Nedávno se ve zprávách objevily záběry ze dna Ženevského jezera, kde potápěči náhodně narazili na tři stovky uren s logem krematoria, jehož služeb využívá proslulá švýcarská klinika Dignitas (Důstojnost). Jak je všeobecně známo, jedná se o zařízení provozující legálně eutanázii, tedy lékařsky asistované sprovození ze světa nevyléčitelně nemocných, kteří o to mají zájem, splní přísná kritéria a dají dohromady patřičný obnos (dle tři roky starého ceníku 7200 CHF). A protože je ve většině států eutanázie kriminálním činem, stal se tento druh turistiky (ekvivalentní potratové turistice) pro helvétské anděly smrti parádním byznysem.

Je podivné, proč se urny s popelem milosrdně zabitých lidí dostaly tam, kde byly nalezeny, neboť má-li někdo peníze a odhodlání k absolvování smrtící procedury, jistě pomýšlí i na pohřeb, a většina takto zemřelých rodinu či nějakou blízkou osobu jistě měla. Nechme však stranou ponurý nález ve švýcarských vodách, který je před začátkem sezóny pro provozovatele vodních radovánek v dané lokalitě těžkou ranou, a podívejme se přímo na ono lákavé a tolik popularizované téma, totiž eutanázii.

Definice eutanázie je usmrcení na žádost či asistovaná sebevražda. Nebudu se zabývat právními a etickými aspekty ani historií eutanázie (heslo je velmi pěkně zpracováno ve Wikipedii), ale pokusím se vysvětlit, proč problém eutanázie považuji za uměle nafouknutý a ve skutečnosti okrajový.

Během své lékařské praxe jsem se mnohokrát setkal se žádostí typu: pane doktore, už mi něco píchněte, jen aby to trápení brzy skončilo… Obvykle ale tuto prosbu vyslovil pacient, který by ani v zemi, kde je eutanázie legální, na ni neměl nárok. Hlavním důvodem přání zemřít totiž zpravidla nebyla jedna konkrétní nevyléčitelná a nesnesitelná nemoc, ale staroba, nemohoucnost, spousta vleklých chorob, sociální vyloučení, vědomí vlastní zbytečnosti a nejčastěji toto vše dohromady.

Naopak lidé například s pokročilým stádiem rakoviny, nemající šanci na vyléčení, s horizontem přežití několik týdnů, maximálně měsíců, trpící bolestmi, tedy pacienti, kteří by se mohli bez problémů stát klienty kliniky Dignitas, vyslovují toto přání zřídka. Skutečně neexistuje jiná šance, jak se zbavit krutého umírání, než vyrazit na poslední cestu do Švýcar?

Samozřejmě, že existuje, je dostupná, legální a hlavně se praktikuje. Je povinností lékaře pacientovi, kterého nevyléčitelná nemoc přivedla na práh smrti, podat dostupná analgetika v dávce tak silné, aby účinně utlumila bolest. Takové léky máme, jsou levné a efektivní, jen se s nimi neumí zacházet a část lékařů se bojí použít je, i když jejich váhavost vede ke zbytečným útrapám nemocných. Mluvím pochopitelně o opiátech. Může se stát, že postupně se zvyšující účinná dávka již není slučitelná se životem ochablého organizmu a pacient zbavený bolesti se neprobudí. To ale není asistovaná sebevražda ani jiný druh zabití, zkrátka to není eutanázie. Je to vedlejší účinek jediné správné a humánní léčby.

Jsou ovšem i pacienti ochrnutí, trpící vzácným neurologickým onemocněním či jinou nemocí, kde není limitujícím utrpením přímo bolest. Ti nemohou bez pomoci sebevraždu ani fyzicky provést, pokud by se snad pro toto krajní východisko rozhodli. Jen kvůli této malé skupině lidí je debata o legalizaci eutanázie dle mého názoru oprávněná.

Nemocní, vědomi si blízkého a bolestného konce, propadají pochopitelně depresi a nihilismu. Kolik z nich má možnost svěřit se se svými pocity psychologovi, případně duchovnímu? Kolik ošetřujících lékařů a sester je ochotno tuto roli suplovat a nechodit okolo smrtelně nemocného pacienta jako kolem horké kaše? Dokonce i pouhé nasazení antidepresiva bývá spíše nahodilým nápadem než pravidlem.

Domnívám se, že adekvátní péče o psychiku a duchovno by větší části zájemců o umělé ukončení života pomohla vyrovnat se se situací a smířeně dožít zbylé dny. Naštěstí se i u nás začínají etablovat nestátní zařízení zvaná hospic, jejichž smyslem je doprovodit pacienty s již pokročilým a neléčitelným zhoubným onemocněním skutečně důstojně a bezbolestně ke konci. Bohužel jich je zoufale málo a rodina nemocného často umístění do hospicu odmítne s argumentem, že je to daleko, a raději nechá tatínka či maminku dotrpět na akutním lůžku v nemocnici, která je sice za rohem, ale pro tento druh péče není určena a vybavena.

Zásadní etický problém dnešní medicíny vidím nikoli v neochotě ukončit nesnesitelný život, ale v tendenci prodlužovat jej za každou cenu. Starému člověku, kterému je často hodně přes osmdesát let, se může snadno přihodit, že se místo rychlé smrti na srdeční infarkt či mozkovou příhodu ocitne na lůžku intenzivní péče. Lékaři brzy zjistí, že jeho prognóza je mizerná, vyléčení a odchod po svých domů nemožný, ale to, co by jim velel zdravý selský rozum a milosrdenství, se z oprávněné opatrnosti před právním postihem obávají udělat.

A tak se místo ukončení agresivní léčby přidají léky ještě silnější, místo vypnutí dýchacího přístroje se připojí navíc umělá ledvina, a lidský preparát prošpikovaný kanylami a s hadičkami zasunutými téměř do všech tělesných otvorů přežívá týdny a týdny. Pokud se náhodou jeden z deseti takto zachraňovaných vylepší, pravděpodobně jej čeká, imobilního a s postiženým mozkem, přesun do léčebny pro dlouhodobě nemocné, kde spolehlivě zemře během několika dnů či týdnů na proleženiny nebo zápal plic. Jsou ojedinělé případy, kdy se i osmdesátníka podaří výše popsaným způsobem vrátit do plnohodnotného života. Na jak dlouho? Vyváží naděje na tento nepravděpodobný výsledek ono nedůstojné utrpení?

Pro tyto postupy vznikl jako nový termín – dystanázie. Dystanázie je, cituji: umělé a násilné prodlužování přirozeného procesu umírání léčbou, jejíž nevýhody z pohledu pacienta nebo jeho blízkých převažují nad jejími výhodami. Dystanázie, neboli zadržená smrt je nepříjemným důsledkem uplatňování postupů vítězné medicíny v situacích, kdy potřeby umírajícího vyžadují paliativní přístup.

Jak to jen udělat, aby se v podstatě nehumánně a alibisticky vynaložené obrovské prostředky daly investovat efektivněji? Kdo by měl říci, že člověk, který kvůli dušnosti neudělá více než deset kroků, nepotřebuje náhradu kyčelního kloubu? Kdo by měl odepřít vetchému starci kardiostimulátor s defibrilátorem za několik set tisíc, když je jasné, že čeká na smrt jako na vysvobození? Zdravotní pojišťovna? Poslanci?? Nějaká odborná komise???

Společnost má tendenci přesouvat odpovědnost na nás lékaře, a to za rozhodnutí nikoli odborná, ale etická. Když sebevražda nevyléčitelně nemocného, tak za lékařské asistence, to je takové čistější. Lékaři jsou pod obrovským tlakem léčit každého až na doraz a vzepřít se v individuálních případech tomuto diktátu vyžaduje odvahu. Lékař se tak vystavuje riziku obvinění rodinou zemřelého z toho, že neudělal pro záchranu maminky/tatínka maximum. Humánní pohnutky mohou u soudu jen těžko konkurovat paragrafům, interpretovaným protřelým advokátem.

Přirozená smrt se stává medicínským selháním. Umírá-li stařenka doma, nikdo ji nevezme za ruku a nedrží ji, dokud nevydechne, ale volá se záchranka. Člověk už neumírá v peřinách pod stropem, na který před usnutím celý život hleděl a zná na něm každou prasklinku, ale pod ostrým světlem zářivek za zvuku lámání vlastních žeber během srdeční masáže a křiku pobíhajícího personálu. U lůžka nebožtíka nikdo nezapálí svíčku, ale sestřičky jej zabalí do prostěradla a odvezou do špitální márnice mezi ostatní mrtvoly.

Tabuizace a odosobnění umírání, překotné odsouvání bližních se smrtí na jazyku do nemocnice, hlavně u toho nebýt, co kdyby mu tam snad ještě pomohli…, to je záležitost, která se na rozdíl od bubliny eutanázie jednou bude týkat každého z nás.

Budeme-li mít smůlu, projdeme si před definitivním koncem bezútěšným očistcem intenzivní péče. Budeme-li mít štěstí, dostaneme se do rukou rozumného a soucitného doktora, který pozná, že jsou naše dny nezvratně sečteny a nechá nás pokojně odejít. A pokud budeme mít i charakterní potomky, nebojící se pohledu na umírajícího rodiče, možná náš konec nebude zas tak zlý. Amen.