Před několika lety se dostal do distribuce běžných videopůjčoven americký film Vzepřít se obrům. Je to film křesťanský a pro mnohé lidi (patrně včetně řady křesťanů) moc prvoplánový – taková křesťanská limonáda. Vypráví o neúspěšném trenérovi amerického fotbalu, kterému hrozí vyhazov za špatné výsledky. A hrozí mu rovněž rozvod. Trenér ale najde Boha – a tím i novou motivaci pro své životní zápasy. Po jedné prohře svého týmu měl s hráči klíčový rozhovor. Ptal se jich, proč vlastně hrají. A překvapil je tvrzením, že hrát, abychom vyhráli, je málo. V životě nám musí jít o oslavu Boha. Podařilo se mu své chlapce přesvědčit a oni nakonec vysokoškolskou ligu vyhráli.

Napsal jsem, že je to taková křesťanská limonáda. Viděl jsem ji celkem třikrát – poprvé, když mému nejmladšímu synovi bylo dvanáct. A vždy jsem uronil slzu. Pro našeho Benjamína to byla jedna z prvních křesťanských zkušeností.

O několik let později se hlásil na uměleckou školu. Vzal jsem ho na návštěvu ke své milé známé, malířce Věře Novákové – snažil jsem se ho seznámit s malíři, které znám. Věra se ho zeptala, proč chce studovat malbu. Ve svých šestnácti letech řekl zcela bezelstně: „Chci uměním oslavit Boha.“ Tutéž větu by bylo možno vyslovit jako frázi, ale v jeho ústech to fráze nebyla. Ne, nepustil se do amerického fotbalu, ale možná mu právě ten film pomohl pochopit, že správnou motivaci potřebujeme, a to v nejrůznějších oblastech svého života.

Netvrdím, že vždy musí být motivace „náboženská“. Když československý hokejový tým porazil v roce 1969 dvakrát za sebou Rusy, porazil soupeře, který byl evidentně na celém tehdejším mistrovství silnější. Nicméně touha porazit okupanty byla tak silná, že se československý tým vzepjal k nadlidskému výkonu a zvítězil.

Proč čeští fotbalisté skončili poslední ve skupině? Jakou mají motivaci? Jistě má každý nějakou motivaci osobní, a nějakou sdílenou motivaci musí mít celý tým, nebo alespoň jeho větší část. Obávám se, že za prohrou nebyl ani tak nedostatek fotbalového umu, jako spíše nedostatečná motivace.

Motivovat hráče něčím, co stojí za řeč, je jedním z úkolů trenéra. Trenéra Vrby si vážím od dob, kdy jsem ho zaregistroval jako trenéra Viktorie Plzeň (jinak se zase až tak moc o fotbal nezajímám). Ale obávám se, že českému týmu by nepomohl ani sebelepší trenér. Je zde totiž ve hře ještě něco více.

Prostředí českého fotbalu je prolezlé nepravostmi (vidíte, nenapsal jsem „korupcí“, takže mě snad nikdo nebude chtít žalovat). Snímek vysmátých fotbalových bafuňářů, kteří se sešli v Peltově Jablonci během posledního ligového kola, které přineslo tolik prapodivných výsledků, byl velmi výmluvný. Ti, kdo rozdávali před mnoha lety „kapříky“, jsou opět naplno u vesel. Svědomí mi téměř zakazuje, abych následující ročník fotbalové ligy vůbec sledoval. Nevím, do jaké míry jsou kluboví hráči spolupachateli či zda jsou jen oběťmi – ale ať tak či onak, český fotbal si v současném stavu nezaslouží slavit nějaké úspěchy. Finanční motivace může být silná, ale křídla zřejmě hráčům nedodá.

Předpokládám námitku, že v jiných zemích to nebývá lepší. Tuto námitku by bylo možno podpořit tím, co se dělo na trávníku i v hledišti během zápasu Česko – Chorvatsko, kdy chorvatští „fanoušci“ začali na hřiště házet dýmovnice a dělbuchy, prý ve snaze uškodit vlastnímu týmu, a to na protest proti zkorumpovanosti chorvatského fotbalu. Možná měl nerozhodný výsledek 2:2 naznačit, že jsou na tom Česká republika a Chorvatsko stejně bídně. Chci ovšem upozornit, že to, co se děje v Chorvatsku, v Rusku, v Turecku či jinde, by nás mělo zajímat až v druhé řadě. Když se apoštol Petr ptal Ježíše, jaký bude osud Janův, odpověděl mu Mistr: „Co je ti po tom?“ A Aslan z Narnie promluvil podobně k jednomu zvědavému človíčkovi, který se ptal na kohosi druhého: „To je jeho příběh. A já ti vyprávím pouze příběh tvůj. Příběhy jiných nevyprávím.“

Ne, netvrdím, že správná duchovní motivace je všelék nebo jediný faktor, který by nás měl zajímat. Člověk bez fotbalového talentu, který je upřímný a chce oslavit Boha, je pořád člověk bez fotbalového talentu. Měl by si najít své skutečné obdarování, protože každý nějaké má. Jenže o fotbalovém umu či o schopnostech trenéra Vrby budou psát jiní. Já jsem se snažil napsat něco o duchovní motivaci, což je něco, co podle některých ani neexistuje, a podle jiných je to nedůležité. Ale na všech posledních mistrovstvích, ať už světa nebo Evropy, mi scházela právě ta motivace. Obávám se, že pokud se to nezmění, moc toho neuhrajeme. A nepomůže nám, vyměníme-li Poborského nebo Vrbu. Museli bychom vyměnit Peltu a spol. Ale ani to by nestačilo, pokud by na jejich místa dosedli lidé jim podobní. Možná je problém motivace hlubší, než se nám zdá.