18.4.2024 | Svátek má Valérie


ÚVAHA: Kde se tu vzal pesimismus?

12.7.2006

Bohužel, mezi lidmi, zvláště mezi těmi staršími, slyším často názory, že svět se řítí do záhuby, že Amerika, Kanada, Evropa se hroutí a brzy padne, že si za všechna neštěstí můžeme sami a není nám pomoci. Mnohde se takovéto názory málem staly oficiální doktrinou a pesimismus se stal článkem víry. Jsem skoro zmaten, začínám věřit, že skutečně někde, nebo kdysi dávno i tady opravdu bylo krásně, ale někam ta krása zmizela a my jsme si ani nevšimli. Nejprve vzešel zlatý věk a pak stříbrný, ale od té doby se v tom všem bezmocně tlučeme a bahno nám teče do uší. Konec je blízký, prorokují proroci.

Tak nějak to také říkal Karel Marx, že když ho lidé neposlechnou a nevybudují komunisms, že se vše zhroutí a vyhyne. Komunismus jsme nevybudovali, teď abychom si to vyčítali.

Nejhorší je nechat si napovídat všechno možné a neuvážit, jaké jsou možnosti a kde je pravda. Svět se řítí do záhuby, myslí si někteří, ale nepostřehli, že už šedesát let nebyla velká válka, už padesát let nebyl nikde hladomor, pokud neměl politické pozadí, už čtyřicet let nebyla epidemie neštovic a lidský věk se prodloužil a ještě se prodlouží a stáří je a bude příjemnější a zdravější.

Jeden malý, vlastně velký příklad. Před přibližně dvaceti pěti lety, 5. června 1981, začala epidemie AIDS. Nikdo si s AIDS nevěděl rady, uvažovalo se, že většina lidstva vymře, protože většina lidí měla za život vice partnerů než jednoho, a tak se lavina infekce bude šířit bez překážky. Nicméně před deseti lety se již používala antiretrovirální léčba s téměř zázračným účinkem. Dnes se na AIDS umírá mnohem méně, i kdy úmrtí jsou. Kombinace inhibitorů proteázy, jako je indinavir, ritonavir, saquinavir, nedávaly zprvu mnoho naděje. Teprve použití ritonaviru v kombinaci se dvěma dalšími léky, nukleosidy, způsobilo pokles úmrtnosti o padesát procent. To byl zlom a po něm následovaly další. To už bylo něco. A úspěchy se stupňovaly a stupňují. Opatrný optimismus je na místě, i když vyhráno není.

Problémů je ve světě mnoho, to se nedá popřít. Umírá se nejen na AIDS, ale take na infarkt nebo na rakovinu. Ovzduší je zaneřáděné auty a továrnami. Není však takového problému, který by se nedal vyřešit. Hořekovat není třeba, moc se zabývat hořekováním znamená infarkt nebo jiný nezáviděníhodný konec. Všechny přepovědi zmaru jsou založeny na předpokladu, že proti zmaru nikdo nic neudělá a že lidé budou s rukama v klíně čekat, až to na ně dopadne. Lidé však mají jednu vrozenou vlastnost, že se totiž nebezpečí brání. Proto s největší pravděpodobností k předčasnému konci naší civilizace nedojde, nebojme se. Nekazme si stáří. Předpodělávání se k ničemu nevede.