20.5.2019 | Svátek má Zbyšek






ÚVAHA: Ledová sfinga Artura Gordona Pyma

11.2.2008 0:05

TOPlistLedová sfinga Artura Gordona Pyma

(přístup k iracionalitě v dobrodružné literatuře)

Jde o tohle: Porovnáme-li zacházení s iracionalitou v knihách a příbězích pro děti a mládež od 19. století po dnešek, můžeme si všimnout zajímavého rozdílu. Od dob Julese Verna prakticky až do nedávné doby sloužilo tajemno jako lákadlo příběhu a příběh sám postupně osvěcoval temná zákoutí tajemství až vyvrcholil v odhalení racionálních, byť někdy fantastických příčin zdánlivě iracionálních, magických jevů. Magický výklad tajemství je spíše naznačován, pokud je vůbec jako jedna z možných alternativ výkladu připouštěn, a předpokládá se, že takto si mohou skutečnost vysvětlovat maximálně zaostalí venkované. Místo rytíře na bílém koni z dávných legend, který posekal draka nebo černokněžníka, přijíždí na místo tajemných jevů vědecky uvažující racionální člověk a zažene zločince, odhalí ho, zahubí, či dožene k sebevraždě a za záhadnými jevy je odhalena co příčina působnost nového vynálezu z oblasti optiky a akustiky. Schválně, jestli poznáte, který z románů J. Vernea se mi vynořil v mysli, při popisu tohoto modelového příkladu.

Rychlé šípy Jaroslav FoglarPodobný model platí i v dalších a novějších příbězích. Vezměte si třeba Foglara. V příbězích legendárních, uctívaných i zesměšňovaných a zatracovaných Rychlých šípů slouží tajemno se všemi atributy, které k tomu patří – tajná chodba, tragická smrt, tajné společenství Vontů atd.- vytvoření napětí, příjemného mrazení, kdy se svět klukovského příběhu dotýká hlubokých archetypů lidské existence, se kterými nedospělec nemá a nemůže do té doby mít ani nejmenší zkušenost. (Prožíváním příběhu se na konfrontaci s nimi mimochodem připravuje, trénuje). Rozhodně si nelze představit, že by se R.š. na jedné ze svých schůzek rozhodli vyvolat ducha Jana Tleskače, i když by jeho invokace umožnila získat plán létajícího kola mnohem snadněji než nějaké trmácení za ježkem v kleci. Nositeli pokleslé magie je vysmívané Bratrstvo kočičí pracky, Jejich víra v kouzla je součástí antipoda foglarovského ideálu chlapce.

Harry Potter a relikvie smrti J. K. RowlingováA nyní do žhavé současnosti!

V posledních skoro dvou desetiletích se situace zajímavě obrací. Hrdina je opět chlapec – nedospělec, jeho původ zamlžen, rodiče zahynuli tragickou smrtí, sirotek je týrán zlou macechou, otčímem a jejich vlastním synem. Neutíká do světa, svět přichází za ním. Je to svět kouzel, čar, tam se odehrává ta pravá skutečnost. Náš svět je proti světu kouzel a magie jen jakýmisi kulisami pimprlového divadla a my obyčejní lidé nenadaní vrozenými magickými schopnostmi jsme paralytickými pimprlaty tohoto tyjátru. Za nitky se tahá ze světa Idejí (kouzel). Myslím, že všichni uhodnete, o jaký příběh se jedná. I ti, kteří nečetli, nemohli zůstat nedotčeni. Já jsem četl všechny díly...

Předběžným shrnutím bychom tedy mohli onu změnu označit za odklon od schematu racionalisticky osvícenského, kdy je v příbězích iracionalita pouze utilitárně odměřována jako jakési nutné koření, které zlepšuje trávení víceméně didaktického příběhu, ale sama o sobě nemá „výživnou“ hodnotu. S odklonem od racionálně osvícenského pohledu došlo k resignaci na vysvětlitelnost světa a iracionalita, která vždycky láká a dráždí prolomila pomyslné hranice, byla dosazena jako jedno z možných paradigmat místo karteziánského. Tedy jde o znak nástupu jakéhosi magického paradigmatu. Uvádím to zde jako možnost, než se pokusím o demonstraci, nebo ověření této hypothesy na srovnání dvou klasických dobrodružných příběhů, které vznikly v době, kdy situace byla jaksi opačná než je dnešní.

Dobrodružství Arthura Gordona Pyma Edgar Allan PoeE. A. Poe bývá zkratkovitě označován jako otec (lépe snad jeden z otců) fantastických příběhů, horroru, ale taky detektivních příběhů. Krom básní je autorem známých a opakovaně filmovaných próz jako je Jáma a kyvadlo, Vražda v ulici Morgue a Zánik domu Usherů. Výjimečným dílem je román Příběhy Artura Gordona Pyma. Vyšel v roce 1836. Původně, jak uvádí prameny, ho Poe začal psát z finančních důvodů. Nese rysy románu na pokračování, kdy spisovatel začíná a neví ještě, jak příběh skončí. Nedává si ani moc záležet na stavbě příběhu, jde jen o to, aby včas odevzdal rukopis do redakce a udržel napětí čtenářů a tím i prodej novin. (dnes stejná situace se seriály a sledovaností TV kanálu). Z důvodu atraktivity nacpe tam autor všechny prostředky zvyšující napětí. Jde o námořnický příběh. Hrdina – mladík - adolescent toužící po moři se vydá na riskantní plavbu, tajně propašován na palubu svým kamarádem, synem kapitána lodi. Na lodi dojde ke vzpouře, pak přijde ztroskotání, bídné přežívání několika trosečníků, dva přežijí pouze s využitím krajního prostředku – po losování jednoho kamaráda snědí. Jsou zachráněni další lodí, která pluje do jižních polárních moří. Někde v těchto místech se najednou román mění. Jako by se Poe vykašlal na racionalitu. Loď objeví v polárních krajích volné moře, přistane u ostrova obydleného černými lidmi. Na ostrově je vše divné, ani voda není obyčejná, v potocích proudí něco jako arabská guma, domorodci mají černé úplně vše včetně zubů a bělma, bílé barvy se panicky bojí. Při boji zahynou všichni námořníci, loď vyletí do povětří. Artur G. Pym se s kamarádem, jediní, kdo přežili z posádky, zmocní člunu a proud je unáší směrem k jižnímu pólu. Vidí fantastická zvířata, moře změní barvu na mléčně bílou, je teplo až horko. Před nimi se pak objeví obrovský vodopád mlhy a loďka je vtažena do „náruče kataraktu, v němž se dokořán otevřel jícen, aby nás přijal. Ale tu se před námi vztyčila zahalená lidská postava, daleko větší a mohutnější než kterýkoli tvor, přebývající mezi lidmi. A barva pleti této postavy byla čirá, sněhová běl.“

Zde román končí. Následuje jen poznámka fiktivního redaktora příběhu, že pokračování se ztratilo, neboť pan Pym zahynul při blíže neurčeném neštěstí a nestačil dodat poslední slibovaný díl vyprávění do redakce. „je ale možné, že se tak nestalo a jestliže se rukopis najde, bude zveřejněn.“ Samozřejmě, že se rukopis „nenašel“. Chápu, že E. A. Poe měl už dalšího pokračování dost. Možná taky dostal lepší kšeft. Ale nemusíme být až tak přízemní. Co když to byl záměr? Poe se zastavil ve chvíli, kdy měl dvě možnosti. V dalších kapitolách osvětlit záhadu bílé postavy např. optickým klamem, popsat fantastickou cestu třeba nitrem země (v té době byla populární teorie duté země, přístup do „druhé Země“ měl být na pólech) a ukončit jako dobrodružně fantastický román návratem podle vzporu např. Swiftova Gullivera. Jenže to by nesměl být Poe. Ten by se nevydal po vyšlapané stezce. Druhá vnucující se možnost je přesmyk do mystiky. V poznámce „redaktora“ je tento směr naznačen. Ostrov obydlený černými lidmi (Tsalal) má spletité jeskyně, jejichž mapu Pym zakreslil. „Redaktor“ v nákresu chodeb luští etiopským písmem vyvedený gigantický nápis : „VYRYL JSEM TO DO NITRA HOR A SVOU POMSTU V PRACH DO NITRA SKÁLY.“ Jestli to není biblický citát, pak se mu hodně podobá.

A teď se s tím čtenáři vyrovnej! Čtenáři se vyrovnají s lecčím a najdou si jinou hračku. Ne tak čtenáři-spisovatelé. Jeden z těch, kteří asi nemohli nereagovat byl Jules Verne. A vznikl román Ledová sfinga.

Ledová sfinga Jules VerneJ. Vernea představovat nemusím. V kontextu tohoto povídání se ukazuje jako klasik fantastického vyprávění odhalujícího záhady. Ona vypravěčská ochablost Poeova Pyma ho nemohla nechat klidným. Představuji si, že ho napadalo něco jako : Sakrblé, to tak nemůžu nechat! A pouští se do osvětlování francouzsky osvícensky úporného. A kupodivu i nakonec Verneovsky poeticky krásného. Mladý vědec se nalodí v jižních mořích na brig-goelettu Halbrane, které velí kapitán Len Guy, bratr kapitána lodi, která byla zničena u ostrova Tsalal v Poeově příběhu. Kapitán Len Guy je odhodlán vypátrat bratra. Zjistil totiž, že Pym skutečně existoval a že si vše nevymyslel a má zprávu, že jeho bratr možná ještě žije. Verneovsky důkladný námořnický příběh pracuje se stejnými rekvizitami jako Poe, ale je uplně jiný. Zažívají také vzpouru, ztroskotání, hladovění, (nikdo nikoho ovšem nesní) ale celé jádro posádky je vedeno pevným odhodláním dosáhnout cíle. Až se divím, že to nejsou Francouzi, ale Angličané, které měl Verne nerad jako správný vlastenec. V dosahování cíle se jim kladou do cesty všechny překážky přírodní, ale – hle- ani náznak nevysvětlitelných jevů. Naleznou stopy po ostrovu Tsalal, ale ten je zničený zemětřesením tak, že na něm nejsou ani stopy života, moře není bílé, žádní záhadní tvorové se nevyskytují, tím méně domorodci černé či jinak zabarvené pleti a už vůbec záhadné etiopské starozákonní hieroglyfy. Žádné záhadné katarakty mizející v nitru zeměkoule. A nakonec – bílá gigantická postava? Jde o útes zvětráváním vytvarovaný do podoby sfingy, celý z magnetovce. Pym, když plul kolem, byl magnetickou silou přitažen za pušku, kterou měl na řemenu. Nárazem o skálu byl asi zabit a námořníci najdou jeho kostru stále lpící na ledové sfinze. Výprava nalezne zbytek posádky Pymovy lodi Jane a společně se dostanou plavbou kolem jižního polu (je tam to volné moře) do civilisovaných krajin. Tolik Verne – záhada je vyřešena!

Lidský důmysl ve Verneových knihách čelí úspěšně přírodním silám, překážkou jsou mu pověry a jiná mystická veteš, se vším si po přiměřeném úsilí jeho hrdinové poradí. Vážnějšími překážkami jsou projevy zla nesené jednotlivými lidmi. Ti jsou spravedlivě potrestáni nebo prohlédnou a jdou cestou nápravy. Julesi Verne, stýská se mi po takovém světě! Po světe, který nikdy nebyl...

Máme tedy dva příběhy o tom stejném.

Poeova cesta vede na hranici neskutečna a pomineme-li přízemní důvody, např. že to spisovatele už dále nebavilo, je příběh právě na této hranici ukončen z jiného stěžejního důvodu. Poe jasně naznačuje, že jediná cesta dál by vedla do srdce mystiky a mohl mít obavu, že cesta pokračující jen za cenu odhození veškeré racionality by byla cestou do Srdce temnoty. Do Labyrintu bez Ariadniny nitě. Byl si vědom lákavosti labyrintu, ale také toho, že ho známe jen z vyprávění těch, kteří se odtud vrátili. Navždy ztracena jsou slova těch, kteří skončili v žaludku Minotaura. Poe chtěl vyprávět ještě jiné příběhy. Riziko cesty dále by bylo příliš velké. A POEOVO ZASTAVENÍ SE POSLÉZE UKAZUJE JAKO VÝZNAMNĚJŠÍ POČIN NEŽ BY BYLO JAKÉKOLI DALŠÍ FANTAZÍROVÁNÍ. Tímto počinem dal čtenářům možnost domýšlet si. A těch, co to zkusili byly mraky. O Poeově Pymovi vzniklo řádově tisíce prací různé kvality. Mj. díky nedokončenosti Pymova příběhu. Pokud vím, tak všichni svorně ignorují, že příběh dokončil Verne. Nebezpečně se viklající rozum Poeova vyprávění reponoval zpět na jeho místo. Verne nezjistí, že žádný Labyrint neexistoval. Labyrint byl, ale už není přístupný. V našem dosahu nic tajemného není a pokud bylo, tak je to zničeno a už to neexistuje. Svět spolu s Vernem mohl ještě pár let věřit tomu, že objevitelské cesty plné dobrodružství patří vědcům a inženýrům, rytířům oděným v kyrys racionality a empirických znalostí.

Ledová sfinga Jules Verne 2A pak se všechno změnilo. Čas oponou trhnul. Hranice, kde se Poe zastavil a kde Verne vysvětlil přestala být vnímána. Svět se zřejmě natolik měnil a vše , co platilo, ztrácelo hodnotu a smysl, až vybledla i důležitost hranice mezi skutečností a fantazií. Nejmodernější technika nesloužila blahu lidstva, ale iracionálním morbidním cílům ideologií. Ale zmíněná hranice nepřestala existovat . Vypadá to, jako bychom ji překračovali nereflektovaně, aniž bychom věděli, kam a po čem šlapeme. Výsledkem je, že je často za fantazii, imaginaci vydávána čistá lež. Hamburger lže, že mě nasytí, cestovní kancelář lže, že s ní mohu poznávat nové kraje, televizní show lže, že mne pobaví...

A z populárního neoriginálního, ale hezkého příběhu o chlapci objevujícím své kouzelnické schopnosti se stal obchod s bezmocně se opakujícím schematem o slepé zášti k těm, kdo mi doopravdy a nebo jen možná ublížili. Schematismus hodný socrealistů, velehrdinů typu Pavlíka Morozova.

A konzumenti tohoto literárního hamburgru netuší, že sami sedí v žaludku Minotaura , jehož střevo mají za tajemný Labyrith. A sami konzumujíce jsou pomalu stravováni a proměňováni (v lepším případě) v nicotu.

Srovnám-li tedy dva hlavní a jeden vedlejší příklad zacházení z iracionalitou v příběhu, a jeho souvislost s pojetím světa, dovoluji si shrnou následovně:

  • Verne: Tajemno je nám pobídkou a kořením práce. Jsme občané tohoto světa. Svou aktivitou řízenou rozumem a dobrou vůlí ho přetváříme k lepšímu (většinou).
  • Poe: Naše racionalita má své hranice, které je lákavé, ale nebezpečné překročit. Iracionalita, tajemno stimuluje, jeho smysl pro nás je však také v tom, naučit se jeho vábení odolat.
  • Rowlingová: Většina lidí, žije v iluzi, že ovládá svůj život. Vrstva vyvolených vše ve skutečnosti řídí. Racionalita je iluse. Mimořádné vrozené schopnosti ji kdykoli překonají.

Spisovatelé bohudíky nejsou proroci ani prognostici, ale pokud přiznáme literatuře určité prediktivní schopnosti, pak se z posledního bodu rodí obava, cože nám to dříme pod slupkou politické korektnosti.

Pokud všechno nebylo jinak.

Bonus :

Pokud všechno nebylo jinak:

Poe měl skutečně v rukou deník muže, kterého pojmenoval A. G. Pym. Jeho fantastická cesta byla skutečná. Dokud to vycházelo v novinách jako námořnické dobrodružství, nebudilo to jinou než žádoucí pozornost. Když však Pym na stránkách novin vplul do podivných polárních krajin, Někdo zbystřil. Ve chvíli, kdy Poe popsal katarakt a bílou postavu, Někdo ho navštívil a Poe dostal lukrativní nabídku k jiné literární činnosti, s podmínkou, že předčasně ukončí Dobrodružství Artura Gordona Pyma. Poe poslechl. Stálo by za to zjistit, jestli krátce po podivném utnutí románu na pokračování se nevylepšila Poeova finanční situace.

Verne nebyl k napsání Ledové sfingy motivován potřebou racionálního vysvětlení cizího nedokončeného díla. Ostatně nikdy jindy nic podobného neudělal. Šlo o mistrné zamaskování skutečnosti pro ty, kdo by snad chtěli zjistit, co to tam u jižního pólu vlastně je. A co to tam vlastně je? Nebo spíše bylo? Verne věřil, že časem lidstvo prozkoumá celou planetu, ale šlo mu o to, aby se do polárních krajin nehnali výzkumníci příliš bezhlavě. Aby nezjistili něco, na co není lidstvo ještě zcela připraveno. Aby počkali, až se tam situace normalisuje a Antarktida bude zase zaledněným kontinentem, jak se sluší a patří.

Pymovy zážitky s podivnými jevy přírodními, fyzikálními anomáliemi, neznámými živočichy a humanoidy a nakonec i s tím, co popsal jako mlžný katarakt svědčí pro jedno. Byla tam v provozu brána do jiné části vesmíru, případně až do paralelního světa. Taková díra v prostoru, používaná pro intergalaktickou dopravu zboží a osob. Mléčné moře a ostrov Tsalal s domorodci patřili původně jinam. Prostě nám za polárním kruhem vyhřezl kus cizího světa zatímco kus Antarktidy s tučnáky trčel někde na druhém konci galaxie. To se při spojení stává. Uživatele tunelu v prostoru tyto jevy zajímaly asi tak málo jako kapitána transoceánské lodi zajímá kontaminace panamské přírody cizími druhy hmyzu kolem proplouvaného průplavu. Jenže pak se stalo, že se tam nachomýtl A.G. Pym a hrozilo odkrytí tajemství a následně to, že se obyvatelé Země budou pokoušet tunel užívat. Aniž by na to měli znalosti a poplatky. Tunel byl proto po nějaké době uzavřen a kolem podle možností uklizeno. V té době mohli pozemšťané sledovat mimořádné bouře na Jupiteru. Typický doprovodný jev otvírání náhradní přípojky na časoprostorovou intergalaktickou dálnici.

Když pak přišel čas Scotta, Amundsena, Shackletona a dalších, našli v Antarktidě jen zalednění, tučňáky a ani stopy po Tsalalu. Dobrodružství A. G. Pyma bylo připsáno Poeově fantazii.

A Rowlingová s tím nemá už vůbec nic společného.

Krom bonusu předneseno na zasedání Společnosti přátel literatury, věd a umění 26. ledna 2008 v Židenicích.

Literatura:

  1. E. A. Poe: Příběhy Artura Gordona Pyma, nakl. Jota, Brno, 1995
  2. J. Verne: Ledová sfinga, nakl. Návrat, Brno, 2005
  3. J. K. Rowlingová: Harry Potter a kámen mudrců, nakll. Albatros, Praha 2001
  4. J. Škvorecký: Poe aneb dobrodružství v literární vědě (jako doslov v č.1)
Josef Blažek


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


počet příspěvků: 4, poslední 21.1.2009 08:22
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...