20.4.2024 | Svátek má Marcela


ÚVAHA: Kukaččí vejce české politiky

25.8.2006

Je smutně typické pro českou politiku, že jedna politická strana v hluboké krizi, ve které se nechce po pádu dalšího ještě neschopnějšího premiéra nikomu ke zlámaným veslům, avšak která nějak s mocí naložit musí, k ní pustí jediného, který za této situace je ochoten k čemukoli, a nasadí na samou špičku exekutivy kukaččí vejce, tj. člověka nikým nezvoleného.

Ten ze stáda rozhádaných a zmatených spolustraníků udělá stádo sice nadále zmatených, ale tentokrát nehádavých, totálně vycepovaných spolustraníků, kteří se bez tohoto muže ani neupšouknou. Tento stav vyhovuje jejich stádnímu pudu, naturelu a touze vydržet u prebend, trvá dál díky povolební situaci a hlavní aktér této šarády si to užívá. Může se nám to nelíbit, ale to je to jediné, co s tím můžeme dělat. Zlaté prciny!, jak se říká v Nejisté sezóně.

V tomto kontextu je roztomilé sledovat komentáře některých novinářů a politologů, že J. Paroubek je tvrdý vyjednavač. Ohradil bych se proti takové chvále, protože to není tvrdé vyjednávání rovného s rovným, nýbrž je to jednání mající všechny atributy prostého vydírání s komunistickým trumfem v ruce. Jen tak na okraj: slyšeli jste v poslední době nějakého vrcholového komunistu, že by cokoli kdekoli řekl? Ani náhodnou, protože za ně mluví jeho Mnohočetnost Jiří Paroubek. To, co nyní předvádí, není tvrdé vyjednávání, to je velmi podivná hra, které my jednodušší, co se nepohybuje v dynamickém světě velké české politiky, říkáme "kazišuk". Zábavné (to je vidět na jejich tvářích) to je pro J. Paroubka, M. Škromacha, B. Sobotku a J. Tvrdíka , věřím že nesmírně nepříjemné, patrně i fyzicky, je to pro M. Topolánka (je to vidět na jeho tváři) a trapné pro mnohé z nás (kdybyste viděli moji tvář!), kteří to sledujeme.

Mám neodbytný dojem, že J. Paroubek trpí mesiášstvím a rozbor tohoto stavu ducha a mysli bych nechal raději odborníkům, avšak nemohu si pomoci. Dospěl jsem k tomu závěru v okamžiku, když jsem slyšel premiérovo nádherné vyjádření v tom smyslu, že "on" opravdu tolik pozvedl ekonomiku ČR a při svých cestách po zhruba 30 zemích udělal tak zásadní zahraničně politické kroky, že nedopustí, aby to za dva roky, až zase vstoupí do Strakovy akademie, našel v rozvalinách. Bilancuje-li své působení v čele vlády, pak hovoří zásadně v ich formě a to je obzvlášť působivé. Vždy, když v dějinách lidstva někdo dospěl k názoru, že je to on, kdo je hybatelem, on, kdo jediný má správný názor a jeho činy jsou jedině správné, dovedl svoji zemi dříve nebo později, leč neodvratně do katastrofy. Ke katastrofě je sice u nás ještě daleko, ale co není, může být. Každopádně však politika, který je hodně nahoře a trpí těmito stavy, tady bezpochyby máme v té nejkrystaličtější podobě. Máme plod kukaččího vejce, který nepochopil, co je demokracie a jaké jsou její principy a který dospěl k názoru, že každý, kdo jakkoli sáhne na to, co on prosadil, je padouch a jako s takovým je třeba naložit.

Když J. Paroubek řekl s pohrdáním památná slova, že mu M. Topolánek předložil do funkcí ministrů seznam jmen, která slyšel poprvé, takže nebylo o čem jednat, všimněme si, že pro něho jsou přijatelné jen takové osoby, o kterých kdy "slyšel". J. Paroubek zjevně zapomněl, že když byl odkudsi z komunálu recyklován do funkce ministra pro MR (mimochodem, opravdu jednoho z nejabsurdnějších ministerstev, jaké máme), také jsme o něm nikdy neslyšeli.