Bydlím v jiné zemi, než ve které jsem se narodil a prožil mládí. Život mě do ní zavál bez velkých dramat. Díky rozumnému uspořádání světa jsem rád, že pro mě může být domovem Evropa i USA. Přátelé se mě ptají, kde je moje srdce.

Kde jsou srdce lidí, kteří se během života usadili mimo hranice rodné země?

„Nezapomeň na to, odkud pocházíš,“ velí obvykle rodina a přátelé z mládí. „Cítíš se jako Američan?“ vyzvídají patrioti v zemi pobytu.

Individuální zkušenost

Během oficiální přísahy, která je posledním krokem procesu naturalizace, tedy získání amerického občanství, nás v roce 2007 soudkyně clevelandského federálního soudu překvapila. Zákonem požadovaná přísaha vyžaduje vzdání se věrnosti cizí vládě. Volně přeloženo začíná takto:

Prohlašuji pod přísahou, že se absolutně a zcela vzdávám a zříkám veškeré věrnosti jakémukoli cizímu knížeti, moci, státu, kterého jsem dosud byl příslušníkem nebo občanem; že budu podporovat a bránit Ústavu a zákony USA proti všem nepřátelům, vnitřním i zahraničním; ...

Soudkyně prohlásila, že ví, že země, kde jsme se narodili, zůstane navždy v našich srdcích a zcela se vzdát minulosti prostě nelze, proto se jí text přísahy moc nelíbí, nicméně imigrační zákon vyžaduje odpřisáhnout. Pokud chceme, můžeme si prý po oficiální přísaze dát i „její přísahu“ prostě jen tak pro potěšení, bez jakékoli právní váhy. Její přísaha prý lépe odpovídá skutečnosti a zachovává ducha oficiální přísahy. Pár slov přidala, pár slov ubrala, zhruba takto si pamatuji začátek:

Prohlašuji pod přísahou, že i když moje rodná země zůstane navždy součástí mého života a v mém srdci, že budu podporovat a bránit Ústavu a zákony USA proti všem nepřátelům, vnitřním i zahraničním; ...

Můžeme namítnout, že není rolí soudců přepisovat zákony, nýbrž je správně interpretovat a dodržovat, nicméně literu zákona dodržela a s tím srdcem a součástí života to trefila. Fakticky na budoucím závazku k USA nic nezměnila, vztah k minulosti překopala od základu. Oficiální znění přísahy vyvolává dojem, že do USA utíkají jen lidi před diktaturou nebo ze zemí považovaných za nepřátelské. Neformální přísaha oživila atmosféru v soudní síni.

Pro důkaz, jak je to s tím srdcem, nemusím chodit daleko. Syn žijící od narození v USA při americké hymně stojí s rukou na srdci. Já jsem naměkko při písni Kde domov můj. Sounáležitost s rodnou zemí se ve mně probouzí i v práci. V Česku jsem spolupracoval a spolupracuji s firmami i jednotlivci, podíleli jsme se s českými kolegy na vytvoření dobrých pracovních míst, vývoji software a práci na projektech po celém světě.

Z nějakého důvodu jsem našel domov v USA a jsem ochoten tuto zemi po útocích na ni bránit, protože pro mě je svět se silnými Spojenými státy lepší, než by byl bez nich. Tento pocit jsem v bývalém Československu neznal. Při sportovních kláních ale fandím českým týmům a jednotlivcům. Když vyhrají a hrají jim hymnu, probouzí se ve mně český kus srdce. Jde o silné pocity, které se těžko vysvětlují, u jiných lidí to může být jinak. Pro mě zůstanou Amerika a Česko na prvních dvou místech, pak Slovensko a až pak zbytek světa.

Sport

Sportovní analogie pomáhají vysvětlit pocity jednotlivců, nelze tady zobecňovat. Nedávné mistrovství světa ve fotbalu nabídlo přehlídku týmů, kdy některé země reprezentovali většinově kovaní rodáci (Island, Chorvatsko), zatímco jiné země byly reprezentovány směsí rodáků a naturalizovaných občanů, tedy jedinců, kteří se narodili nebo vyrůstali jinde (Belgie, Švýcarsko, Francie, Německo).

Pokud má hráč možnost si vybrat, kterou zemi chce reprezentovat, měl by si dle mého názoru vybrat podle svého srdce. Jinými slovy, netahal bych do toho obchod, nekupoval hráčům občanství jen proto, aby posílili národní tým, netahal do týmu hráče, kteří sice mají občanství, případně se v zemi i narodili, ale cítí se srdcem někde jinde, např. jak otevřeně deklarovali dva hráči tureckého původu v německém týmu.

Kluci v dresech Francie a Belgie se bili. Měl jsem pocit že do hry dali srdíčko a že hráli za zemi, jejíž dres měli na sobě. Naproti tomu švýcarský tým působil rozklíženě a patrioti sympatizující více s Kosovem a Albánií to ve švýcarském dresu rovněž otevřeně ukázali. Za mě patří do týmu jiné země. Jejich srdce je jinde.

Paušální osočení, že „za Francii hrála Afrika“, je podobný extrém jako nápad sportovní asociace nabídnout občanství pár dobrým sportovcům, aby posílili národní tým země. Nejde jen o evropské země, např. Katar si takto pořídil tým házené. Můžou posílit, ale kromě toho, že umí hrát fotbal, musí cítit sounáležitost, být hrdí na zemi, vlajku, znak, dres. A to chce čas, hodně času, u každého jednotlivce se to vyvine trochu jinak, v různých etapách života. Pokud jim při hymně neběhá mráz po zádech, do národního týmu nepatří. Tak jako já bych nepatřil do amerického národního týmu a můj syn do českého.

Spravedlnost, fair play ve fotbalu i v imigraci

V zemi, která je na imigraci postavena, jsem neslyšel jediný názor proti lidem, kteří se přistěhovali, prošli imigračním procesem a žijí zde dočasně nebo trvale. Odhadovaných tři sta tisíc lidí překročí hranice USA každý den, včetně turistů a obchodníků. Kdo hraje podle pravidel, nemá s okolím problém. Kdo nehraje podle pravidel, devalvuje úsilí a smysl pro fair play lidí, kteří pravidla a zákony disciplinovaně dodržují stejně jako každý slušný občan země, kde zatím většinou vládne právo.

Kdo nerespektuje pravidla, tomu jde jen o jeho cíle a prospěch. Jeho srdce je kdo ví kde.

Na imigrační frontě jsou silné tlaky právo a pravidla ohýbat. Dlouho se v USA toleruje nedodržování a neuplatňování imigračních zákonů. Cizinci bez dodržení pravidel proudí do země a zůstávají. Jako by dával hráč fotbalu góly rukou jeden za druhým a rozhodčí porušení pravidel neviděl, přehlížel a góly uznával.

Lidé se chovají, jako by měli nárok na vstup a setrvání v zemi, nárok na azyl. Azyl je výjimečný, jednat by se s ním mělo jako se šafránem a ne jako s nástrojem k obcházení zákonů. Můžou požádat o přijetí, země je může příjmout na základě zákonů, ve kterých si ale vyhrazuje právo cizince odmítnout bez udání důvodu.

Jak mi říkal jeden farmář, je rozdíl, když někdo zaklepe a požádá o vstup do domu, počká si, ukáže, že bude dobrým hostem, nebo jen drze přijde, přeleze plot, rozrazí dveře, usadí se a žádá o pohoštění a nocleh.

Rodáci, kteří odmítají imigraci mimo rámec pravidel, jsou obvykle silní patrioti, každému je jasné, kde je jejich srdce. Stejně tak imigranti, kteří prošli zdlouhavými imigračními peripetiemi. A podle toho jednáme. Když vidíme nefér hru, tak se umíme ozvat a právem žádáme dodržování pravidel. Přirozená obrana zemí, kterým patří naše srdce.

Převzato z blogu Stryczek.blog.idnes.cz se souhlasem autora.