V noci ze 14. na 15. dubna 1912 se čtyři sta mil jižně od Nového Foundlandu v souřadnicích 41 stupňů 46 minut severní šířky a 50 stupňů 14 minut západní délky potopil parník Titanic. Opět se blíží jedno výročí. Příští měsíc to bude 96 let. Událost stokrát knižně a několikrát i filmově zpracovaná. Dostala se i na malířská plátna, snad nejznámější jsou nádherné obrazy Kena Marschalla a Williama Mullera. Vše, co pochází z Titaniku, má dnes obrovskou cenu. Ať už to jsou originál lodní lístky, záchranné kruhy, nádobí, příbory a poháry, nedotčené lahve alkoholu, nebo jen na hladinu vynesené kousky čehokoli, co kdysi tvořilo tuto nádhernou a nešťastnou loď. Lidstvo je ochotno zapomenout na války, na kruté vládce a režimy, na různé pandemie, přírodní katastrofy, ale na Titanik nezapomene nikdy. Je to zvláštní.

Jak jsem se dozvěděl, tak i do Prahy někdy po 18. květnu dorazí z Brna rozsáhlá výstava, která se díky autentickým sbírkám známé společnosti RMS Titanic právě památkou této lodi zabývá. Všechny věci připomínající jakoukoli apokalyptickou katastrofu mají vždy značný ohlas. Osobně se domnívám, že se opravdu může jednat o jakousi fascinaci smrtí. Kromě poměrně úzké skupiny skutečně zapálených fandů, kteří se obvykle zabývají spíše technickými aspekty této tragedie, budou lidé očima hltat jednotlivé předměty a s mrazením v zádech si představovat, kdo je v té osudové, chladné noci asi držel v ruce, kdo se na ně díval těsně před tím, než zemřel. Pokud to bude možné, půjdu na výstavu i já a nechám se také fascinovat. Je to lidské a celkem i pochopitelné.

Jedna památka úzce spojená s Titanikem se však připomíná minimálně a na žádné výstavě se nepředvádí. Je to morálka. Mravní imperativ, který na Titaniku vítězil i ve více než vypjatých okamžicích, kdy stovkám lidí šlo opravdu o holý život. Morální kodex, který velel cestujícím z řad mužů, aby před svým životem, před svoji záchranou dali přednost životu žen a dětí. A tak si sám pro sebe fabuluji, jak John Jacob Astor, který si díky svému ohromnému jmění mohl koupit více než dvacet takových Titaniků, dal před svým životem dobrovolně přednost kupř. ženě či dítěti ze třetí třídy, Benjamin Guggenheim, vlastnící řadu hutí a dolů, třeba pomohl naprosto neznámé ženě do člunu, aby sám zůstal na potápějící se lodi a zahynul s ní, nebo George Widener, pocházející z jedné z nejbohatších rodin v americké Filadelfii, disciplinovaně čekal ve svém skvělém večerním obleku, až do člunů nastoupí ženy a děti. Ženy a děti první. To byl morální příkaz, který v myslích těch mužů nebylo možné porušit ani v posledních chvílích vlastního života, ani tváří v tvář neodvratné smrti. Tyto skvělé postoje měly své svědky a ti jsou naprosto věrohodní.

Chtě nechtě se musím zamýšlet nad tím, kde se taková morální síla v těch lidech brala. Mimo jiné se říká, že se tímto způsobem chovali jen muži z první a druhé třídy. Je to tedy dáno prostředím, ve kterém se bohatí pohybovali a ve kterém byli od útlého věku vychováváni? Hrála nějakou výraznější roli důsledná křesťanská výchova? Bylo to skutečně tak? Může tedy být morálka jen výsadou bohatých? A opačně vzato, znamená prázdná kapsa automaticky nemorální a bezcharakterní chování? Je to u bohatých jedinců dáno kupříkladu i hluboce zažitými společenskými konvencemi? Kdo ví.

Faktem je, že morálka a charakter jsou kategorie, které nelze objektivně kodifikovat v žádné právní normě a následně ani sankcionovat. Vychází z výchovy a jsou postaveny na uvědomělé dobrovolnosti, na vlastních vnitřních hodnotových stupnicích. Marxista by bezpochyby namítl, že sama podstata obrovského bohatství je nemorální, a poslední úvahy představitelů Vatikánu tento fakt dokonce řadí mezi budoucí možné těžké hříchy (viz článek Aggiornamento po česku). V čem to tedy je? Odpověď se hledá velmi obtížně. Možná, že tehdy byla zkrátka jiná doba a my, současníci, ji jen velmi těžko chápeme.

Je, myslím, také spravedlivé doplnit, že muži ze třetí třídy patrně neměli, podle svědeckých výpovědí některých přeživších cestujících, příliš velký prostor na to, aby své morální kvality předvedli. Většina z nich byla údajně do poslední chvíle zavřena na svých chodbách a na člunovou palubu se dostali se svými rodinami prakticky až ve chvíli, kdy tragedie vrcholila a čluny byly pryč. Možná, že to tak bylo. Možná, že ne. Přesto je ale svědecky doloženo, že muži, většinou z první a druhé třídy, kteří byli vlastnímu naloďování do člunů od první chvíle přítomni, se jako muži skutečně chovali a zmíněné morální kvality bezpochyby měli. Až na pár výjimek těch, kteří si zachránili život v převlečení za ženy či jiným ponižujícím způsobem. Nikdy jsem v takové situaci nebyl a nevím, jak bych jednal sám. Nechci je tedy odsuzovat ani nazývat zbabělci. Nebylo by to upřímné.

Ptám se ale sám sebe, jak by to všechno asi dopadlo dnes. Jak by se dnešní muži (především ti velice bohatí, svým majetkem srovnatelní s tehdejšími Astory a Guggenheimy) v tak vypjaté a fatální situaci chovali? Ani se mi nechce ten obrázek, který si v duchu představuji, popisovat do všech detailů. Pokud by se totiž na předchozí otázky, především zda odpovídající morální úroveň může souviset s bohatstvím a příslušným životním stylem, dalo pro období počátku 20. století odpovědět kladně, na dnešní dobu to dozajista aplikovat nelze. Celé řadě těch dnešních opravdu bohatých totiž schází něco, co by se dalo nazvat neoddělitelnou symbiózou majetku, kulturní úrovně, kvalitní výchovy a vzdělání a rodinných tradic. Ti tehdejší Astorové a Guggenheimové to všechno měli, větší část z těch dnešních velmi bohatých má z tohoto výčtu jen ten majetek a to je málo. Přes svoje více než dostatečné ekonomické zázemí totiž zůstali, až na výjimky, ve své podstatě chudáky a plebejci. Podle toho by se také chovali. Oni by se zcela jistě rvali nikoli pouze o svůj život, ale především o možnost dál užívat své bohatství. Zuby nehty. A v tomto svém možná posledním boji by se chovali se stejnou bezohledností a krutostí, se kterou svůj majetek získali. A nějaké ženy a děti?

Je to všechno nepříliš radostná úvaha. Nepokládám to však za úvahu samoúčelnou, protože ti nejbohatší byli v minulosti také mecenáši různých pro člověka nezbytných aktivit, které si obvykle na sebe nevydělají a na které z mnoha příčin státnímu mechanizmu prostředky nezbývají. Mám na mysli především kulturní oblast v celé její rozmanitosti. Od divadel, přes regionální lidovou kulturu až po záchranu a restaurování starých památek. Právě díky své vysoké kulturní úrovni a výchově byli i zakladateli a financiéry různých nadací, rozmanitého, často vzdělávacího zaměření. Dát svoje peníze na něco, co bezprostředně nepřinese zisk, co ale znamená záchranu nějaké hodnoty, to předpokládá právě ty vlastnosti, které ti stateční muži na Titaniku měli a které z dalších generací až do dnešních dnů jaksi vyšuměly do ztracena. Takoví lidé schází a budou scházet. Věřím, že mne nikdo nebude chytat za slovo a namítat, že právě osmačtyřicetiletý J. J. Astor byl typem rozhazovačného a marnivého donchuána, který se ve svých osmačtyřiceti letech rozvedl a vzal si osmnáctiletou dívku (to je nakonec i úděl dnešních celebrit). I on ale považoval za slušné a patřičné dávat část ze svých zisků na projekty prodělečné, které se ale vyznačovaly nesporným humánním rozměrem. Právě tak si nemyslím, že jedinou mírou morálky a charakteru je zemřít při pomoci druhým. Pokud ale k takové situaci dojde, pak se ony vlastnosti vždy projeví v tom pravém světle.

Třeba se mýlím. Možná, že naši bohatí by se zachovali v podobné chvíli stejně statečně jako ti z Titaniku. Přesvědčen o tom ale v žádném případě nejsem. Sen o morálce skončil.