pravil „co se dálo, bude se dít zase“? Byl bych velmi rád, kdyby se konečně zmýlil.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


počet příspěvků: 4, poslední 8.11.2017 01:53









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.