19.4.2024 | Svátek má Rostislav






ÚVAHA+LIDÉ: Ona, Poe a já

21.2.2008 0:05

Dobrodružství Arthura Gordona Pyma Edgar Allan Poe 6TOPlistNěha-něha, co jiného mě nepředloženě a neodůvodněně mámí, svede, sevře a obklíčí při vyslovení příjmení nešťastníka jménem Poe... (Anonym)

„Dobré sklo v biskupově dvoře v čertově sedle,“ četl jsem s vykulenýma očima. „Jedenačtyřicet stupňů, třináct minut severně....“ Tu jsem byl vytržen ze snění a dosti Poea (1809-1849)! Ne, jen stěží si umíte představit bol mé dětské zvídavosti tenkrát a můj zlatý táta sice pár knížek pro náš týden v horské boudě vypůjčil, o to nic, ale já, mamlas, jsem se zrovna k té nejlepší prokousal až naposled a užasl příliš pozdě nad pátracím umem pana Legranda. „Vraťte klíče,“ zaznělo - a my s nimi knihovně oné chaty nechali i ohromivší mě knihu se „zlatým broukem“, po čemž ve mně ještě dlouho tkvěla nedořešená záhada a má touha vrátit se k Poeovi od té chvíle už pouze rostla. Jen a jen. Až jsem se konečně vzpamatoval a v místní knihovně za rohem si svazek znovu našel a v klidu dočetl slova rozluštěné šifry vedoucí k pokladu kapitána Kida... „Hlavní větev, sedmá odnož, vystřel z levého oka umrlčí hlavy... Od stromu skrz trefu pak padesát stop.“ A pak... už jsem hltal všechny Poeovy povídky, ba i básně, a jejich autora si poněkud přehnaně zbožštil.

Jáma a kyvadlo a jiné fantastické příběhy Edgar Allan PoePoe přišel o rodiče, herce, už ve dvou letech, aby osaměl uprostřed amerického Richmondu. Ale paní Allanová odnaproti byla bezdětná, takže... Měl štěstí aspoň v tom, že se mu v dětství dostalo vzdělání. Už ve třinácti se však zamiloval do spolužákovy matky a omdlel prý jen při letmém setkání. Ona šaramantní žena bohužel po dvou letech zemřela, čímž aspoň inspirovala Edgarovu první báseň Heleně.

Zasnoubil se pak s mladší slečnou Elmirou. Ale vzala si jiného - a až před básníkovou smrtí se s Poem (už jako vdova) zasnoubí podruhé. „Byl vznětlivý,“ vzpomínala po mnohých letech, „a opovrhoval hrubostí. A když ho něco zaujalo, nechal se tím úplně pohltit, až zapomněl na svět. Ale jen pár minut mu stačilo, aby mi uhlem naskicoval portrét.“

Otčím chtěl mít z Edgara právníka. Ten se však vzepřel a v osmnácti utekl k armádě. Právě tam ho - opět po dvou letech - zastihla i smrt milované macechy. Otčím se znovu oženil. Nikdy si přitom Edgara neosvojil. Ten se zřejmě z trucu nechal vyhodit z West Pointu, ale nadále psal. „Byl celý v černém. Neviděl jsem na něm ani kousíček bílé barvy,“ vzpomíná na setkání s mladým Poem porotce jedné literární soutěže... A již jeho kolegovi, kritiku Kennedymu, si básník stýskal na „bezdůvodnou“ depresi. Ta se pak už vracívala vždycky.

Pád do Maelstrőmu a jiné povídky E. A. PoeNaštěstí mu v Baltimore zůstala teta, matka dvou dětí. Právě k ní se nastěhoval a v šestadvaceti si tajně vzal třináctiletou sestřenici Virginii. U ní se však po sedmi letech projevila tuberkulóza a v lednu 1847 zemřela. Svou intuicí poté Poe v kosmologickém eseji Eureka (1848) skoro uhádl Einsteinovu teorii relativity a v povídce Landorova chata (1849) vylíčil rodinnou idylu jistých manželů Richmondových. A je oba. Nově se zamiloval do osmadvacetileté Nancy R., ale i jí se záhy svěřil... s „jakýmsi životním vyčerpáním“. A marně se toužil i s tetou přestěhovat do jejich blízkosti. Pak, právě ve chvíli, kdy se snad už přece vzpínal k dalšímu, materiálně úspěšnějšímu životu, náhle zemřel na nerozpoznanou vzteklinu. Šlo asi o náhodu (patrně se nakazil od některého ze zvířat, která s tetou chovali), nicméně svou smrt před tím až příliš často vyzýval mnoha konkrétními a nedospělými činy.

Byl génius, nesporně, ale my, zhýčkanci dneška, už sotva oceníme přímočarou průzračnost jeho textů. A přece jí před jeho nástupem do literatury takřka nebylo, a přece Poe i v tolika dalších věcech zůstává první. A to i navzdory tomu, že až do konce života dlel v oné sféře jinošských zájmů, kterou muži s dospěním odhazují. Ale možná právě jen dík takovéto přetrvávající „konstituci“ mohl vynalézt i detektivku. Ve svých jedenatřiceti publikoval krátký novinový sloupek Instinkt versus rozum a zkoumal tu s obvyklou a pro sebe tak typickou racionalitou chování manželčiny kočky (to bylo Virginii teprve osmnáct), a právě prolínání instinktu do lidské rozumovosti už mu pak nedalo spát, až dokud nevznikl onen francouzský pátrač C. Auguste Dupin, archetyp všech pozdějších literárních detektivů.

Černý kocour a jiné hororové povídky Edgar Allan PoePo klasických Vraždách v Rue Morgue (1841) vystupuje tento intelektuál i v povídce Odcizený dopis (1845) ilustrující, jak často přehlížíme, co nám leží takříkajíc na ráně (parafrázi Pán z Paříže vydal sto let poté John Dickson Carr), a naposled Dupin nepříliš přesvědčivě zapátral v Záhadě Marie Rogetové (1842-1843). V případu této povídky však Poe pohořel byv uvyklý spíš mystifikovat (viz jeho veleúspěšná fiktivní reportáž pro noviny New York Sun o prvním přeletu Atlantiku „Senzace s balónem“, 1844) a během analýzy tehdejšího reálného mordu žalostně selhal, a to navzdory skutečnosti, že se o pátrání osobně pokusil až na zalesněném místě činu. Prohrál však tehdy „se životem“, tak jako nakonec i v celku, a z výsledného příběhu až příliš sklíčeně trčí takřka dětská chuť si namluvit, že za Mariinou smrtí nestál jen čísi „pustý“ chtíč...

Detektivkou, ač už bez Dupina, byl ovšem i už citovaný Zlatý brouk (1843) inspirovaný povídkami Washingtona Irvinga (1783-1859) známými i u nás (konkrétně tu Poe vyšel z cyklů „Pirát Kid“ a „Ďábel a Tom Walker“) a za poslední, pátou veršotepcovu detektivku bývá označována próza Vrah jsi ty! (1844), kde je poprvé v dějinách užita - a hned až ad absurdum vyždímána – dnes jen parodovaná zásada, že vrahem bývá vždycky nejméně podezřelý. A jak a čím navázal na tyto první detektivky slavný Havran (1845), o tom ovšem už skvěle napsal Josef Škvorecký.

Sám mám hodně rád i Sestup do Maelstromu (1841) a zdůrazněme právě nad jeho řádky, jak zcela jedno musí být, že tu Poe opět vyšel už z Irvingových povídek (Dobrodružství černého rybáře, Pekelná vrata). A co? Tak vyšel. Však právě největší vypůjčovatelé (jako Shakespeare) bývají nakonec i mezi nejnesmrtelnějšími umělci. I tak to chodí, a ostatně autorů, kteří si naopak půjčovali od Poea, zůstává nepoměrně víc. I třeba málo známá próza Lyšaj (The Sphinx, 1846, česky i jako Smrtihlav) inspirovala Arbese k romanetu Duhový bod nad hlavou (čehož jsem si asi všiml první) a Jáma a kyvadlo (1842) vyšla patrně z téhož pramene, jenž už s menší invencí zpracoval V. R. Kramerius (1792–1861) v Železné košili (1831). Koneckonců Poe velmi tvůrčím způsobem „vykrádal“ i sám sebe, jak dokládá jeho vůbec poslední povídka Skokan (1849) kombinující brilantně - a na vyšším stupni trpkosti - motiv pomsty (Soudek Amontillada, 1846) a motiv plesu (Maska Červené smrti, 1841), přičemž sám Skokan zase inspiroval třeba Meyrinka k próze Muž v láhvi (1916). Anebo pověstný příběh o Amontilladu! Tělo člověka zazdívané ve sklepě už přece čtenáři znali, ne? Z Černého kocoura (1843). A kotův skřek? Je jen ekvivalentem úderů Zrádného srdce (1842), těch zpod podlahy, přičemž v první instanci Poeovi posloužil ještě někdo: lord Bulwer-Lyttona (1803-1873) a jeho Poslední dny Pompejí (1834). „Kam vede ta temná chodba nalevo?“ ptal se Calenus, „vždyť ve tmě vypadá, jako by končila až v podsvětí.“ „Naopak ústí do horních pater,“ odpověděl Arbaces nedbale. Tu Calenus uklouzl z pár schodů a ač hned vyskočil a vyběhl, už mohl jen bušit pěstmi a křičet, až se to podobalo zvířecímu řevu, tak strašlivá v něm vyvstala hrůza. „Pusť mě ven! Pusť mě ven! Už žádné zlato nechci.“ Slova jen nezřetelně pronikala masivními dveřmi.„Smilování! Milosrdenství.“ Arbaces už se dávno vracel dlouhou chodbou a za tři dny, bude-li Calenus ještě vůbec naživu, zůstane jeho hlas tak slabý, že ven dávno nepronikne. Nelítostný Egypťan si přitáhl šat. Vyšel na čerstvý vzduch...“ Dobrá. Ale teď čtěme znovu a sledujme s jakou grácií graduje o tucet let později Edgar Allan Poe: „Chvatně jsem zasunul poslední kámen do patřičné polohy a podle nové zdi znovu navršil starou hradbu z kostí. Půl století se jí pak žádný smrtelník nedotkl. In pace requiescat.“ („Odpočívá v pokoji.“ pozn. redakce)

Tečka. Nu, a my týž klid a pokoj přejme básníkovi a ať se ho jemně dotkne i naše láska. Měla by, když ji tak málo poznal, a protože pouze její trvání ho bude i ve 21. století dál nechávat nesmrtelným. A tak tedy i něha. V krutě vizuálním prostoru dneška už stejně možná existuje jen ONA, POE a MY. My, kteří jsme se ještě stále nevzdali intencemi nenaplněné ČETBY.











Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...