25.6.2019 | Svátek má Ivan


ÚVAHA: Hořké vzpomínky

23.6.2007

Když mě nedávno můj syn porazil v ping-pongu, jako obvykle jsem zareagoval tak, že jsem proklel bolševiky do desátého kolene a nadal jim do sviní. Jelikož synovi tradičně předkládám vlastní mládí jako harmonický ideál hodný následování, pubertál neodolal a dostal mě do rohu zákeřnou otázkou, jak to tedy s těmi bolševiky doopravdy bylo, když jsem přece vyrůstal v komunistickém Československu (narodil jsem se r. 1966). Místo rozdávání obvyklých pohlavků jsem byl nucen se zamyslet, už jen proto, že podobně udivené otázky dostávám i od kolegů z rozvojových zemí, kteří zrovna tak nechápou moje zaryté antikomunističtění a co tak hrozného se mi dělo ve společnosti, kde bůček byl laciný a zdravotnictví zdarma.

V krátkosti lze odpovědět asi takto: za prvé - ačkoli je to nefér vůči genocidám - já jsem nic horšího než ten úporně zbytečný komunismus nezažil; a za druhé, nejstresovatější stres vyvolá bezvýchodné a dlouhodobé znechucení sebou samým.

Mládí do desíti let bylo vskutku milé. Jíst bylo co a rodiče se moc nehádali. Mazlavého jílu a kamení, které by se daly metat na nejotravnější konkureční spratky ze sídliště, bylo dostatek. Vrcholem utrpení byla návštěva katolického kostela, což jsem považoval za nehorázný útok na svou mužnou nezávislost, a kam bylo třeba jít kilometr pěšky - v silonovém saku přes ateistické sídliště. Vrcholem štěstí pak byly tábory již zkomírajícího junáka či zájezdy na lyže do Tater organizované Maticí slovenskou. Nekubánských pomerančů jsem si vážil a měl se tak párkrát za rok na co těšit. Ohlížeje se zpět, ten nedostatek všeho možného byl vůbec nakonec výchovným kladem, protože jeden si aspoň cení prostých radostí a užívá si, když se něčeho dopachtí. O komunistech se doma moc nepovídalo, abych si nezadělal ve škole na problém; i kdyby se nakrásně mluvilo, dospělý člověk nebylo nic, co by se mělo brát vážně. Rusáci byli tajemní nešikové, kterým se nepodařilo dokončit rozstřílení Národního muzea. V osmé třídě školy Československo-kubánského přátelství jsem se stal pionýrem, asi abych si koupil bolševický odpustek za kostelničení a dostal se na gymnasium.

Mládí do osmnácti let bylo také milé. Bouřlivý sexuální život se bez nebezpečí přenosu chorob odehrával již desátý rok pouze v mé vlastní fantazii. Seknul jsem s chozením do houslí. Mýt si patnáctý rok hlavu výhradně jediným dostupným šampónem "Zelený" mi nevadilo, i když pro džíny vyrobené mimo Prostějov bych zabil. Postupně jsem se také posunoval na vrchol žebříčku juda, sportu, který provozovalo asi sto lidí. Hlavní zdrojem znalostí o svobodném světě byli znalci Ameriky Karel May a Zelenáči. Schůzí SSM bylo za čtyři roky asi pět. Při školním vysílání o Brežněvově smrti jsme mohli umřít smíchy. Pivo přestalo chutnat jako banány napuštěné chininem. Poprvé jsem šel volit a o mé odvaze a politické vyspělosti svědčí drsný postoj, kterým jsme se před svými přáteli hodlal zařadit mezi disidenty a jenž bohužel popisoval skutečnou událost: "Ty vole, volil jsem a ani jsem ty lístky nečet." Koncept budoucnosti a odpovědnosti mi byl stejně nepochopitelný jako důvod existence České národní rady.

Pak už šlo všechno jen z kopce. Začal jsem být neperspektivním judistou. S koncem školy a dítětem se dostavil pocit zodpovědnosti za budoucnost. Vyčpěla upřímná radost po zájezdech do Rumunska, že někdo se má ještě hůř. Začalo mi postupně svítat a poslouchání Hlasu Ameriky začalo přinášet své plody. Havlovo vrčení dodávalo barvu naprosto šedivému a depresívnímu životu. Pečlivě procenzurované americké filmy, které mi měly ukázat krach imperialistické morálky, mi v neopatrných záběrech ukazovaly hlavně nekonečné regály nablýskaného zboží. Přítel z juda přinesl zakázanou kopii Orwellova románu "1984". Stopy neoblíbené činnosti z mládí, tedy kostelničtění, vypluly na povrch společně s junáctvím, a vykrystalizovaly v kladení mimořádně nepříjemných otázek osobní statečnosti, dobra a zla, oběti za vyšší cíle, kompromisu a lidské důstojnosti. Žena o emigraci nechtěla ani slyšet, protože si neuměla představit život bez návštěv rodičů. I kdyby souhlasila, nevím, jestli bych se k útěku odhodlal. Začal jsem však tušit, co by bylo správné udělat či aspoň přestat se tvářit, že ten vylhaný svět je přirozený, a jelikož jsem to nedělal, začal jsem sám sebou upřímně pohrdat. Do nynějška jsem poznal mnoho úrovní stresu a napětí, tento však svojí ďábelskou intenzitou i délkou trvání jasně vyhrál. Nebylo totiž koho obvinit ze zbabělosti než sebe sama. Mohl jsem z toho puknout. Přesně tuto část pekla nikdy kolegové z rozvojových zemí nezažili, v jejich mysli za jejich utrpení vždy může někdo jiný. Já jsem ale byl podělaný a neschopný, a co horší, věděl jsem o tom, díky otravné zátěži kostela, skautíků a foglarovek. To vše s perspektivou na dalších padesát let.

Až později mi došlo jak důsledně otupená byla naše generace vyrostlá v normalizaci. Rozdíl byl podstatný. I můj pouze o pět let starší bratr (v r. 68 mu bylo sedm let) byl hipízáckým protest-somrákem s dlouhými vlasy a tříkilovým křížem pod džínskou na holé hrudi, a ve třídě nebyl sám. V mém kruhu přátel a spolužáků nikdo takový neexistoval. Když jsem na vysoké škole zmínil Havla před některými spolužáky, mnoho z nich vůbec netušilo, o čem mluvím. Jak rádio Svobodná Evropa? Do svých dvaceti let jsem z mých vrstevníků neslyšel o nikom, kdo by se snažil zlobit a bolševiky trápit. Nikdo netušil, jaký je systém následků či trestů kdyby se té hnilobě někdo snažil vzepřít, a báli jsme se o tom vůbec mezi sebou mluvit, kromě jalových nadávek. Z náznaků a ustrašeného chování celého okolí se zdálo, že jakýkoli odpor nemá smysl. Izolace od reálného (západního) světa, jeho historie a politiky byla téměř dokonalá. Ještě v r. 1987 každý tušil či předpovídal, že na nás bude to zbytečné obří komunistické lejno sedět až do smrti. I nyní jsem přesvědčen, že bolševický systém mohl klidně existovat navěky. Přítele z vysoké školy za pouhé vytištění pacifistických letáků vyhodili z vojenské přípravy a nikdo ani nezaprotestoval. Ještě 17. listopadu 1989 jsem seděl jako uštknut zmijí při proslovu rektora VŠCHT k vzorným studentům, kde tvrdil, že u nás nejsou političtí vězni. Cukal jsem se, ale přece jen mlčel. Strachu a obav i z pouhopouhé diskuse bylo rozseto dostatečně, generace našich rodičů, jež měla předávat moudrost, ztratila jakýkoli elán a radši se snažila ochránit potomky od nejhoršího. Věřím, že stačilo dále zakazovat knihy, církve a organizace, neuvolňovat omezení styku se západem a občany dusit o trošku víc. A kdyby byli bolševici líní či neschopní tyto šrouby stále utahovat, stačilo čas od času někoho zabít jako v padesátých letech. Strach byl všudypřítomný a účinný i bez vražd. To vše stačilo vydržet dvě tři generace. Severní Korejci umírají hlady, ale jelikož vydají víc energie na přemýšlení, jestli budou obědvat trávu nebo upečou svoje děti, režim je v podstatě neohrožen. U nás to šlo taky a já jsem dobrý příklad - přestože jsem později měl přístup k informacím a napětí rostlo k neunesení, bez zhroucení ruského komunismu bych pod bolševikem nejspíš dřepěl dodnes a akurát si nadával, jaký jsem srab. Svým dětem bych se asi snažil pozvolna vštěpit, ať si nezahrávají, nic neříkají a vůbec radši ať nepřemýšlí, abych je uchránil od nějaké pomsty bolševiků, o které bych netušil jestli kdy příjde.

Později se našly i světlejší okamžiky odporu, jež přinesly maličké napřimující berličky do mé schlíplé mrtvoly prosáklé srabáctvím. Jelikož jsem stále netušil, jaká byla rizika, vypovídají hlavně o intenzitě nenávisti k režimu - stres byl prostě neúnosný. Přestože udržet se na vysoké škole bylo jasnou prioritou, znechucení nad vlastní trumberovitostí mě přivedlo k zevlování na protirežimních demonstracích na Václavském náměstí a pak i k podpisu pod peticí za propuštění V. Havla v lednu 1989. Už mi bylo i jedno, s jakou pakárnou na mě bolševici vyrukují a jestli mě vyhodí ze školy. Kupodivu se nic nestalo, bolševik v okolí se začal také hroutit, a tak jsem tušil, že podepsání Několika vět byla už triviální záležitost. Konec komunismu mi přinesl nejšťastnější momenty v životě.

Jaké poučení jsem si odnesl? Za prvé, antikomunistou budu navěky. Podle některých současných politických komentátorů primitivním, zbytečným, zdiskreditovaným, směšným, pozdním, zarputilým, nerelevantním, nedemokratickým, zamindrákovaným či zbabělým, a vůbec, co jsem dělal před r. 1989, že teď vyskakuju? Nicméně budu antikomunistou přesvědčeným a snad i přesvědčivým, věčným, vášnivým a tvrdohlavým. A jelikož jsem v kostele zlobil a nenaučil se odpouštět, budu i antikomunistou neodpouštějícím, hlavně není-li o odpuštění v pokoře žádáno. Kdokoli mi řekne cokoli pozitivního o komunismu, dám mu najevo, že je blb. Za druhé, Mašínové nejenže si vysloužili svatozář, měli by dostat navíc i Nobelovu cenu za sociologii, psychologii, matematiku, mír a dějepis. Podobně i V. Havel, za naději přicházející za bolševika z éteru, může dělat jakékoli politické chyby a všechny budu s láskou a pravdou tolerovat, a to i včetně jeho nejtěžšího hříchu, tedy nezakázaní komunistů. Za třetí - opět asi díky špatnému vstřebání konceptu odpuštění - vůbec nechápu, jak je možné, že muklové a různí semletci bolševikem nejsou proti komunistům aktivnější. Mně se v podstatě nic nestalo ale i když jenom vidím font současného (Rudého) Práva, dělá se mi zle. Proč nezmašínovatělo přinejmenším v politické rovině více lidí? Máme opravdu tak krátkou paměť či je nám to opravdu tak jedno? Bude se něco podobného za dvě generace opakovat, jenom proto, že jsme líní, nedůslední, neorganizovaní či blbí? Za čtvrté, Amerika je tam, odkud přichází světlo, svoboda, mír, Hlas Ameriky, stavění se k problémům čelem, moudrost, zodpovědnost a džíny. Navěky věků. A od Ruska, pakliže si nezažádá o připojení k americké unii, se dá vždy očekávat jen hnůj a svrab. Svým kolegům z rozvojových zemí pak dobromyslně doporučuji dále se zaobírat tím, který imperialista či bezvěrec zavinil zoufalou situaci v jejich zemích, protože vím, jak nepříjemné je hrabat se v sobě samotném.

Asi by se vskutku dalo říct, že mám mindrák. Mám, a to ten samý, jenž dodával energii Simonu Wiesenthalovi při lovu nacistických zločinců. Chtěl, aby všem bylo jasné, že se nezapomíná, že zločiny se neprovádějí beztrestně a že si to mají pamatovat i další generace, aby se tomu vyhnuly v budoucnosti. V mé české verzi se tato obdivuhodná energie přeměnila v jalové brblání, nicméně její základ je totožný.

Šmejdi komunistický stepní mongoloidní. Už se těším, jak si při nejbližší příležitosti srdnatě a hlasitě zanadávám, hlavně, aby se jakákoli mizérie podvědomě spojila mému synovi s komunismem. A aby se taky bál zeptat, co jsem s tím lepkavým komunistickým bahnem dělal.

Tucson, Arizona, 6.3.2007



Dobré zprávy z porodnic: Klesá počet císařských řezů i nedonošených miminek
Dobré zprávy z porodnic: Klesá počet císařských řezů i nedonošených miminek

V Česku klesá počet porodů císařským řezem a také dětí s nízkou porodní váhou. Tyto informace zazněly na tiskové konferenci věnované perinatální péči v ČR. Příznivé zprávy souvisí s nižším počtem vícečetných těhotenství i dobré perinatální péči.

Diskuse


Pavel Rychetský
8:27
29.6.2007

Pavel Rychetský
8:25
29.6.2007

Czermosch
9:51
4.7.2007

Pavel Rychetský
8:23
29.6.2007

Honza Maialis
16:43
27.6.2007

Pavel M. Sykesville, Maryland
18:50
26.6.2007

Pavel Rychetský
10:16
27.6.2007

liska
17:22
26.6.2007

Czermosch
12:28
26.6.2007

Pavel Rychetský
9:31
27.6.2007

Czermosch
12:27
26.6.2007

Loupáček
21:20
24.6.2007

Pavel Rychetský
6:17
25.6.2007

Pavel Rychetsky
6:36
25.6.2007

Krokodyl
16:17
25.6.2007

parys
10:54
24.6.2007

Ludva
14:40
24.6.2007

michal
15:16
24.6.2007

Eva D.
17:10
24.6.2007

Eva D.
17:21
24.6.2007

No
20:18
24.6.2007

R
20:55
24.6.2007

Malý Aston
13:27
25.6.2007

Ludva
21:49
25.6.2007

Kanuk
10:35
24.6.2007

Kanuk
17:04
24.6.2007

CD
17:59
24.6.2007

Kanuk
17:34
26.6.2007

Kanuk
17:44
26.6.2007

honzak
8:06
24.6.2007

R
10:40
24.6.2007

michal
15:14
24.6.2007

Olinka
7:43
24.6.2007

Pavel Rychetský
2:47
24.6.2007

MILA
4:42
24.6.2007

Malý Aston
10:23
24.6.2007

čtenář
16:08
24.6.2007

Chris Kelvin
1:52
24.6.2007

dsben
23:48
23.6.2007

Mistr Jan Hus
21:31
23.6.2007

Chris Kelvin
2:02
24.6.2007

MILA
4:45
24.6.2007

Mistr Jan Hus
13:58
24.6.2007

blb
19:26
23.6.2007

MILA
4:47
24.6.2007

Olinka
7:44
24.6.2007

jkotek
18:19
23.6.2007

vlad.
16:35
23.6.2007

No
14:44
23.6.2007

Pamětník starejch dob
15:40
23.6.2007

tich@dohoda
13:12
23.6.2007

Maurice
13:09
23.6.2007

Pamětník starejch dob
15:43
23.6.2007

A.
13:07
23.6.2007

Jindřich
21:45
23.6.2007

Petr Partyk
12:48
23.6.2007

J.G. Pašek
21:12
23.6.2007

dsben
23:53
23.6.2007

Pavel Šůra
11:06
23.6.2007

Pavel Rychetský
8:42
29.6.2007

čtenář
11:04
23.6.2007

No
17:08
25.6.2007

steppenwolf
10:58
23.6.2007

Ivoš
10:31
23.6.2007

Jirka
10:22
23.6.2007

Malý Aston
10:19
23.6.2007

Kasandra
12:19
23.6.2007

m.p.
9:33
23.6.2007

m.p.
9:33
23.6.2007

Petr Kolář
9:03
23.6.2007

počet příspěvků: 138, poslední 4.7.2007 09:51









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.