18.12.2017 | Svátek má Miloslav


ÚVAHA: Na okraj 17. listopadu v akademickém světě

28.11.2017

Oslavy 17. listopadu jsou v českém národním narativu specifické. Jde možná o jediný státní (tedy nikoli náboženský) svátek, který se skutečně slaví, který je vnímaný – nikoli jen politickou representací – jako skutečně autentický a pro existenci státu v moderní podobě nezbytný pilíř společnosti. Je připomínkou boje za svobodu a demokracii a současně přirozeným prubířským kamenem tohoto tématu.

Příkladem může být úvaha nad tím, co vlastně demokracie je a není. Je zajímavé, že v roce 2017 se toto téma řeší snad nejsilněji v akademickém prostředí. Například rektor Karlovy univerzity Tomáš Zima 13. listopadu na Facebook napsal: „Co takhle věnovat se práci a nikoliv kalení vod.... Byl senát FSV demokraticky zvolen?? Byl - nikdo nic nenamítal. Proběhla volba děkana/ky řádně?? Ano Tak se smiřme už konečně s výsledkem voleb – jak v případě rektora, tak děkanů na fakultách. Vím, že je to pro někoho smutné, ale demokracie není o tom, že volby dopadnou tak, jak si přeji já, ale jak řádně proběhnou.“ Příspěvek se týkal kritiky vedení UK za to, že se nepostavilo proti zvolení nové děkanky FSV, která je spojována (a nikoli na úrovni pavlačových klepů, ale zcela jednoznačně a prokazatelně vědomě) s publikováním v predátorských časopisech.

Představa, že demokracie spočívá v tom, že budou respektovány výsledky voleb, je nesporně správná. Potíž je v tom, že ono nerespektování by se projevilo například neuznáváním podpisu děkana na projektech nebo pracovní smlouvě. Nikoli tím, že s jeho morálním profilem nemůže daný akademik souhlasit. Demokracie jako klid na práci s patřičnou dehonestací autorky původního příspěvku, Kateřiny Volné, je v tomto ohledu nepřijatelný. Je nepřijatelný tím, že ho formuluje rektor, jakkoli jeho přímá pravomoc vůči FSV je velice malá.

To jistě neznamená, že by nemělo dojít ke snaze o hledání koncensu nebo k lidskému dialogu. Ale dialog nemusí implikovat shodu ani souznění. Opakovat argument, že i Adolf Hitler byl poprvé zvolen formálně správně, je zbytečné. Argumentace pana rektora je zásadním způsobem problematická nikoli z důvodu historické paralely, ale proto, že předpokládá, že demokracie se uskutečňuje v jednom okamžiku voleb. A mezi nimi probíhá prázdno, tyranie, diktatura, svoboda,… těžko říci. Jenže demokracie nutně předpokládá, že mezi volbami je život. Bez života polis není demokracie.

Také druhé zastavení je spojené s univerzitou. Totiž s moíi domovskou Filozofickou fakultou MU. Jde o fakultu dvojího příběhu. Tím prvním je uzavření vysokých škol a protinacistický odboj, jehož oběti je možné vyčíst z názvů nedalekých ulic. V této krizi fakulta nesporně obstála. Rok 1989 byl ale v mnohém jiný, sametový, nejednoznačný. Fakulta neprošla žádnou výraznější katarzí, pokud nepočítáme revoluční změnu (stejně nerespektovaného) děkana, změny byly spíše kosmetické a návratů málo a do značné míry problematické. Učinit z prostoru před FF MU místo každoroční diskuse o obětech a perzekuovaných obou totalitních režimů je tedy do značné míry kritikou mířící do vlastních řad.

Přitom fakulta k silné a jasné reflexi anebo naopak deklarovanému smíření s minulostí nikdy nepřistoupila a domnívám se, že nepřistoupí. Z důvodů prostě lidských, osobních, politických, společenských. V naději, že tuto službu za ni udělá čas. Současně netvrdím, že nemůže být legitimním postojem to, že se přerod mezi režimy udá bez personálních změn s odkazem na kontinuitu, s prostou žádostí o odpuštění nebo třeba s jednoznačnou deklarací, že se nic špatného nestalo. Odvaha k takovému explicitnímu kroku je ale nutně nemalá. Současně otevírá otázku, kdo by takové prohlášení měl vlastně učinit – děkan, rektor, senát, jednotlivci?

Karl R. Popper ve své knize Otevřená společnost a její nepřátelé poměrně jasně identifikuje to, co bychom mohli označit za liberální demokracii, tedy systém, o který již téměř třicet let aktivně většina společnosti usiluje. Jedním z témat, které v ní otvírá, je otevřenost k alternativám. To, že s něčím nesouhlasíme, nemůže být záminkou pro likvidaci soupeře, protivníka, jeho dehonestaci. Otevřená společnost nemá bolavá tabu, jako FF MU, o kterých nemůže a neumí mluvit. Nebojí se kritiky a diskusí, nevnímá svobodu a demokracii formálně, ale esenciálně.

Domnívám se, že 17. listopad může být dobrým impulsem pro přemýšlení nad tím, do jaké míry o otevřenou společnost každý z nás stojí a co je ochotný pro ni učinit. Téměř vždy jde o kalkul se zápornou bilancí libostí pro jednotlivce. Ale s velkým přínosem pro druhé. V roce, kdy se připomíná 40 let od podpisu Charty 77, je to signifikantní. Jde o těch čtyřicet let, které bibličtí Izraelité putovali pouští, aby se zbavili generace žijící v Egyptě v pohodlnosti a nesvobodě. Kam jsme za tu dobu došli my? Dokážeme žít ve svobodě k alternativám? Nebo je stále svět, který preferujeme, společností uzavřenou, s my a oni, hodnými a zlými, černou a bílou?

Jan Patočka ve svých knihách k tomu tématu jasně poznamenává – dějiny a civilizace začínají tam, kde jsme ochotni položit svoji energii a životy za blaho obce. Kde dobro pro společenství druhých klademe nad svůj osobní aktuální prospěch. Každého jedince pak vyzývá k péči o duši, nikoli jen v rovině privátní, ale také – a nikoli v posledku – v rovině společenské. Dává člověku do rukou dvojí svobodu; svobodu od něčeho a k něčemu. Myslím, že jejich proporce v každodenním bytí ve světě je tématem, které se k 17. listopadu hodí více, byť je primárně určené pro osobní promýšlení, než škrobené projevy na náměstích.

Autor je vysokoškolský pedagog

Michal Černý


11 dětských dárků, které vám na Boží hod nepolezou krkem
11 dětských dárků, které vám na Boží hod nepolezou krkem

Jaké vánoční dárky pro děti vybrat, aby jim dělaly radost dlouhé týdny (a vám se vyhnula migréna)?

Diskuse


J. Kanioková
19:57
28.11.2017

J. Pospíšil 402
16:45
28.11.2017

M. Pivoda
18:48
28.11.2017

J. Kanioková
19:58
28.11.2017

A. Alda
13:37
28.11.2017

M. Pivoda
14:07
28.11.2017

J. Kanioková
19:53
28.11.2017

M. Pivoda
12:15
28.11.2017

I. Schlägel
13:42
28.11.2017

V. Němec
8:46
28.11.2017

J. Prikner
12:02
28.11.2017

M. Prokop
16:23
28.11.2017

J. Prikner
12:11
28.11.2017

P. Rada
8:07
28.11.2017

P. Rada
15:11
28.11.2017

počet příspěvků: 17, poslední 28.11.2017 08:00









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.