29.3.2024 | Svátek má Taťána


ÚVAHA: Má německá otázka

11.5.2015

Když jsem si přečetl svou židovskou otázku, uvědomil jsem si, jak zážitky z dětství formují naše pozdější názory a postoje, jak jsou důležité tak zvané malé dějiny pro vnímání těch velkých, které pak často zásadně ovlivňují náš život.

Má německá otázka začíná ještě v době předškolní. V létě jsme jezdívali na dovolenou vždy do pokoje pronajatého v nějakém venkovské domě. V letech 1936 a 1937 to bylo podkroví horské chalupy někde u Harrachova. Majitelé, jak jinak, byli Němci, mezi sebou mluvili německy, ale s námi, pokud se pamatuji, slušnou a srozumitelnou češtinou, pokoj pronajímali většinou Pražákům. Měli syna, o něco staršího než já, shodou okolností měl stejné křestní jméno, říkali mu Kali, ochotně se mnou běhal po okolí a hrál si. Měli také přítulného německého ovčáka.

Bezezbytku to platilo pro první léto, pak už byli všichni méně ochotní, Kali nosil žlutohnědou košili a černé manšestrové kalhoty, co chvíli někam odcházel, o mne už neměl zájem, i ten pes se nějak nakazil.

Tehdy jsem to nechápal, ale už jsme tam nejezdili.

Příští léto jsme byli ve Vrchotových Janovicích, nikoli ovšem u Sidonie Nádherné, ale v podzámčí u truhláře pana Budila (souvislost s Němci se osvětlí dále).

Další má zkušenost s Němci přišla náhle v noci mých sedmých narozenin, na vyhlášenou mobilizaci reagoval otec tím, že mi narval na hlavu protiplynovou masku, kterou jsme měli povinně doma, ale nikdy ji nezkoušeli. Příšerný pocit dušení je jedním z mých otřesných zážitků (opakoval se na vojně při každém chemickém poplachu). Pak otec sehnal někde taxík a odvezl mne s matkou k Budilovům.

Budilovi měli dva chlapce blízké mému věku, strávil jsem s nimi celou dobu až do mnichovsvé dohody, pamatuji si na Hašlerovy písničky v místním rozhlasu i na projev generála Syrového, toho oživlého jednookého Jana Žižky, v nějž lidé vkládali naději, která je pak náhle opustila, pamatuji si, jak všichni strašně plakali. A také si pamatuji, jak mě kluci učili chodit bosýma nohama po strništi a jak jsme opékali v popelu brambory. To všechno bylo dítěti bližší.

Pak vím, že nás opustil pan prezident a zvolili nového, starého pána, který se mi nelíbil.Ve škole jsme dostali novou mapu okousaného státu.

Pak už si pamatuji hustou vánici 15. března, rodiče plakali, ale Václavské náměstí a německé vojáky jsem viděl až v týdeníku v kině. Bylo to hrozné, ale vojáci na bicyklech mi připadali směšní.

Do školy nám vtrhla válka jen vzdáleně, to když jsme vytrhávali z učebnic portréty našich prezidentů a černým razítkem odstraňovali název našeho státu. Na ulicích se objevily dvojjazyčné nápisy a ze dne na den se zbláznily tramvaje i automobily (to jde jen v totalitním režimu, dnes by o tom rokoval parlament roky, i kdyby to přišlo z EU).

A pak mi ukradli nejlepšího kamaráda, to byl můj největší otřes z války.Byla samozřejmě nejrůznější omezení, přídělový systém na všechno, uhelné prázdniny,letecké poplachy, zatemnění, nejhorší bylo na ulicích. Jinak se mi líbilo,strašně rád jsem četl, knihy se ve mně ztrácely jako v žroutovi jídlo, ale večer jsem číst nesměl, abych si nekazil oči. Zlaté večery, kdy rodiče chodili do divadla, hltal jsem knížku v posteli a při zarachocení klíče v zámku jsem zhasl lampičku. Nebylo lépe spícího dítěte.

Posléze jsem se uprostřed války dočkal i školské reformy. Vládnoucí moc se rozhodne nadaným dětem ubrat rok ze základního vzdělání a přesunout je do měšťanské školy. Byla ve stejné budově, moc si na učitele nepamatuji, dlouho jsem tam nezůstal. Zkoušky na střední školu byly možné pro obě skupiny dětí, takže ukradený rok mi byl milostivě vrácen.

Přijímací zkoušky do gymnázia by z dnešního pohledu byly hororem. Trvaly několik dní, předcházely psychologické testy, a pak se zkoušelo mimo jiného z němčiny, z výtvarné výchovy, tělocviku a společenského chování. Zkouška z němčiny a výtvarné výchovy probíhala za přítomnosti postrachu všech středoškolských profesorů, vrchního školského rady Wernera, podsaditého SAmana, dalšího sudetského Němce, kterého jsem osobně poznal. V době vrcholících úspěchů maršála Rommela byl zadán výkres bitvy v poušti. Z tanků se střílelo, jiné planuly, nad nimi se proháněla letadla. Letadla jsem uměl.

„No tópry,“ ozvalo se nade mnou, „ ale nemecky letadla málo a anglicky hodně, ale hoži hoži a furt padá dólu.“ Přidáním několika vraků byl Herr Oberschulrath spokojen. Pak při zkoušce z němčiny jsem, nevím jak, jediný věděl, že koroptev je Das Rebhuhn, a to mě zachránilo, protože jako od narození neobratný jsem z tělesné výchovy nemohl prospět. Závěrem zkoušek jsme jeli parníkem do Zbraslavi a zpět, kde zkoumali naše společenské chování.

Na jazyky jsem měl jisté nadání, s němčinou jsem problémy neměl. Po válce jsem ovšem z hrdého vlastenectví zahodil Augustinovu učebnici do popelnice, což se mi později vymstilo. Z naší rodiny nebyl nikdo persekvován, o všech hrůzách jsem se dozvěděl až po válce, ze zahraničního rozhlasu jen z druhé ruky, měli jsme zpětnovazební dvoulampovku, na které byla výhružka smrtí opravdu zbytečná.

Květnové povstání jsme prožili mezi dvěma barikádami ve vedlejší ulici na Vinohradech (ač mi bylo téměř 14 let, na rozdíl od o deset let mladšího Václava Klause jsem je nestavěl), většinou ve sklepě, kde bylo mým úkolem starat se o mladší děti, kterým jsem kreslil, četl a vyprávěl pohádky. Nebyla to role hrdinská, kterou bych se mohl chlubit.

Po válce jsem nechápal, čeho byl německý národ schopen, když měl tak skvělé spisovatele, skladatele a výtvarné umělce. Pochopil jsem to až mnohem později. Odsun Němců se mi zdál správný, o jeho divoké předehře jsme nic nevěděli, z dnešního hlediska je mnoho poválečných událostí sporných, ale hlavně nemám rád zdůvodnění, že to byla taková doba. Takových dob bylo ještě požehnaně.

Mí sudetští Němci mně byli souzeni. Po promoci na lékařské fakultě jsem byl „zadělen“ do kojeneckého ústavu v Aši. Tenkrát se s námi nepárali, takže třetí den jsem nastoupil první pohotovostní službu v okresu, vybaven příkazem „nikoho nevoz, máme plno“. První pacient byl ohlášen jako bolesti břicha. Dveře mi otevřela starší paní, zeptal jsem se, jak je nemocnému. „Ferštý nicht, her tokta,“ pravila. Pacient se svíjel na kanapi a kam jsem sáhl, skučel „tút vé“. Tak jsem ho přivezl do nemocnice, vyšetřili ho, vrátili s tubou Ftalazolu a diagnózou „má sračku a nauč se německy, budeš to potřebovat“.

Byl jsem rád, že jsem alespoň nehodil do koše slovník. Nemalé procento matek úspěšně předstíralo, že čeština je jim zcela cizí. Příští rok 9. května promítal jediný ašský biograf film „Es war im Mai mit Jaroslav Marvan“ s českými titulky.

Mnohem později, po cestách do Drážďan, Lipska, Berlína po čerstvě zbudované zdi, pak nahlédnutí z druhé strany, v šedesátých letech pak po vzpouře nové generace „Jak jste to mohli dopustit?“ a posléze po delším pobytu v devadesátém roce cestou do Holandska a zpátky jsem svou německou otázku přehodnotil.

Na rozdíl od komunistů se za skutky z války několikrát omluvili. Viníků vzhledem k věku žije již pramálo, mí současníci stihli maximálně Hitlerjugend. Ale kolik z nás odmítlo po Vítězném únoru vstup do SSM, aby mohli vystudovat?

Jak se říká, taková to byla doba.